Další lež Bakalovy České televize a havloidů! Že prý let MH 17 sestřelili Rusové!

Tak se nám zase vyrojily zaručené zprávy, že let MH 17 sestřelilo Rusko systemém BUK. No, to jistě, tomu tak uvěříme! Zdá se, že pražské kavárně už dochází invence

            Uhlobaron přecházel po místnosti sem a tam, šosy jeho fraku za ním jen vlály, cylindr mu jen taktak držel na hlavě.

            Nemohlo být pochyb, že je vzteky bez sebe, klouby prstů zaťatých v pěst mu už dávno zbělely. Jemu zcela podvolení pracovníci veřejnoprávního média a redaktoři jistého časopisu, jej, tisknoucí se k sobě v hloučku jako měňavky, ustrašeně sledovali, celí bledí, se rty nápadně zmodralými jako by se už byli vypravili na pravdu boží.

            Vzteklé přecházení uhlobarona se zdálo být nekonečné. Konečně se uhlobaron asi po půlhodině zastavil, obraceje se ke svým poskokům.

            „Do prdele!

To nám tak ještě chybělo!“ vybuchl jako kávovar a vztekle mrštil svým cylindrem o zem, „tak to nizozemské letadlo nakonec nesestřelili Rusové!

            Do prdele, kurva drát!“

            To vykřiknuv, začal uhlobaron dupat po svém vlastním cylindru, jako by to byl Putin.

            Zdálo se, že z cylindru zbude brzy jen beztvará hmota.

            Ale tu najednou vystoupil z třesoucího se hloučku ředitel veřejnoprávního média, kterému bylo cylindru náramně líto, neboť po takovém cylindru taky toužil, bylo totiž jeho největším snem stát se rovněž nikým nevolenou elitou, a k tomu mu měl dopomoci právě cylindr na hlavě, stejný jaký kdysi viděl na obrázku Chamberlaina.

            „Zadržte, pane uhlobarone,“ křikl a vrhl se k nohám uhlobaronovým, „ten cylindr není Putin, za nic nemůže!“

            Uhlobaron, zaskočen tímto činem svého lokaje, přestal sice ničit svůj cylindr, ale vztek ho nepřešel.

            „Jsme v prdeli. Rusové jsou docela nevinní a dvacátý první srpen tu máme za chvíli jako na koni!

            Musíme vyhnat lidi do ulic za každou cenu!

            Jenže jak, když Rusové ani neotrávili Skripala, ani nesestřelili letadlo a ani nás v osmašedesátém neobsadili, natož aby dali před výlohu Aeroflotu hromadu dlažebních kostek, když jsme je porazili v hokeji!

            Do prdele práce!

            Zrovna jsem obědval plíčka na smetaně!

            Bože, co budeme dělat?!“

            Uhlobaron si začal rvát zoufalstvím vlasy.

            Ale to už byl ředitel ČT na nohou, drže v ruce pánův klobouk.

            „Zadržte, pane uhlobarone! Nervěte si vlasy! Přece nechcete vypadat jako Putin!“ zvolal a na nic nečekaje, pokračoval, „já vím, co budeme dělat!

            Budeme lhát jako vždy!

            Budeme lhát, že letadlo sestřelili Rusové!

            Budeme lhát, že nás Rusové v srpnu obsadili!“

            „Lhát?“ podivil se uhlobaron a přestal si rvát vlasy.

            „Ano, pane uhlobarone, budeme lhát.

            Budeme lhát jako vždy, copak jsme někdy říkali pravdu?

            Nebojte, pane uhlobarone, my ty lidi do ulic ještě dostaneme!“

            „Ajtakrajta!“ luskl uhlobaron prsty, zdálo se, že se mu vrací dobrá nálada, „lež je naše záchrana!

            Budeme lidem lhát, že nizozemské letadlo sestřelili Rusové!

            Haha, to se mi líbí!

            A přitom to ani nebude nemravné, protože lžeme ve jménu pravdy!

            Copak jsou ti barbaři z východu civilizovaní lidé?

            Copak dosud nenosí onuce?

            Tfuj, jen si to představte, onuce!

            Takže je pravda, že Gagarin skutečně přistál ve Vostoku a nekatapultoval se deset kilometrů nad zemí?

A že Lajka nezahynula už po prvních deseti minutách letu?“

            „Svatá pravda, uhlobarone!“ přitakal ředitel veřejnoprávního média.

            „No, nic. Lžete jako vždy. Lidi se za žádnou cenu nesmí dozvědět skutečnou pravdu.

            Ani o Gagarinovi, ani o Lajce, ani o tom ostatním,

            Rozumíte?

            Ručíte mi za to vlastními životy, víte jak, málem skončil Skripal!“ důrazně pronesl uhlobaron.

            Všichni poslušně sklonili hlavy, ale v tom se stalo něco neuvěřitelného.

            Z lokajského hloučku vystoupil muž, redaktor jistého časopisu, jeho tvář nevěštila nic dobrého.

            A vskutku tento muž prohlásil: „Já už nebudu lhát!

            Všichni přece vědí, že nizozemské letadlo nesestřelili Rusové!

            Proč by to dělali?

            Všichni přece vědí, že za všechno nemůže Putin, ale Soros a vy, pane uhlobarone!

            Dosud jsem poslušně lhal, jak jste nám nařizoval. Ale teď, co jste zavraždili Kuciaka, už lhát nemůžu!

Ne, nemůžu!“

Po slovech muže se rozhostilo hrobové ticho.

Uhlobaronovi začalo škubat ve tváři.

„Jak víš, že jsme ho zavraždili my?“ zeptal se selhávajícím hlasem.

„Všichni to vědí. Zeptejte se, koho chcete!

Potřebovali jste slovenský majdan, tak jste se neštítili ani vraždy!“ prohlásil muž.

„Lžeš! Nikoho jsme nezavraždili, abychom dostali lidi do ulic a svrhli Fica, a místo něho nainstalovali do čela vlády Pellegriniho!“ vykřikl uhlobaron a, než se kdo nadál, vytáhl z kapsy svého fraku upravenou plynovou pistoli a střelil muže rovnou do hlavy.

„Bravo, pane uhlobarone! Přímo na komoru! Ten už zpívat nebude!“ zvolal patolízalsky ředitel veřejnoprávního média.

„Řekněte, že ho zastřelili, protože odhalil napojení Zemanova okolí na ruské oligarchy a psal o tom článek, což je ostatně pravda, hehe!

Jenže ho psal na můj příkaz, hehe!“ zasmál se uhlobaron a odplivl si, „pravda, ta by nám ještě scházela!

Nic nenávidím víc než pravdu a nic nemiluji víc než Havla!

A teď do práce!

Není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!

Když budou lidi v ulicích, budou i prémie!“

„Ano, pane uhlobarone, jak si přejete!“ uklonil se lokajsky ředitel veřejnoprávního média a podlézavě podal uhlobaronovi cylindr, „váš cylindr, pane uhlobarone.“

„Nechejte si ho. Ještě dnes, to vám říkám, si pořídím nový, amen!“ mávl rukou uhlobaron a odebral se zpátky do klubu, v němž se scházel s ostatními světovládci a z něhož ho vytáhli rovnou od oběda v té nehezké záležitosti se sestřelením letadla.

„Co tak hledíte?

To jste ještě nikdy neviděli cylindr?

Do práce!“ okřikl ředitel veřejnoprávního média své podřízené, kteří na něj hleděli s otevřenými ústy, když si dal na hlavu pomačkaný uhlobaronův cylindr.

„No, nic my taky půjdeme, hoši!“ řekl šéfredaktor jistého časopisu, ale ve skutečnosti by nejraději zůstal, tolik toužil po tom vyzkoušet si, jak by mu uhlobaronův cylindr seděl na hlavě.