Dospívám v muže. Konečně!

Tak už je to tady a není to tentokrát planý poplach. Vše, co se se mnou a ve mně nyní děje, nasvědčuje tomu, že konečně dospívám v muže!

            V několika posledních, řádově řekněme měsících, začal jsem na sobě, na svém těle, na svém myšlení a ovšemže i chování, pozorovat záhadné změny, které jsem si nedokázal nijak vysvětlit.

            Nejmarkantnější to bylo vždy, když jsem se navečer vracel z koncertů (říká se ovšem, že to ve skutečnosti nejsou koncerty, ale demonstrace), jež v našem, asi třítisícovém, městečku pořádají lidé, kteří vyskáčou ze dvou autobusů s pražskými poznávacími značkami. Pokaždé vytáhnou špičkovou aparaturu, obsadí náměstí (nejspíše na základě shromažďovacího práva, ale to se jen domnívám), další lidé z těch autobusů pak s černými brýlemi a vysílačkami v uších sledují dění a ještě jiní lidé, patřící rovněž k výpravě, tyto koncerty natáčejí a fotí, aby za třicet minut zase všechno sbalili a odjeli.

            Tyto změny, které se se mnou dály, mne samozřejmě znepokojovaly a samozřejmě nejen mne, všímali si jich i ostatní.

            A tak za mnou dnes došel domovní důvěrník.

            Vytáhl flašku rumu, lokl si a docela otevřeně řekl: „Něco se s tebou, děje chlapče. My všichni to na tobě pozorujeme už delší čas, hlavně když se vracíš z těch koncertů.

            To není jen tak, měl bys sis zajít za doktorkou Moudrou. Čím dřív, tím líp, dnes ordinuje bába, myslím, celý den.

            Eh, je to svinstvo, ten chlast, ale pít se musí, aby se člověk ze všeho nezbláznil,“ řekl mi domovní důvěrník a lokl si zase rumu.

            Pochopil jsem, že návštěvu paní doktorky Moudré, u níž dřív, nebo později skončí každý muž, nelze již déle odkládat.

            Hned co domovní důvěrník odešel, svátečně jsem se oblékl a vydal se za doktorkou Moudrou.

            Její ordinace nacházela se v domě, který stál docela bokem, šlo se k němu asi kilometr dlouhou alejí třešní, na nichž už se červenaly jejich chutné šťavnaté plody. Když jsem k domu přicházel, vyšel z něho člověk, oblečený svátečně stejně jako já, třímaje v ruce jakousi knihu.

            „Jdeš tam?“ zeptal se a ukázal na dům.

            „Ano, poslal mě sem domovní důvěrník,“ přikývl jsem.

            „Já už to mám za sebou. Hodně štěstí!“ popřál mi a vykročil, aby pokračoval ve své cestě.

            Jeho slova mě nepovzbudila, ba právě naopak, říkalo se o doktorce Moudré všelico.

            Ale co mi zbývalo, když už o tom všichni věděli, totiž o tom, že se mnou něco děje, než vkročit do toho domu, jehož vzduch byl nasycen kafrem, ačkoliv žádnou nádobku s kafrem jsem nikde nezahlédl?

            Ordinace doktorky Moudré připomínala obývací pokoj z osmdesátých let, snad jen televize v něm chyběla.

            „Posílá mě sem k vám domovní důvěrník,“ řekl jsem jí.

            Doktorka Moudrá se na mne pozorně zahleděla a pak se zeptala: „Už se holíš?“

            „Ano.

            Už asi dvakrát,“ polkl jsem, přiznávaje se k tomu, co jsem dosud nikomu neřekl.

            „A dál?“ zeptala se mne doktorka Moudrá.

            „Pozoruji na sobě změny. I moje okolí na mě pozoruje změny,“ řekl jsem.

            „Jaké změny?“ chtěla vědět doktorka Moudrá, povzbuzujíc mně, „no tak se neboj, mně se můžeš svěřit se vším.“

            Chvíli jsem překonával stud, ale pak jsem ze sebe začal soukat: „Jaké změny?

            Takové změny, které si nedovedu nijak vysvětlit, paní doktorko!

            Například teď bezhlavost svým okem klidně měřím, třebaže sám tupen, že nejsem bezhlavý.

            Nebo v sebe pevně věřím, a ač podezříván, neviním svých soků z bezpráví.

            Nebo třebaže jsem nenáviděn, sám zůstávám beze zloby a slova ctnosti nadarmo neberu.

            Ale to ještě není všechno, paní doktorko!“

            „Ne, a co tě ještě trápí?“ zeptala se paní doktorka.

            „Například mne ještě teď trápí, že najednou dokáží snít a přitom tomu snění nepodlehnout!

            Nebo hloubám, a přesto, že hloubám, dovedu i žít!

            A taky si nezoufám, když má pravdivá slova jsou lstí bídáků zašlapávána do bahna.

            A tak bych mohl pokračovat dál, paní doktorko!

            Snesu něhu, i přílišnou tvrdost.

            Vyjdu s každým a přitom jsem dál sám sebou!

            Jdu s králi po boku a přitom nezpychnu.

            A aby toho nebylo málo, ani zlí ani dobří mě zmást nedovedou!

            A hlavně mám pocit, že mi Zem patří se vším, co je na ní!

            Co je to se mnou, paní doktorko?“ zaúpěl jsem.

            „Co?“ usmála se doktorka Moudrá a pohladila mne po tváři, „je z tebe, chlapče, muž!“

            „Muž?“ vydechl jsem nevěřícně.

            „Ano, je z tebe muž, dospěl jsi v muže,“ přikývla doktorka Moudrá a podala mi knihu, „tady tu knihu si přečti po dekou. Objednám si tě na pozítří na sedm hodin večer. Přijdeš a řekneš mi, jak se ti ta kniha líbila.

            Vím, že se ti bude líbit. Všem mužům se líbí, a ty už jsi taky muž.“

            Jako omámený jsem vyšel z ordinace doktorky Moudré a vzpamatoval jsem se až doma.

            „Jsem muž!

            Muž!“ opakoval jsem pořád dokola, aniž bych plně chápal, co to všechno vlastně znamená.

            Až po hodné chvíli jsem si vzpomněl na knihu, kterou jsem pořád svíral v ruce.

            „Co mi to ta ženská dala?

            Jak může vědět, že mi to bude líbit?“ podíval jsem se na knihu a nahlas přečetl její název i jméno autora, „Volání divočiny, Jack London.“