Demokratů máme mrtě, teď už jen, abychom měli i demokracii

Kdekdo je u nás demokrat, dokonce i ten Okamura nebo Klaus ml., jen já jsem neobolševik a navíc ke všemu ještě zelený

            Demokratů je u nás spousta. Kam se člověk podívá, tam vidí demokrata. Demokrati jsou všude, dá se se říct, že všichni jsou demokrati.

            Zeptáte se někoho, zda je demokrat a on vám odpoví, neuhýbaje pohledem: „Jsem demokrat, tělem i duší.“

            Demokraty tedy máme, chybí nám už jen ta demokracie. K té se pořád jaksi nemůžeme dopracovat, Děláme pro to všechno, vždyť jsme všichni bez rozdílu demokraté (včetně komunistů, kteří jsou snad největšími demokraty), ale sami cítíme, že to, co považujeme za demokracii, tak docela demokracie není.

            Ale jak to?

            Vždyť demokraticky diskutujeme, nasloucháme jeden druhému, ba se dokonce podřizujeme i všemu, o čem jsme přesvědčeni, že je demokratické, ale přesto všechno v nás klíčí pochyby, zda je to skutečně demokracie, zda to není jen zdání demokracie.

            „Co jiného by to mohlo být než demokracie, když jsme všichni demokraté?“ konejšíme se, snad i chvíli tomu věříme, že skutečně máme demokracii, ale pak se zase propadneme do deziluze, která nám kazí radost ze života.

            „Možná je problém v tom, že jsme všichni demokraté.

            Kdyby aspoň jeden z nás nebyl demokrat, pak by u nás byla jistě skutečná demokracie, jenže my jsme demokrati všichni!“ napadlo mne, neboť i mne, jako demokrata, trápí, že u nás nemáme demokracii.

            Nakonec jsem se s tímto postřehem svěřil jednomu vzdělanému člověku, taky demokratovi.

            „Něco na tom bude,“ přikývl a dodal, „je nás demokratů příliš, proto nemáme demokracii. Je nutné, bezpodmínečně, aby někteří z nás přestali být demokraty, protože demokracie nemůže být pro každého.

            A nejlepší, když každý začneme u sebe.

            Hned teď!“

            „Máš pravdu,“ přikývl jsem vážně a pokračoval, „musíme začít u sebe. Přestanu být demokratem a stanu se neobolševikem, pokud možno zeleným, aby mohla být u nás demokracie. Obětuji se pro demokracii.“

            Vzdělaný člověk mi dojatě podal ruku: „Taky bych se rád stal neobolševikem, ale nemám na to koule, zůstanu demokratem.

            Vězte však, že vaše oběť nebude zapomenuta!

            Jaké to je, nebýt už demokratem a být neobolševikem?“

            „Zatím to ujde,“ řekl jsem a dodal, „ale až vás, demokraty, budu věšet na kandelábry, bude to jistě lepší.“

            „Opravdu?

            Opravdu nás, demokraty, budete věšet na kandelábry?

            To je přece skutečná demokracie!

            To znamená, že máme díky vám demokracii!“ zvolal radostně demokrat a ochotně mi nastavil krk, abych mu mohl kolem něj utáhnout konopnou oprátku, protože konečně máme skutečnou demokracii.