Dědova smrt

Když mi zemřel děda, byl jsem z toho úplně hotový a dlouho se nemohl vzpamatovat, i když zemřel docela přirozeně

            Děda moc nepil.

Pamatuji si, že i za těch nejparnějších a nejdusnějších letních dnů byl docela střízlivý, stál pevně na nohou, nekymácel ze strany na stranu, mluvil jasně a zřetelně, vůbec ne z cesty.

A domácí zabijačky?

Ani při těch nebyl nikdy opilý, a to prasata, která se zabíjela, vážila dobře i dva metráky a sádla z nich bylo skoro pokaždé několik hrnců.

Proto jsem nechtěl věřit, když mi sestřenice, jež mne navštívila v protialkoholní léčebně, řekla, že je děda mrtvý.

„Nesmysl!

Děda není mrtvý!

Nemůže být mrtvý!

To musí být nějaký omyl!“ vykřikl jsem, kroutě hlavou.

„Je mrtvý.

Pepa (náš bratranec, pozn. autora) ho našel včera ráno mrtvého vedle špalku, na kterém stálo ještě poleno, které chtěl děda rozštípnout,“ řekla však sestřenice.

Tupě jsem na ni hleděl, nedokázal jsem si představit, že by děda byl skutečně mrtvý, ale bylo to tak.

Nakonec jsem vykřikl: „Nevěřím, že by děda zemřel přirozenou smrtí!

Vždyť mu bylo teprve devadesát pět let a vůbec nepil!

Nepamatuji si, že bych ho kdy viděl ležet na zemi!

Jeho smrt byla určitě nepřirozená!

Proč by v létě štípal poleno?!

Musí se nařídit pitva, aby se zjistila skutečná příčina jeho smrti!“

Ale sestřenice mi na to řekla: „Pitva byla provedena ještě včera večer. Dědu pitvali ti nejlepší patologové, ale i ti museli konstatovat, že děda zemřel docela přirozeně, bez cizího zavinění.“

Bylo jasné, že si sestřenice nevymýšlí.

„Bože, děda je mrtvý!“ zavyl jsem nevýslovným hořem.

„Našla se u něj závěť, zřejmě ji měl pořád u sebe, pro všechny případy.

Všechno, dům, pozemky i své celoživotní úspory odkazuje tobě, svému nejmilejšímu vnoučeti. Jsou zde sice ještě jeho děti, naši rodiče, ale i tak dostaneš víc než dost, děda byl dobrý hospodář,“ oznámila mi sestřenice.

Smutně jsem se usmál a řekl: „Nechci všechno. Můj díl by se měl se spravedlivě rozdělit mezi všechna dědova vnoučata, aby nikdo nepřišel zkrátka.“

Sestřenice se taky usmála: „Věděli jsme, že to tak budeš chtít. Proto jsme se dnes, hned ráno, všechna dědova vnoučata sešla a domluvila se, že nic takového po tobě nebudeme chtít. Nemáme na to nejmenší právo, protože taková je dědova poslední vůle.“

„Všechno to prochlastám.

Vím to.

Jsem sice teď na léčení, ale stejně zase do toho spadnu.

Jestli chceme z dědova dědictví zachránit co nejvíc, musíme si my, všechna jeho vnoučata, můj díl rozdělit,“ trval jsem na svém.

„Ne, Karle.

Děda jsi to tak přál, a tak to musí být.

Možná ho to, co za celý svůj život poctivou a neúnavnou prací nastřádal a nabyl, ve finále jeho života tížilo tak, až to všechno nenáviděl. Možná pochopil, že se celý život dřel zbytečně, že smysl života je někde jinde a i proto všechno odkázal tobě, aby se mu na sklonku života odlehčilo, protože věděl, že ty to všechno stejně propiješ.

My toho máme i tak dost, to, co máme, nám stačí, nepotřebujeme víc.

Když to všechno propiješ, nebudeme ti to nijak vyčítat,“ ujistila mě sestřenice.

„Já vím,“ řekl jsem a rozplakal se sestřenici na rameni, zatímco ta mne hladila po vlasech, a utěšovala, že to bude dobré, její druhý manžel je exekutor, mockrát už mě zachránil před nejhorším.