Deset let s mrtvým Václavem Havlem

Za panem prezidentem Havlem zůstalo hodně morálních pochybení a hodně škod nejen morálního charakteru

            Už deset let žijeme s mrtvým Havlem v jednom státě. O jeho smrti mě před deseti lety telefonicky informoval dalajlama. Ten se to dozvěděl od Václava Klause přímo osobně.

            Klaus se ovšem nikdy nepřiznal, od koho se dozvěděl o smrti Havla on. Ale všeobecně se spekuluje, že to bylo od Petra Uhla, který už je taky mrtvý.

            Nevím, čím to je, že lidé po osmdesátce tak často umírají, ale až bude Václav Klaus mrtvý, snad nás o tom dalajlama, klidně i ten nový, bude včas informovat. Rád se půjdu na jeho pohřeb podívat, rakev na lafetě člověk nevidí zase tak často a dělostřelecké salvy z Petřína, to je úplná lahůdka, kam se na to hrabe Afghánistán!

            Ostatně lidé se mne často ptají: „Myslíte, že by Václav Havel souhlasil se stažením Američanů z Afghánistánu?“

            Moje odpověď je ovšem vyhýbavá: „Na to se musíte zeptat Saši Vondry! Ten vám to řekne líp než já.“

            Vidíte, a už je to deset let, co žijeme s mrtvým Václavem Havlem.

            Třeba takový Ladislav Větvička mrtvého Václava Havla docela nesnáší.

            Říkám mu: „Ladiku, teď se na to vyprdni. Počkej si, až budeš taky mrtvý, pak se budou hrát tvoje hry a ne Havlovy!“

            To je myslím správný recept, jak žít s mrtvým Havlem. Nechat to být a počkat, až budeme taky mrtví.

            Ale že těch deset let uteklo!

            Člověk by ani neřekl, že Havlův hrob stojí už deset let.

            Tuhle si mi nějaký pan Beránek na Havla stěžoval: „Mrtvý ještě udělal víc škody než užitku, než když byl ještě živý, škoda, že umřel!“

            Někdy to tak je, že živý člověk je menším zlem než mrtvý, a Havel byl jedním z takových lidí, které právě proto vidíme raději živé než mrtvé.

            Každý ale ať zpytuje svědomí, co dělal těchto deset let, jak pracoval na tom, aby Havlův skutečný charakter vyšel najevo.

            „Nač ta úcta k mrtvému? Copak je mrtvý Havel víc než živý?“ ptám se.

            Já jsem například těch deset let s mrtvým Havlem prožil ve vnitřním exilu. Třeba jsem důsledně bojkotoval všechny inscenace Havlových divadelních her, abych tím vyjádřil svůj občanský postoj.

            Byl jsem jen jednou na Odcházení, ale demonstrativně jsem z Odcházení odešel v půlce, přičemž můj výraz ve tváři jasně oznamoval celému světu: „Jen se z toho mrtvého Havla neposerte!“

            A když potkám na ulici Dagmar Havlovou, přejdu na druhou stranu chodníku, odkud na ni křičím: „Že se nestydíš, couro, hrát na Vinohradech za naše peníze!“

            Takže já toho dělám docela dost, abych se bránil proti blbé náladě šířené mrtvým Havlem. Ostatně o malosti mrtvého Havla svědčí i to, že Havel nám po sobě zanechal pouze Knihovnu Václava Havla.

            Na co je nám, propánajána, nějaká knihovna, kde si člověk nemůže ani pořádně říhnout?

            Kdežto po Václavu Klausovi, kterému Havel nesahá ani po kotníky, nám zůstane Institut Václava Klause, včetně Jakla a Vajgla.

            Ale to není ještě vůbec nic proti Miloši Zemanovi, který je ze všech těchto tří prezidentů největší, protože po něm nám zůstane rovnou bezedná Žumpa Miloše Zemana, tedy věc, aspoň v našich českých poměrech, na rozdíl od nějaké nesmyslné Havlovy knihovny, víc než potřebná.

            Já osobně těchto deset let s mrtvým Havlem považuji za velmi nebezpečný precedens, protože než se nadějeme, může být těch let s mrtvým Havlem klidně už sto, a pak už bude pozdě křísit Václava Klause, aby nás z té šlamastyky tahal.

            Vůbec nejlepší by bylo mrtvého Havla pohřbít u kremelské zdi, ať je jednou provždy od něho pokoj.

            Jenže to je hlavní problém našeho posthavlovského světa, totiž že mrtvý Havel tu už bude na věky s námi, právě protože je mrtvý!

            Pregnantně tuto naši neřešitelnou posthavlovskou mravní mizérii popsal Václav Klaus st. ve své nejnovější knize dedikované Václavu Klausovi ml., která nese příznačná název „Dopis synovi“

            A co píše Václav Klaus st. Václavu Klausi ml.?

            Píše v ní to, co my všichni tak nějak tušíme, ale jen Václav Klaus st. v sobě nalézá odvahu to říct nahlas, když se otevřeně přiznává: „Milý synu, vyčítáš mi, že jsem nezatočil s mrtvým Václavem Havlem. Ale není to moje chyba, ani moje vina, jak mi předhazuješ u každého nedělního oběda u tebe v Peci pod Sněžkou, když tě navštívíme s maminkou. Každý ví, že s mrtvým Václav Havlem bych pěkně zatočil, mít na to víc času. Vždyť v posledních deseti letech to je moje priorita!“

            K těmto slovům Václava Klause st. netřeba snad už nic dodávat, ta mluví sama za sebe.