Devastace starého havířského města se již brzy skončí!

Je to nyní, věru, neveselá podívaná na město kdysi kypící prací pod zemí, na město náruživě dýmající z vysokých pecí. Ale všechno zlé se jednou v dobré obrátí a ten okamžik už je na spadnutí!

Navštívil jsem jedno naše chátrající, velmi mrtvé město. Trochu jsem se toho bál, ale nakonec byl velmi intenzivní a velmi vzrušující zážitek, protože mi společnost dělal Ladik.

Ladik se totiž ukázal být skvělým průvodcem po tomto kdysi ocelovém městě, ostatně vždy jsem tušil, že to má v sobě, tuto schopnost, poutavě vyprávět o městech, která zanikají a rozpadají se doslova před očima.

„Tady všude byly dřív hospody, tady, tady, a tady taky!“ ukazoval Ladik na prázdná, zhusta vytlučená okna domů, které se nezadržitelně měnily v sutiny porostlé jak vřesem, tak rulíkem zlomocných, „hospody plné havířů, skutečných chlapů, kteří do sebe lili pivo a borovičku.

Jen si představ, všechny ty muže, jak se zvedají ztěžka od hospodského stolu, aby si pro sebe ukradli ještě pár hodin osvěžujícího spánku před další šichtou, představ si ty jejich toporné kroky, a neuvěříš, že ti čerství muži plní sil, kteří se ráno převlékají do havířských hadrů, jsou titíž muži, které jsi viděl večer na ulici, jak sotva stojí na nohou.

Ale je to tak!

Práce tam pod zemí dává člověku křídla, jak jsi ve výtahu a jedeš dolů, jako bys ožil, jako by ses teprve probouzel ke skutečnému životu, jako bys vycházel z hrobu spolu s Lazarem.

A to všechno je pryč!

Zmizely hospody a zmizeli i havíři. Po hospodách zůstaly tyto sutiny, a havíři zmizeli beze stopy. Pátral jsem po nich, ale marně. Nenašel jsem nic, co by napovědělo, kam zmizeli.

Tak tady byla taky hospoda, tady měli nejlepší borovičku široko daleko.“

Ladik ukázal na další vytlučená okna a v jeho hlase zněl neskrývaný smutek.

I já jsem cítil smutek při pohledu na místo, kde lidé kdysi chlastali jak o život, a které dnes bylo mrtvé.

„A přitom to tady všechno vybudovali Rothschildové. Nebýt jich, nebylo by ani těch hospod. Jim patřili hutě i doly. Jim a Larishům.

Kdo by to byl řekl!

Že toto město vděčí za svou slávu Rothschildům, že oni z něj udělali železné srdce republiky, že díky těmto Židům a plutokratům, jejich zásluhou je celé poddolované, že díky nim, zde byli lidé zušlechťováni tvrdou prací v hutích a na šachtách, takže se tady nepilo sojové latéčko, ale borovička,“ všiml jsem si jistého paradoxu, ale pak hned omluvně dodal, „promiň, neměl jsem o Rothschildech mluvit, vůbec se o nich zmiňovat. Vím, jak je nenávidíš. Je, Rockfellery, Sorose, taky Havla a Albrightovou, přičemž Soros ještě žije a má na svědomí barevné revoluce.“

Omluvil jsem se, ale moje zmínka o Rothschildech Ladika přece jen podráždila.

„Ano, vybudovali to tady všechno Rothschildové, ale za jakou cenu?

Dřeli lidi za živa z kůže, takže poštovní úředník Vašek, státní zaměstnanec pod penzí, už se na to nemohl dívat a napsal Slezské písně!

Hodně se teď mluví o tom, jakých svinstev se dopouštěli Belgičané v Kongu, nebo Ukrajinci na Donbase, ale vůbec se nemluví se o tom, jakých zvěrstev se dopouštěli Rothschildové na Ostravsku a Larischové na Karvinsku.

O tom se mlčí, protože to není v zájmu fialového hnusu!“ vzkypěl Ladik, ale pak se přece jen uklidnil, „naštěstí jim to Beneš po válce znárodnil. Beneš si sice nechal vnutit mnichovský diktát, ale jinak to byl dobrý chlap. Podepsal spojeneckou smlouvu se Stalinem, takže jsme mohli slavit Měsíc československo-sovětského přátelství, odsunul Sudeťáky tam, kam vždy chtěli, to znamená do rajchu, znárodnil Rothschildy a Larische, přijal demisi tzv. demokratických ministrů, washingtonských loutek. Ani Masaryk toho neudělal tolik pro tu naši republiku, jako Beneš a pak až Klaus.“

„Ano, doly mají patřit státu, protože stát je nejlepší hospodář,“ přikývl jsem a pokračoval, „vezmi si Budvar, nebo ČEZ, jaký mají zisk. Kdyby stát neprodal doly spekulantům, byly by tu teď hospody stejně jako za Rothschildů, horníci by byla šlechta a mladí by nestudovali multikulturní obory, ale připravovali by se na hornických učilištích na to, aby mohli rubat uhlí.

A v padesáti by šli do zaslouženého důchodu, ze kterého by uživili tisíce hospod!

Místo zmaru by tady vzkvétal život, topili bychom se v levném uhlí.

Ty bys taky fáral, dělal bys štajgra. Ty bys byl dobrý štajgr, to se na tobě hned pozná.

Jenže to už je pryč.

Lidi už nevědí, jaká je to slast, rubat uhlí vlastníma ruka.

Kde bys chtěl sehnat teď horníky?

Vždyť už ani doktoři nejsou, odcházejí jeden za druhým na věčnost a není za ně náhrada!

Ne, tady už to nikdy nebude vypadat jako za Rothschildů!“

Došli jsme zase k další zaniklé hospodě. Cítil jsem při pohledu na ni obrovskou beznaděj. Ale Ladik, který zná toto město jako málokdo, se mnou tentokrát nesouhlasil.

„Věřím tomu, že se tady bude zase rubat uhlí jako na Donbase. Jen co svrhneme fialový hnus, všechno tady zestátníme a zase doly otevřeme. Budeme mít levné uhlí a vybudujeme nové město plné hospod, ve kterých budou lidé, havíři jako já, utrácet své mzdy šťastní a usměvaví.

Jen musíme svrhnout fialový hnus!

O štědrém dni vyjdou hladoví lidé do ulic, vyházejí všechny ty panáky z okna a pak se všichni pustíme do práce na obnově republiky!“ zvolal Ladik.

„Ano, Ladiku, tak to bude,“ přikývl jsem a taktak mrštně uskočil před kusem omítky, který se odloupl ze zdi jako dobré znamení, neklamná předzvěst toho, že již brzy si zase budeme vládnout sami.