Ďáblem posedlá

Bůh nám dává nekonečnou lásku a naději, takže veškeré naše pozemské snažení směřuje k tomu, abychom, až vstaneme z mrtvých, žili věčně. A právě tomu, abychom žili věčně, se Ďábel snaží zabránit!

Letos na jaře jsem se přestěhoval do jedno, poměrně velkého města. Říká se, že lidé ve velkým městech tvoří anonymní masu, v níž jsou si navzájem odcizeni. Ale já si brzy hned všiml jedné ženy, kterou jsem potkával na nejrůznějších místech, v nejrůznějších denních hodinách.

Okamžitě mne zaujaly její pestré květované sukně, i její obličej, v němž bylo možné spatřit nesporně jižní rysy. jako by její skutečnou domovinou nebylo tuzemsko, ale Levanta, ať už si o Levantě a jejich obyvatelích myslíme cokoliv, ale je jasné, vzhledem k tomu, kolik lidí na zeměkouli žije, že ne každý může pocházet z tuzemska.

Potkav ji asi po desáté, rozhodl jsem se, že ji příště jistojistě oslovím a o tom, že ji opět potkám, jsem ani trochu nepochyboval, takovou ženu, v pestrých sukních a s jižanskými rysy, nelze nepotkat.

A tak se i stalo, bylo to na rozhraní malého, ale sympatického parčíku a poměrně rušné ulice, na níž se nacházela i vyhlášená kavárna, v níž bylo pořád plno a člověk musil mít pořádné štěstí, aby si v ní mohl v klidném usebrání vypít voňavou a lahodnou kávu.

Na tomto místě jsem tedy onu ženu oslovil, zeptav se jí: „Promiňte, madam, ale nejste posedlá ďáblem?“

Moje otázka ženu vůbec nepřekvapila, vypadalo to, jako by to, na co se ptám, byla ta nejpřirozenější otázka.

„Ano, jsem posedlá ďáblem,“ přikývla žena.

„Myslel jsem si to. Pestré sukně a jižanské rysy něco takového naznačují,“ řekl jsem a dodal, „můžete mi o tom říct něco víc?“

„Proč ne?“ usmála se žena a potřásla hlavou, „u svaté zpovědi se přeci taky zpovídám ze svých hříchů.“

„Všichni hřešíme, tak je to!“ přikývl jsem a ukázal do parčíku, „pojďme si sednout na lavičku. Vypadají, jako by je někdo nedávno čerstvě natřel“

Sedli jsme si na lavičku a žena spustila: „Začalo to všechno před několika lety o Vánocích. Jako vždy jsem kvapila o Štědrém večeru do kostela, abych si připomenula ten dojemný příběh starý tisíce let, kterak Spasitel přibyl na tento svět v obyčejném chlévě.

Kostel byl plný lidí a vše v něm bylo mystické ještě více než kdy jindy. Do začátku mše zbývalo už jen několik sekund a v tu chvíli do mě vstoupil ďábel.“

„Cože o Štědrém večeru a v kostele?“ podivil jsem se.

„Ano, o Štědrém večeru a v kostele,“ přikývla žena a pokračovala, „kněz již přistupoval k oltáři, aby zahájil půlnoční mši. A v tu chvíli jsem přiskočila k oltáři já, ostatně seděla jsem, jako vždy, hned v první řadě, a než se kdo nadál, začala jsem sloužit mši, jako bych byla knězem, kterého sám Bůh povolal k nejsvětější službě!

Všichni tím byli dokonale zaskočeni. Nikdo se proti tomu nevzpouzel a všichni odpovídali mi tak, jako bych byla skutečným knězem, včetně kněze samotného, který sám od sebe zaujal mé místo v první řadě. Věděla jsem, co mám přesně říkat a co mám dělat, a říkala jsem to a dělala tak, že nikdo z přítomných ani v nejměnším nepochyboval o tom, že je to skutečná mše, i když to byla jen její falešné nápodoba.

Když jsem dospěla ke kázání, rozpovídala jsem se o tom dojemném, dva tisíce let starém příběhu tak, že všichni strnuli v svatém vytržení a viseli mi na rtech. Mluvila jsem o naději, která přišla na tento svět, mluvila jsem o Bohu, který se tohoto večera stal člověk, zkrátka a dobře, nezapomněla jsem na nic z toho, co se říká každý rok o Vánocích v kostele.

A pak přišlo proměňování.

Pozvedla jsem hostii a ona se skutečně proměnila!

Lidé ke mně přistupovali a já jim do úst vkládala svátostný pokrm a oni si ho, celí blažení, nechávali rozpustit na svém jazyku.

Už to bylo strašlivou blasfémií, protože každá mše, která není sloužena knězem je strašlivou blasfemií.

Ale to nebylo všechno.

Celé mne to vzrušilo tak, že mi zduřely bradavky, tak jako dosud nikdy a taky jsem dostala skutečný mokrý orgasmus.

Jen si to představte, jak pozdvihuji hostii a přitom jde na mně poznat, že mám u toho mokrý orgasmus!

Když mne posedne Ďábel, začnu dělat to, co dělají faráři, ale začnu to dělat mnohem líp než oni. Jenže mi u toho vždy extrémně zduří bradavky a dostaví se mokrý orgasmus, který z toho všeho dělá příšerné divadlo, neboť sotva se víc ďábel může vysmát lidské víře než takto!“

„Hm, to je vskutku odporné, jak se ten ďábel vysmívá i té nejhlubší víře,“ odsoudil jsem ďábla a zeptal se, „a exorcistu jste na sebe zavolala?“

„To se ví, že zavolala,“ přikývla žena a mluvila dál, „když ke mne přišel, vstoupil do mě opět ďábel. Začala jsem odříkávat zpaměti Wojtylovu Teologii těla.

Exorcista jen bezmocně krčil rameny, protože jak měl ze mě vyhánět ďábla, když jsem recitovala Wojtylu?

Nakonec přece jen pozvedl svůj kříž a v ten moment jsem se na tento kříž vrhla a začala jej líbat vroucně tak, že mi opět zduřely bradavky a opět jsem měla mokrý orgasmus. A to takový, že to u nebohého exorcisty způsobilo naprostou katastrofu, neboť i on se ukázal být v tu chvíli být jen mužem, a moje chování nezůstalo u něj bez neblahých následků.

Místo, aby ze mne ďábla vyhnal, sám podlehl jeho pokušení, došlo u něho k tomu, co je nejvlastnějším projevem chtíče a nic mu nepomohl jeho kříž, kterým se oháněl, aby ze mne vyhnal ďábla.

Co myslíte, budu spasena, budu žít věčně, kdy jsem posedlá ďáblem?“

Z otázky jsem dobře vycítil strach, který tuto ženu pronásledoval a mučil.

„Proč byste neměla žít věčně?“ zvolal jsem a jal se jí utěšovat, „vaše víra je hluboká a opravdová, o tom není sporu. Právě toho využil ďábel. Kdyby vaše víra nebyla opravdová a hluboká, sotva byste ho zajímala. Kdybyste byla hříšná a zlá, nechal by vás ďábel na pokoji, protože byste byla automaticky zatracena tak, jako tak. Ale ďábel útočí na ty, co jsou svatí, chce je připravit o spásu a život věčný.

Ale před Bohem, i před Kristem jste svatá nadále, protože oni dva, respektive tři, nezapomínejme na Ducha svatého, dobře vědí, že to není vaše chyba, když se takto rouháte, protože do vás vstoupil ďábel, aby zneužil vaši hlubokou a opravdovou víru.

Řeknu to jinak a krátce.

Jste dobrý člověk?

Jste!

Pak se nemáte čeho bát, protože dobří lidé budou žít věčně!“

„Ano, budu žít věčně, protože jsem dobrý člověk,“ přikývla ona žena už beze strachu a vstala z lavičky, neboť byla učitelka a spěchala domů, aby se mohla připravit na příští den.

„Auuu!“ vykřikl jsem, jako by mě na nože bral.

Ta kráva jedna pitomá mi šlápla na ocas, který mi, protože jsme seděli, ležel na zemi, čert aby ten můj ocas vzal, proč mají andělé bělostné perutě a já jen chlupatý ocas!?