Den upálení Jana Husa je dnem katolické hanby

Jan Hus zemřel pro Pravdu a pro Krista, ale dodnes ho katolická církev nesvatořečila. Pochopitelně, kacíři nemůžou být svatí...

            Spravedlivý bůh už to tak na tomto světě zařídil (když řekl: „Buď vůle má, jak na nebi, tak na zemi!“), že v den výročí upálení Jana Husa dostanou dva největší, a proto i bohu nejmilejší katolíci v naši zemi, kardinál D. a Michal Semín, záchvat neovladatelného sebemrskačství.

            Hned ráno, jak procitnou, vyskočí z postele a zvolají: „K čertu s námi, katolíky! Vždyť neumíme nic jiného, než jen nenávidět, Kristus by z nás musel zvracet!“

            Ale toto, tak osvobodivé, protože pravdivé, přiznání jim vůbec nestačí. To je jen taková předehra hrůzného divadla, které pak následuje, protože oba se potřebují zmrskat mnohem víc, nejlépe až do naprosté němoty, aby ukojili chtíč pokání, jenž se náhle probudil v jejich katolických duších. Běží si proto vstříc, aby si ve svatovítské katedrále padli v slzách do náruče.

            „Jen si to představ, bratře v Kristu!“ slzí kardinál D., objímaje vroucně Michala Semína před oltářem, „my jsme Husa nejen upálili, ale upálili jsme ho tím nejbrutálnějším možným způsobem!

            Obložili jsme ho dřevem a slámou až ke krku, aby byla jeho muka co největší. Bůh ví, že ani Pán Náš, Ježíš Kristus, netrpěl tak za nás všechny, jako trpěl Jan Hus na hranici pro Pána Našeho, Ježíše Krista! Když si představím, že by mě taky tak Halík upálil, že bych taky tak trpěl, jako Jan Hus, mám z toho husinu!

            Bože, jaká jsme to my, katolíci, hovada!“

            A Michal Semín, ocitnuv se v nábožné extázi, k níž vede každé sebemrskačství, ještě přilévá benzín na hranici katolické hanby.

            „Kdybychom jej jen upálili! Ale my jej odsoudili i k věčnému zatracení, protože spása mimo církev není možná, a my Husa z církve vyloučili jako progresivistického levičáka, takže se bude smažit v pekle, kdežto my si budeme lebedit s čistým svědomím v božím království a na Husa si tam ani nevzpomeneme. Je mi z nás, katolíků, na zvracení!

            Jak jsme mohli, řekni, bratře v Kristu, odsoudit k věčnému zatracení někoho, kdo, stejně jako my, věří v Krista, v jeho zmrtvýchvstání?!

            Kdyby aspoň Hus v Krista nevěřil, kdyby jej popíral, jako ti bezbožní ariánci, to by byla jiná káva, to bychom se nemuseli hanbit, ale on v Něj věřil!

            Věřil, že Kristus vstal z mrtvých a my jej odsoudili k věčnému zatracení! Stydím se za to, že jsem katolík, i na Husově životě bohu záleží!“

            Michal Semín padne na kolena a začne bít hlavou do země, aby z ní vytloukl tu svoji proklatou katolickou pýchu a hrdost, kvůli které nevidí břevno ve svém oku.

            Kardinál D. na kolena nepadne, a tak aspoň běduje: „To všechno ta naše proklatá katolická dogmata! Ta jsou pro nás důležitější než bůh, než Kristus! Vždyť my bychom upálili i samotného Krista, kdyby si dovolil spasit někoho, kdo není katolík!

            Upálili bychom i Krista a ještě se prohlásili za svaté za to, že jsme upálili kacíře a Ďábla!

            Takoví jsme my, katolíci! Naplivat na nás! Nikdo se nemůže hnusit bohu víc než my!“

            Michal Semín, který už se dost namlátil hlavou o zem, se zvedne, chytne kardinála D. za jeho prsten a horečnatě začne ze sebe sypat: „Slibuji, při bohu všemohoucím, při všem utrpení Pána Našeho, který třetí den vstal z hrobu, že už nebudu nikoho odsuzovat a zatracovat, jen proto, že není katolík jako já! Slibuji, že už nebudu označovat ty luteránské svině bezbožné za sodomity, že už nebudu na nikoho ukazovat prstem a říkat o něm, že je Antikrist, protože já přece nejsem žádný Soudce.

               Amen!“

            Strhnut tím slibem, i kardinál D. slibuje: „A já slibuji, že přestanu snít o tom, že Česká republika bude jednou státem po vzoru Frankova Španělska či Pinochetova Chile, státem, kde katolická církev má pevně pod kontrolou veškerý veřejný život, a kde jsou její dogmata a její katechismus víc než zákonem, jehož musí být všichni poslušni, a kde jedině Kristus, v zastoupení katolické církve a jejich autorit rozhoduje o tom, co je správné a co ne!

Amen!“

            A v tom svatém duchu lamentují a naříkají oba kající se katolíci celý den, až konečně přijde noc a oni, unaveni tím sebemrskačstvím, konečně umlknou a bezbolestně usnou, jako když se dětem přečte pohádka s dobrým koncem, nebo jako opilci na lavičce.

            A ráno se ukáže v plné kráse boží milosrdnost, protože oba dva, kardinál D. i Michal Semín si na včerejší den vůbec nepamatují. Semín už zase všechny nemilosrdně odsuzuje, kardinál D. už zase sní o státě, kde veškerá moc náleží katolické církvi.

Milosrdný a milující Bůh to zase nevydržel a zbavil své věrné ovečky jha svědomí, učinil je opět hrdými a pyšnými katolíky, kteří mají zase na rok, do příštího výročí upálení Jana Husa, svatý pokoj od všeho, co by jen trochu připomínalo pokání a Kristovu skromnost, aby mohli spokojeně věřit, že právě pro tuto svoji katolickou pýchu a pro nic jiného, budou spaseni.