Diletantský romantismus pana Zdenka Hornera

Snad nás chtěl pan Horner ve svém nejnovějším životním opusu obšťastnit co nejvzletnějšími slovními piruetami a čtvernými axely. A přitom už si bohužel nestačil zjistit, že režisérem filmu Žižka není Jakl, ale Petr Jákl...

            Nedávno, vlastně před docela malou chvíli jsem absolvoval docela zajímavý rozhovor.

            Ten člověk mluvil, jako by byl představitel vládní koalice, docela nesrozumitelně.

            Rozhovor začal mým povzdechnutím, když jsem řekl: „To je dnes pěkně.“

            Nemyslel jsem to samozřejmě nijak špatně, ale hned se ke mně přitočil nějaký člověk a vypálil na mě: „Postfaktická politická klika vyvrhla kritické myšlení a pokouší se kázat katechismus na pozadí nepodložených naivních představ a dojmů!“

            „Posfaktická politická klika? Vyvhrla kritické myšlení? Pokouší se kázat katechismus na pozadí nepodložených naivních představ a dojmů?“ řekl jsem zamyšleně, protože mi nebylo jasné, co mi ten člověk tímto krkolomným sdělením chce vlastně sdělit, ale pak jsem dodal, „aha, možná myslíte Schopenhaura. Svět jako vůle a představa. A nechtěl jste říct, vyvrhla, ale zavrhla, a taky na základě, a nikoliv na pozadí. Je to tak?“

            Ale nebylo to tak, moje představy a dojmy byl evidentně, na rozdíl od dojmů a představ toho pána taky evidentně naivní, protože mi řekl: „Tato jednobarevná deprivantní přání svrhla nudnou postmodernu s jejím údajně jen relativizujícím postojem. Ten postoj samozřejmě relativizující zčásti vždy byl a bude, ale současně umožňuje vzájemnou toleranci. Pojem občanství rozkládá a vždy bude rozkládat tradiční uspořádání kmenové, národní (tribalistické) společnosti. Postfaktická nálepka se svou pejorativní konotací se smývá lepší nálepkou postkritický/á/é cosi. Jde o to vrátit se opět k nějakému nekritickému uctívání.“

            Opět jsem tápal.

            Ale nechtěl jsem vypadat jako blbec, samozřejmě ze strachu, aby z toho snad nevyplynulo, že moje přání jsou jednobarevná a navíc deprivační, a tak jsem raději souhlasil: „Ano, vypadá to, že máte pravdu.

Postfaktická nálepka se svou pejorativní konotací se smývá lepší nálepkou postkritický/á/é“cosi. Jde o to vrátit se opět k nějakému nekritickému uctívání.“

            Ale asi to nebylo úplně ono, protože onen pán mi odvětil: „Místo toho, abychom se kriticky vyvarovali extrémům neustále sklouzávajícím ke kolektivní vině a dvojímu metru, kdykoli se nám to hodí, vyvracíme kořeny kritického myšlení tím, že nahrazujeme třeba akademické svobody nějakou nadační imputací jednobarevného názoru politizujícího dějiny a umožňujícího argumentovat kolektivní vinou, proti níž není nikdo v postavení, aby mohl akademicky polemizovat.“

            Musel jsem si přiznat, že jsem v koncích. Mlčet mi však přišlo hloupé.

            „Ano, stejně tak není rozumně pochopitelné  rozepisovat se o jezuitských zásluhách hledat v nich jakési definitivní překódování národní historiografie,“ řekl jsem nakonec v domnění, že tím nic nemůžu pokazit.

            Ale zřejmě jsem pokazil, protože onen pán hned na to velmi důrazně pravil: „Jsou to diletantské iluze, které ale nepodpírá žádná vize ušlechtilosti, lepší svobody a úspěšnějších vyhlídek. Jsou to jen vějičky na odpoutání pozornosti nad zamlčováním celých dějin a svobodné věcnosti!“

            Konečně jsem pochopil, co mi tím ten pán chtěl říct.

            „Ale to jste měl říct hned!“ vykřikl jsem radostně a div ho neobjal, „Ano, je to tak, jak říkáte diletantský romantismus, tak jak se projevuje dnes v naší politice nebo i zde na blogu, má vyloženě komický potenciál. Haha!“

            Rozesmál jsem se a onen pán se rozesmál taky, byl to komik, a kdybych nebyl hlupákem, mohl bych smát už mnohem dřív, je dobře, že takoví lidé běhají po světě a dělají naší pochmurnou, tak postfaktickou, dobu přece jen o krapet veselejší.