Demonstrativní sebevražda bývalého poslance za TOP 09

Byla to demonstrativní sebevražda, nebo nebyla? Ale proč by se potom bodal do břicha, kdyby to nebyla demonstrativní sebevražda?

            Když odjela houkající záchranka s nebohým, trestně stíhaným a pobodaným exposlancem na své palubě, mnohým sousedům se nepokrytě ulevilo.

            „Uff, už jsou pryč! Díky bohu! Tyhlety záchranáře, co vynášejí lidi z jejich bytů a nakládají je do sanitek, moc nemusím. Proč to vlastně všechno dělají? Kvůli penězům? Tolik přece neberou, aby se jim to vyplatilo,“ oddechl jsem si i já a zatáhl záclonu na okně, ze kterého jsem pozoroval, jak záchranáři šetrně nakládají exposlance do sanitky.

            „A ti policajti taky nejsou kdoví co, když vám běhají po baráku a dupou přitom jak na lesy. To aby se člověk raději zabarikádoval, dal si pro všechny za dveře skříň plnou kovových šroubů,“ řekla žena, u které jsem byl na návštěvě a dodala, „viděl jste na něm něco?“

            „Zdálo se mi, jako by měl bodnořezné rány. Na břichu. Určitě to bylo na břichu. Aspoň to tak vypadalo podle obvazů. Není vyloučeno, že ztratil nějaké množství krve,“ odpověděl jsem.

            „Myslíte, že to byla sebevražda?“ otázala se žena po chvíli mlčení.

            „Mohla to být sebevražda. Proč ne? U těchto mladých mužů nikde nevíte. Najdou někde nůž a vrazí si ho do břicha. Demonstrativně, ovšemže,“ řekl jsem.

            „Myslíte, že to bylo něco jako iniciace? Přerod mladého hocha v dospělého muže?“ chtěla vědět žena.

            „Zcela vyloučit to nemohu. Vlastně je to docela pravděpodobné,“ přikývl jsem.

            „Ale pokud zjistí, že je nebezpečný svému okolí, tak ho dají do blázince,“ namítla žena.

            „To by ho dali tak jako tak,“ usmál jsem se.

            „To je fakt. Šel by tam tak jako tak,“ souhlasila žena a dodala, „myslíte, že opravdu někoho znásilnil?“

            „Přinejmenším demonstrativně určitě,“ přikývl jsem a dodal, „zajímalo by mne, jestli jeho byt zapečetili. V takových případech se to dělá. Snad napsal dopis na rozloučenou. Pokud ne, nemělo to všechno žádný smysl, bylo to úplně zbytečné.“

            „Třeba skutečně nechtěl zemřít. Nebo aspoň ne vlastní rukou. Víte přece, co se říká o sebevrazích?“ řekla žena.

            „Ne, nevím, co se říká o sebevrazích,“ pokrčil jsem rameny.

            „Já to taky nevím. Ale něco se o nich určitě říká,“ řekla žena.

            „Ano, určitě se něco o nich říká. Není to přece jen tak,“ prohodil jsem.

            „Ale stejně nechápu, proč se nebodl do srdce. Já bych se bodla do srdce,“ zakroutila žena hlavou.

            „Ano, je to divné. Ale snad to policie řádně prošetří. Jeho výpověď bych ovšem nebral vážně. Ani bych se nedivil, kdyby si to celé vymyslel, že se sám bodl do břicha,“ projevil jsem určitou skepsi.

            „Ano, je to docela možné. Ani já bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo. Vymyslel si, že se bodnul do břicha, ale přitom to celé bylo docela jinak.

Ví, že ten, kdo ho ve skutečnosti bodl, se nikdy k tomu nepřizná a tak ze sebe teď dělá hrdinu: ,Heleďte, bodl jsem se do břicha, přece jen nejsem takový zbabělec!‘

Co myslíte, je to tak?“ zeptala se žena.

„Nevím, opravdu nevím. Ale hlavně je to všechno strašně hloupé. Má v bytě okna a bodne se do břicha. Chápete to?“ podíval jsem se na ženu.

„Nechápu to, opravdu ne. A nebude to jen tím, že jsem žena,“ řekla žena a konečně se posadila na gauč, který byl roztahovací, jak už jsem si stačil všimnout, „ale hlavně, že už je to všechno za námi, hlavně, že už odjeli. Záchranáři, i policie. Je to psychicky náročné, když vám před domem stojí tolik blikajících aut. Kolikrát jsem se bála jít domů, když jsem viděla, že se u něho v bytě svítí.

A někdy ani nesvítil, ale stál u okna a číhal, číhal přikrčený, aby ho nebylo vidět, ale já ho viděla.

Byla jsem pod strašným tlakem, děsila každého zvuku na schodech, i ptačí zpěv mě děsil, tolik připomínal jeho pohvizdování.“

„Nu, snad už je to za vámi. Vidíte, člověk by řekl, právník, má vzdělání, člověka vzdělání přece jen kultivuje, málo platné, a nakonec se bodne do břicha. Teď už můžete domů kdykoliv,“ povzbudil jsem ženu a sedl si vedle ní na gauč.

Měla plné tvary, v tomhle domě mají všechny ženy plné tvary, bůhví, čím to je.