Dnes jsem si do práce oblékl manšestrové sako na znamení smutku

Abych uctil památku, jak jinak. A dal evropským elitám červenou kartu, jak jinak. A z toho, co se stalo v Manchesteru (Berlíně, Nice, Bruselu atd.) obvinil Halíka, jak jinak

„Vezmu si dnes na znamení smutku manšestrové sako, hehe. Budu v něm chodit celý den. Ostatně prý mi to v něm náramně sluší, zvlášť, když si k němu vezmu tesilky, “ řekl Zálom a hlasitě se zasmál.

„Jste cynik!“ vpálila mu do tváře Veronika, celá uplakaná, „vždyť tam byli i děti, taková malí usmrkanci!“

„Dobře jim tak! Kdo může jít na koncert takové zpěvačky?“ ušklíbl se, opravdu velmi cynicky, Zálom.

„Jste hnusný!“ vykřikla Veronika

„Třeba i hnusný. Když se podíváte na klipy oné zpěvačky, jsou tam samí takoví týpci, které sem do Evropy dováží Soros. A ta zpěvačka se tam prezentuje jako jejich děvka.

To je čistá esence multikulti, hehe.

Nebo jsem si ji spletl s Dádou Patrasovou?

Chytila jsem na pasece žížalu...,“ zanotoval Zálom, ostatně dosti falešně.

„Jak jen můžete...! Jste ještě hnusnější než Halík!“ zalkla se Veronika rozhořčením.

„Proč bych nemohl?

Všechno, co se napsalo kolem Manchesteru, třeba na blogu na idnes, jsou jen naprosté hlouposti.

Lidé jsou vyděšeni, dovolají se čehosi, sami nevědí, pořádně čeho.

Vyzývají politiky, aby něco dělali.

Ale co s tím co mají co dělat politici, pěkně prosím?

Kdokoliv se kdykoliv a kdekoliv může dnes odpálit.

Tak proč by se nemohl odpálit na stupidním koncertu nějaké stupidní zpěvačky?

Nebo konec konců i Jarka Nohavici?

Jen proto, že tam byly děti?

Já, kdybych byl terorista, tak se schválně odpálím tam, kde jsou děcka, v nějakém pitomém disnyelandu nebo na Maxim Turbulence, hehe!“ zasmál se Zálom opravdu odporně.

„Mlčte! Mlčte vy...!“ nedostávalo se Veronice slov.

„Proč bych měl mlčet?“ podivil se vskutku upřímně Zálom a pokračoval, „říkám přece jen to, co si myslím. Všechny ty reakce na tu událost dokazují jen naši bezradnost a ovšem taky zaslepenost.

Myslíme si, že máme nějaký nárok na bezpečí, na naprostý civilizační komfort, na jistoty všeho možného druhu.

Na jednu stranu nadáváme na stát, jak všemožně omezuje naši svobodu, a kdyby měl skutečně omezit naši svobodu, abychom mohli bezstarostně žít, tak by nám to nevadilo?

Jsme zaslepení a taky zabednění, nic jiného.

Ti teroristi mají prostě nad námi navrch.

Mají nad námi navrch z toho principu, že nemají co ztratit, ba naopak, mohou jen získat, kdežto my můžeme přijít o všechno, náš systém už je příliš zranitelný, a nemá to nic společného ani s islámem, ani s uprchlíky.

S tím se nedá nic dělat!

Respektive se s tím dělat jen to, že se v boji proti násilí použije taky násilí, ovšem brutálnější, aby to mělo smysl.

K ničemu jinému to tady nesměřuje a my pořád ještě lkáme, že někdo někde zabil nějaké děti.

Jasně, že je zabil!

Byl by hlupák, kdyby to neudělal.

Chápete?

V tom to vězí, ti co to dělají, by byli hlupáci, kdyby nesáhli po takové příležitosti.

Můžeme křičet: ,Stop islamistickým vrahům!’

Ale dokud se z nás taky nestanou vrazi, bude takový křik nejen směšný, ale pokrytecký.

O to jde!

Že to všechno je jen hra!

Snad hnusná a odporná, ale hra, která někoho baví.

Není náhoda, že všichni ti slavní atentátníci jsou islamisté.

Islám je na takové věci jistě skvělé náboženství, nebo, chcete-li ideologie.

Dá se říct náboženství geniální.

Proč se někdo odpálí na koncertě multi-kulti zpěvačky, uprostřed děcek, který by rozumný člověk na takový koncert v životě netahal?

Aby se dostal do ráje, protože zabil nevěřící?

To prostě nemá chybu!

Křičíme, nadáváme na politiky, proklínáme elity, ale to hlavní a podstatné nám uniká.

Nechápeme, jak někdo může něco takového udělat, a přitom na tom není nic nepochopitelného.

Není nic nepochopitelného na tom, že se někdo chce dostat do ráje.

Kdo by se tam nechtěl dostat?

Stačí najít sto takových týpků, kteří tomu uvěří, a Evropa se otřese v základech.

Všechny ty atentáty, to není nic než jen výlet do lidské duše, všechny ty atentáty nejsou než jen kvintesencí lidské existence, její marnosti.

Že to zní příliš knižně?

Člověk zahnaný do kouta neliší se nijak od potkana. Bůh, který je veliký, může tak docela dobře vypadat jako potkan, hehe!“ zasmál se opět Zálom.

„Ne, nebudu to poslouchat!“ vykřikla Veronika a zacpala si uši.

„Neposluchejte. Na věci tím ale nic nezměníte. Zítra, pozítří se zase někdo odpálí, vjede do lidí.

Kdysi se říkalo, že básníci jsou svědomím národa.

Ale teď se zdá, že naším svědomím jsou teroristi, hehe. Nu ovšem, kataklyzma je nevyhnutelné, to je oč tu běží, už se k němu schyluje. K čertu s tím vším fňukáním, jen ten, kdo se včas odpálí, bude spasen, dostane se do nebe, hehe!“ smál se Zálom tak, že sotva mohl být někomu sympatický.

Nebo snad chcete říct, že s ním souhlasíte?

Tak to mi nezbývá, než vás politovat snad ještě víc než dětstké oběti toho hrůzného činu...