Dezinformační servery už zase dezinformují, ačkoliv je konec války v nedohlednu

Zajímalo by mě, jak by někteří obhájci dezinformačních serverů reagovali, pokud by takový krok například učinila předchozí vláda Andreje Babiše.  

            Ať Slunce venku svítí sebevíc, můj pokoj tone v příjemném šeru, které mi nejvíce vyhovuje, kdyby byl můj pokoj slunný a světlý, nejspíše bych se brzy zbláznil.

            Ale jeho okno naštěstí míří do světlíku, v němž je však pramálo světla. Odtud mi žádné nebezpečí pro můj duševní stav nehrozí. Nic jsem však neponechal náhodě a svůj pokoj vymaloval oslnivě černou barvou, takže ve svém pokoji mohu i za bílého dne dělat vše jen po hmatu. Někdo by řekl, že žiju jako krtek, já jsem však názoru zcela opačného.

            Vůbec neživořím, ba právě naopak, můj život je pestrý a bohatý, zvláště pak ten vnitřní.

            Všechen svůj čas, a není ho zrovna málo, věnuji sebeukájení a Pravdě, neboť nejen sebeukájením je člověk živ!

            K sebeukájení nic nepotřebuji a Pravdu čerpám z webů, které tuto Pravdu primárně šíří. Celé dny nedělám nic jiného, než že se sebeukájím a přitom hltám informace, které tyto weby chrlí.

            „Kdo ví, že mluví pravdu, argumentuje, kdo ví, že lže, chce cenzuru. Západ už se ve lžích začíná utápět!“ zvolal jsem, když jsem z těchto pochopil z těchto informací, jaká neradostná je situace tam venku, ve skutečném světě, kterému se tak úzkostlivě vyhýbám, zlá.

            Nemohl jsem z pravdivých informací nenabýt dojmu, že náš svět je ovládán vše prostupujícím zlem, jehož protagonisty jsou Brusel, USA, Sudeťaci a naše vláda, která dělá vše proto, aby zahubila náš národ, nebo ho aspoň zotročila na příkaz těch, kterým slouží.

            Vlasy mi stávaly hrůzou, nad zvěrstvy, kterých se dopouštěli klimafašisté, covidofašisté a fašisté z pluku Azov na Ukrajině jen proto, aby by nastolen Nový světový řád, v němž nadobro zvítězí nenávist a lež nad pravdou a láskou.

            Ale při vší té hrůze, při všem tom děsu, které se na mne valily z těchto informací, jsem neztrácel naději.

            Existovali totiž lidé, kteří se tomuto Zlu statečně postavili, a nejen lidé, ale existovaly dokonce i celé státy, které si toto Zlo nedokázalo podmanit, totiž především Rusko, čisté a neposkvrněné, stojí mravně mnohem výše nad zkaženým Západem, jsouc Archou Noemovou, jež zachrání čestné a poctivé lidi při nadcházející potopě světa.

            Proto jsem od začátku schvaloval speciální vojenskou operaci na Ukrajině, protože jsem viděl, ač žijící takřka ve tmě, na rozdíl od mnohých těch, kteří sice žili na světle, ale měli už dokonale vymytý mozek, skutečnou Pravdu, totiž tu, že Rusko je poslední nadějí lidstva a proto jej síly Zla chtějí zničit, proměnit v popel.

            Ale taky jsem věděl, že Rusko je neporazitelné, protože na všechny provokace a pokusy o eskalaci tvrdě odpoví, aby nejen zachránilo mír, ale zabránilo i vzniku Nového světové řádu a nastolilo na celém světě svůj řád, řád Ruského světa!

            Tato naděje a sebeukájení, to byl můj chleba ve zdejší, to byla nebeská mana, jež mne udržovala při zdravém rozumu, protože jinak by se musel při četbě Pravdy zbláznit naprostou beznadějí.

            Ale pak najednou všechny weby, na kterých byla zjevována pravda, přestaly fungovat!

            Bylo mi stejně tak jako opilci, jemuž je odepřena jeho každodenní dávka mešního vína!

            Vydržel jsem to bez Pravdy sotva půl hodiny. Vyběhl jsem jako šílený ze svého pokoje a div neoslepl od prudkého denního světla. Ale když jsem si na světlo přivykl, viděl jsem, že je to přesně tak, jak o tom psaly weby, které najednou přestaly fungovat, v každé věci, i v tom nejmenším detailu jsem nacházel důkaz, že tento svět je skutečně ovládán covidofašisty a temnými silami, nad kterými jedinými může zvítězit Rusko a nikdo jiný!

            Zoufale jsem se obrátil na nejbližšího člověka, chytil ho za jeho nátělník a plačtivě se otázal: „Kam se ztratil Aeronet? A Sputnik? A Protiproud!“

            Měl jsem štěstí. Ten člověk byl učitel, chci tím říct, že byl inteligentní.

            „Ty weby, o kterých mluvíte, jsou nyní zablokovány. Já sám jsem těchto osm údajně proruských webů, o kterých se v souvislosti s blokací v médiích psalo, nikdy nenavštěvoval, a že existuje nějaký Aeronet, Sputnik či Protiproud, jsem se dozvěděl až teď o vás. Nedovedu proto objektivně posoudit, nakolik dezinformační či lživá tato zmiňovaná média byla. V době internetu jsem však dost skeptický k tomu, zda je reálně možné někomu zcela znemožnit šířit své názory a zda tedy má smysl jeho webové stránky blokovat,“ odpověděl mi učitel.

            Klesl jsem mu do náruče.

            „Jsou zablokované! Můj bože, co teď budu dělat? Odkud se dozvím pravdu? Copak se dá bez pravdy žít? Jak se dozvím, že už nás Rusko taky osvobodilo od fašistů?“ naříkal jsem v učitelově náruči.

            Pan učitel byl tak hodný, že mě odvedl domů. Ale víc pro mě udělat nemohl, nebylo v jeho silách, aby odblokoval weby, na kterých byla odhalována Pravda.

            Nastaly nekrušnější dny mého života, kdy jsem byl odkázán toliko na sebeukájení.

            Sám netuším, jak jsem to dokázal přežít ve zdraví, tu příšernou cenzuru, která mi bránila vytvořit si vlastní názor na základě toho, co jsem přečetl na zablokovaných webech.

            Ale dnes mi kdosi zaklepal na dveře.

            „Rusové! Jsou tady! Přinesli nám svobodu!“ zajásal jsem a vrhl se ke dveřím, abych přivítal naše osvoboditele od liberální neomarxistické demokracie.

            Rusové to nebyli, ale byl to pan učitel.

            „Cenzura skončila! Režim nenašel v sobě tolik odvahy, aby umlčel ty, kteří hlásají Pravdu. Opět si můžete utvořit vlastní názor,“ oznámil mi pan učitel tu radostnou novinu, že cenzura, proti které bojovalo tolik statečných lidí, se skončila.

            Jako šílený jsem se vrhl na Aeronet, Sputnik, Protiproud i všechny mé milované weby.

            Má nedobrovolná odvykací léčba byla neúspěšná, cenzoři se přepočítali!

            Sotva mi mohli dát lepší důkaz, kdybych o tom snad, a se mnou i mnozí další pochybovali o tom co je pravda, než cenzurou mých milovaných webů. Má radost z našeho shledání byla taková, že jsem v prvních minutách zapomněl dokonce i na sebeukájení, které mě v těch těžkých časech drželo nad vodou.

            Už jsem to jednou říkal a řeknu to zas: „„Kdo ví, že mluví pravdu, argumentuje, kdo ví, že lže, chce cenzuru. Západ už se ve lžích začíná utápět!“

            Lidé bděte, Putin vás má rád!