Další pohádka o zlých kapitalistech a šťastném hladovém lidu

Paní Markéta Šichtařová je na tom, co se týče pohádkové tvorby, stejně jako paní Božena Němcová. Nebo ještě líp, protože B. Němcová není absolventkou VŠE

            Joudu jsem měl celkem rád. Byl to rovný, poctivý chlap. Navíc, a to byla jeho hlavní kladná charakterová vlastnost, si nikdy na nic nestěžoval, neskuhral. To se dnes, uznejte sami, jen hned tak nevidí, v tomto ohledu mi nejvíc připomínal nějakou pohádkovou bytost, nebo aspoň bytost z úplně jiného světa.

            Samozřejmě, že trochu přeháním, ale to už k pohádkám patří, že se v nich přehání. Občas si Jouda přece jen na něco stěžoval. Třeba na zvyšování základní mzdy. To ho dokázalo přivést do stavu takřka nepříčetnosti.

            „A jejda! Jouda je vytočenej! To zas ti zkurvení socialisti jistě zase zvýšili minimální mzdu!“ bylo mi hned jasné, když jsem někde potkal Joudu rozzuřeného jako nějakého zlého černokněžníka.

            A zpravidla jsem se nemýlil.

            „Tak si představ, co mi ti zkurvení socialisti zase udělali! Ty kurvy, představ si to, mi zvýšili mzdu!“ zuřil Jouda, protože mu zkurvení socialisti opravdu zase zvýšili mzdu.

            „Upřímnou soustrast, drahý Joudo!“ kondoloval jsem nebohému Joudovi ke zvýšení minimální mzdy.

            „Copak jsem nějaké tupé stádo, že mi ti zkurvení socialisti zvýšili moji minimální mzdu?

            Já se přece v ničem nespoléhám na paternalistický stát, já přece nenávidím kolektivismus, tak proč mi zvyšují minimální mzdu?

            Jak k tomu přijde chudák můj zaměstnavatel, hodný kapitalista?

            Musí mi zvýšit mzdu, aniž by se zvýšila produktivita mojí práce. Jak já se mu podívám do očí, vždyť jej tím ožebračuji!“ lkal nebohý Jouda a já mu nemohl nijak pomoci, utišit jeho hoře nad tím, že teď bude brát v práci zase víc peněz.

            Ale jinak si Jouda nestěžoval na nic. Statečně snášel svůj úděl chuďase, příslušníka nižší příjmové skupiny obyvatelstva naší nádherné země plné neuvěřitelných fantastických příběhů.

            Párkrát jsem Joudu navštívil u něho doma. Bydlel i s rodinou pod památkově chráněným mostem, takže se o střechu nad hlavou nemusel bát. A musím říct, že to tam měl docela pěkně zařízené, dokonce se mohl pochlubit i tekoucí vodou v podobě sympatické říčky, která se tu a tam, zejména při přívalových deštích, trochu víc rozvodnila.

            Ale myslíte si, že si Jouda na to stěžoval, že bydlí i s rodinou pod mostem?

            Co vás nemá, děti, nestěžoval si na to ani trochu!

            „Bydlím pod mostem a to je dobře, protože je to spravedlivé.

            Beru minimální mzdu, beru!

            Našetřím tři a půl mega, abych si mohl pro sebe a svoji rodinu koupit 1+kk!

            Nenašetřím!

            Můžu platit měsíčně nájem dvacet tisíc za 1+kk někomu, kdo si koupil byt, aby na něm, plným právem vydělával?

            Nemůžu!

            Mám tu trpělivost, abych splácel padesát let hypotéku?

            Nemám, nehledě na to, že bych ji ani nedostal!

            Pak je spravedlivé, že bydlím pod mostem, protože co je spravedlivé, musí být i dobré i pro mě!

            Ať bydlí jen ti, co na to mají, co si dokážou najít slušně placenou práci, co nejsou takoví joudové jako já, Jouda!“ nevymlouval se Jouda na nic a rovnou přiznával, že je jouda a proto nemá ani právo, ani nárok na to, aby bydlel někde jinde než pod mostem.

            Ale pak jsem Joudu přestával potkávat. Nebyl ani pod mostem a nebyl ani na facebooku, prostě zmizel i s celou svojí rodinou.

            „Škoda ho, Joudy. Takových lidí z jeho sociální vrstvy už moc není, byl to dobrý člověk,“ tesknil jsem za Joudou a měl za to, že milého Joudu nikdy nespatřím...

            Vracel jsem se jednoho večera nevím odkud docela pustou ulicí, protože green deal připravil lidi o auta a tak všichni lapěli doma na svých prdelích a naříkali, jak jsou na tom bez aut psychicky špatně. Jdu tedy prázdnou ulicí a v tom se najednou přede mnou zvedne poklop kanálu a z kanálu vyleze Jouda!

            „Joudo, drahý, Joudo, kde se tady bereš!?“ vykřiknu dojetím nad tím nečekaným setkáním a užasle dodám, „a co děláš v kanále? Snad ses nedal na deratizaci?“

            Jouda, který už je z kanálu venku celý, jen smutně mávne rukou: „Já teď chodím kanaláma.“

            „Kanálama? Jak to?“ vyvalím na něj oči.

            „Ale přidělili mi byt, taková hanba!“ objeví se na Joudově tváři bolestná grimasa.

            „Byt? Tobě? Chceš říct, že bydlíš i s rodinou v bytě?“ jsem z toho, co mi Jouda řekl, úplně mimo, vůbec si nedokážu představit, že by Jouda, s tou svoji minimální mzdou mohl bydlet v bytě.

            „Je to na levačku,“ vzdechne Jouda a zeptá se mne, „slyšel jsi o velkém vyvlastňování bytů.“

            „Jo, slyšel. A myslel jsem, že vyletím z kůže,“ přikývnu.

            „Tak já jsem jeho oběť,“ řekne smutně Jouda a pak mě zuřivě chytí za klopy, „ale já byl vždy slušný a poctivý člověk, já se nikdy o nic nikoho neprosil.

            A teď mi ti zkurvení socialisti dají byt a já abych chodil kvůli tomu kanaláma!

            Dali mi byt, že prý musím bydlet jako člověk, že nemůžu být pořád na dně!

            Jenže člověk, to zní blbě!

            Já jim seru na to jejich dobro, ať si ho strčí do prdele, zkurvení socialisti, ať si tam strčí celý ten svůj posraný kolektivismus!“

            „To máš fakt blbý, jestli jsi dostal byt,“ uznám, že Jouda je teď na tom opravdu blbě, když má byt.

            „Já bych vraždil!“ zaúpí Jouda, pustí mě a chytí se za hlavu, „jak já k tomu teď přijdu, vždyť já okradl nějakého kapitalistu!

            Jen si to představ. Nějaký slušný člověk třeba obchoduje s akciemi. Věnuje se tomu ve dne noci, dává tomu všemu svoji energie a po zásluze na tom vydělává spoustu peněz. Aby neměl ty peníze zbytečně, aby mu něco přinesly, pokud možno další peníze, tak ten člověk koupí byty, spousty bytů, protože kdo má hodně, musí mít, zcela zákonitě ještě víc.

            Tak ten člověk má spoustu bytů a doufá, že ty byty prodá dráž, než je koupil, aby na tom vydělal, a za ty vydělané peníze si koupil další byty, nebo jak ta finanční spekulace funguje. Ale v tom přijdou ti zkurvení socialisti a všechny ty prázdné byty mu zabaví a dají je takovým joudům, jako jsem já, joudům, kteří ani neumějí obchodovat s akciemi a takoví joudové jako já mají najednou bydlet jako lidé!

            Jak ten člověk, ten spekulant k tomu přijde, že mu vzali jeho prázdné byty, nebo byty, které skoupil za účelem krátkodobého pronájmu turistům, kteří chtějí poznat naši krásnou zemi?

            Člověče, já bych se samotnou hanbou propadl do samotného pekla!

            Kdybych okradl žebráka, tak nic neříkám, ale já okradl kapitalistu!

            Rozumíš?

            Kapitalistu, jako bych byl taky nějaký zkurvený socialista!

            Kvůli takovým, jako jsem já, se kapitalisté vykašlou na kapitalismus, a dopadne to u nás jako ve Venezuele!“

            Nakonec se mi nebohý Jouda rozpláče na rameni.

            Ten jeho proklatý byt, který dostal, mu nezávidím ani trochu. Sám mohu odpřísáhnout, že když ještě Jouda bydlel pod mostem, tak jsem neviděl šťastnějšího člověka.

            Abych ho aspoň nějak utěšil, tak mu řeknu milosrdnou lež: „Drahý Joudo. Nic si z toho nedělej. Hrobařem kapitalismu nejsi ty, kterému zkurvení socialisti dali byt. Hrobařem kapitalismu jsou všichni ti spekulanti, kteří skupují byty, protože z nich dělají mrtvý kapitál.

            To oni za to můžou, že trh a s ním i kapitalismus obecně, přestávají fungovat, že selhávají, neboť ono deformují trh, protože skupování bytů za účelem spekulace je stejná deformace trhu, jako jeho regulace!

Ti lidé, co byty skupují, to nejsou žádní kapitalisté, nepřinášejí žádné inovace, ani nezvyšují naši konkurenceschopnost, to jsou ve skutečnosti jen socialisti převlečení za kapitalisty, protože taky umrtvují volný trh.“

            Je to sice naprostá hloupost, ale naštěstí Jouda nemá VŠE.

            „Opravdu?“ podiví se.

            „Jasnačka, ty seš bez viny,“ přikývnu.

            Joudovi se trochu uleví, ale pak stejně řekne: „No jo, neandrtálci taky neměli byty a žili.“

            „Jenže neandrtálci vymřeli,“ upozorním Joudu.

            „To jako fakt jo? To jsem opravdu nevěděl, že vymřeli,“ podiví se Jouda a já vím, že nelže, že to opravdu nevěděl.