Ďábel nosí ornát

A já se mu nedivím. Naopak, divil bych se, kdyby jej nenosil, protože Ďábel se vždy bude stavět mezi člověka a boha

            Bylo mi jako bych se ocitl v samotném pekle, jako bych byl už navěky zatracen, nenávratně oddělen od boha skleněnou přepážkou, jaké se teď všude montují kvůli tomu viru, ale jak chcete žít bez boha?

            Každý rok jsem se těším na Velikonoce, na zmrtvýchvstání našeho Spasitele, každý rok se nemohu dočkat Velkého pátku, dne velkého utrpení a ukřižování, kdy vášnivě líbám kříž, na něm zemřel Ježíš, nemohu se dočkat bílé soboty, onoho dne prazvláštního ticha, kdy všechno živé truchlí nad smrtí Pána Našeho, abych byl pak svědkem jeho triumfu u otevřeného a hlavně prázdného hrobu, ze kterého vyjde opět živý na světlo boží.

            Každý rok při velikonoční vigilii cítím, jak mnou prostupuje bůh, s nímž budu jednou věčně obcovat, protože jsem uvěřil, uvěřil a tím byl spasen a nikdy, nikdy mi nepřišlo divné, že ke spáse stačí tak málo, že stačí jen uvěřit, každý rok slavit velikonoce a člověk věčně živ bude...

            Ano, jsem velmi zbožný a hluboce věřící katolík.

Nebylo dne, abych neběžel do kostela, i ve svaté zemi jsem se byl letecky podívat a přivezl odtud spoustu svatých obrázků, a když jsem šel ke svatému příjímání,bylo mi pokaždé tak, jako bych k němu šel poprvé a nikdy jsem se necítil blaženější než ve chvíli, kdy kněz strčil své prsty do mých úst, vkládaje mi na jazyk Tělo Páně, ten nejlahodnější pokrm na světě, neboť z něho je živa duše.

            Nynější situace mne tak velmi zasáhla. Já, uvyklý každodenní účasti na bohoslužbě, musel jsem se nyní obejít bez božího slova, bezprostředního fyzického kontaktu s bohem. Já, který se na velký pátek vždy zimničně chvěl a na bílou sobotu téměř o sobě už nevěděl v očekávání vzkříšení, musel jsem se nyní obejít bez toho všeho, co jako jediné vede ke spáse, nemluvě o svátostném pokrmu, který nyní musel jsem si odepřít z rukou kněze!

            Kněz mne sice prostřednictvím videokonference těšil, že se nemám čeho bát, že je-li má víra v boha a Krista skutečná, tak vzhledem k okolnostem není neúčast na velikonoční vigilii smrtelným hříchem, zvláště pak chodil-li jsem před tím do kostela každý den. Přes všechno knězovo ujištění však ve mně dále hlodal strach, že nebudu kvůli tomu spasen.

            Proč by se jinak velikonoce pořád slavily každý rok, než jen proto, abychom se tak utvrzovali ve své víře, abychom měli u poslední soudu důkaz toho, že jsme v našeho Soudce, Pána Krista, skutečně věřili?

            Kněz mi sice radil, abych se jistojistě bez přestání celé velikonoce díval na televizi, ve které budou slouženy mše svaté a do duše zaséváno boží slovo, ale to mne uspokojilo jen pramálo. Obývák přece není kostel, prostor absolutně sakrální, kde mám naprostou jistotu, že jsem v božím stánku, protože kde jinde, než v kostele už by měl být bůh, a pak, je to docela něco jiného, když se člověk dívá na proměnu v televizi, nebo když je od ní vzdálen jen několik málo metrů.

            Kdyby žil a chodil po světě Ježíš teď, taky bych se na něj nechtěl dívat jen v televizi, ale kráčel bych spolu s ním, zahodiv klíčky od auta, následuje jej do království jeho Otce. Kněz se však mé pochyby snažil rozptýlit ze všech svých sil, řekl mi, že za dané situace je to, že se budu dívat na televizi Noe, celé velikonoce zavřený doma, to nejlepší, co můžu, a ovšem i musím, pro spásu své duše udělat, jen je potřeba se na ni dívat skutečně nepřetržitě.

            Co mi zbývalo?

            Musil jsem se s tím smířit, doufat v milosrdenství boha, v jeho lásku, tak nekonečnou, že mi protentokrát odpustí, že jsem nebyl na velikonoční vigilii, neslavil vzkříšení jeho Syna takříkajíc přímo na místě činu.

            Nechtěl jsem však samozřejmě ponechat nic náhodě, a ježto jsem hluboce zbožný a věřící, využil jsem té možnosti, abych pozřel svátostný pokrm přímo doma, kam mi měl být po vigilii doručen člověkem k tomu plně kvalifikovaným, to jest člověkem, kterého k tomu pověřil sám kněz, jenž jediný se může jinak dotýkat svátostného pokrmu.

            Co by to bylo za Velikonoce bez svatého příjímání, to by bylo jako soulož s prezervativem!

            Už se docela setmělo, když se onen člověk u mě konečně objevil.

            „Rychle, rychle!“ pobízel jsem ho v duchu, když s patřičnou úctou vyndával proměněnou hostii ze speciální schránky k tomu určené.

            I já jsem se hostii horečnatě poklonil, nechal si ji vložit na jazyk a na něm blaženě rozplynout. Musím přiznat, že nikdy mi nechutnala hostie víc než teď. Bylo mi, jako bych sám já vstal z mrtvých. Zaplavila mne taková vlna nadpozemské slasti, že jsem ani nepostřehl, že člověk, který mi hostii přinesl, už zase odešel.

            „Budu spasen! Budu živ věčně!“ kochal jsem se touto myšlenkou, když se ozvalo zazvonění.

            Otevřu dveře a za dveřmi stojí zase ten člověk, který mi hostii přinesl.

            „Zapomněl jste něco?“ ptám se ho.

            „Nesu vám hostii. Měl byste se poklonit,“ řekne mi.

            „Ale já už přece přijímal. Asi před deseti minutami,“ odpověděl jsem mu.

            „Jak jste mohl přijímat, když jsem ještě u vás nebyl?“ podiví se ten člověk náramně.

            „Jak to, že nebyl? Byl jste u mne a podal mi svátostný pokrm,“ podivím se já.

            „To jsem nemohl být já,“ odvětí.

            „A kdo to mohl být, když ne vy?“ řeknu a v tu chvíli mi sevře srdce ledová ruka.

            I onen člověk zbledne, najednou je docela bílý.

            „To mohl být jen Ďábel, kdo jiný!

            Vydával se za mne, a donutil vás, abyste uctíval obyčejnou oplatku jako svátostný pokrm, a tak se dopustil hříchu modloslužebnictví!“ pronese s hrůzou onen člověk.

            „Ježíši Kriste!“ zvolám a s pomyšlení na hřích, který jsem spáchal, se mi udělá tak nevolno, že vyvrátím celý obsah svého žaludku.

            „Vidíte, že na tom není nic svátostného,“ ukazuje člověk, kterého ostatně dobře znám z kostela, na moje zvratky.

            „Co teď, proboha?“ zoufám si.

            „Svátostný pokrm vám ovšem dát teď nemůžu, protože byste se navíc, kdybyste jej pozřel, dopustil hříchu svatokrádeže, ježto jste nebyl mezitím u zpovědi,“ připomněl mi, že už nemůžu pozřít svátostný pokrm.

            Kolena se pode mnou podlomila, kdyby mě nezachytil, jistě bych spadl na zem.

            „Panebože, nebudu žít věčně, nebudu spasen!“ bědoval jsem nad svým údělem.

            „Ďábel si vás zřejmě vybral pro vaši zbožnost. Kdybyste nebyl zbožný a hluboce věřící, tak by vás Ďábel tak nenapálil, protože právě jen takoví lidé pro něj mají cenu, po takových, téměř světcích, pase on nejvíc. Myslím však, že nebude tak zle, bůh je milosrdný. Musíte jen při nejbližší možné příležitosti ke zpovědi, a taky si musíte nechat vykropit příbytek svěcenou vodou. Ale nebojte, pan farář už jistě něco vymyslí, aby vás zachránil pro život věčný,“ konejší mne onen člověk.

            „Ano, ano, ano, kdybych nebyl tak zbožný, téměř světec, jistě by si mě Ďábel nevybral,“ souhlasím s ním a přece jen se mi zase do duše vkrádá naděje, že budu spasen, že budu žít věčně ve věčné blaženosti...

            Ale víte, co je na tom všem nejvtipnější?

            Nejvtipnější na tom je, že Ďáblem nebyl ten první člověk, ale až ten druhý, to byl Ďábel, takže jsem vyzvracel skutečnou hostii, skutečné Tělo Páně!

            Vyšlo to najevo, když jsem s tím vším svěřil knězi.

            Ten to ovšem taky považoval za důkaz toho, že jsem skutečně a hluboce věřící člověk, protože právě na světce má Ďábel nejvíce políčeno.

            Vykropil mi byt, dal rozhřešení a nakonec ještě poradil: „Ale raději to nikomu neříkejte. Ďábel samozřejmě existuje, víme to, je všude, neustále nás pokouší. Ale taky by vás mohli kvůli tomu zavřít do blázince, kdybyste tvrdil, že jste viděl živého Ďábla, že vás osobně navštívil. Koneckonců se mohl vydávat i za mě, za kněze. Ještě štěstí, že ho to nenapadlo, předstírat, že vám kropí byt svěcenou vodou, která by ovšem ve skutečnosti svěcenou vodou nebyla, ba právě naopak.“

            Po těch podivných a nečekaných slovech jsem se podíval na kněze a skutečně se mi zdálo, že se na kratičký, sotva postřehnutelný okamžik, mihlo v jeho obličeji cosi ďábelsky potměšilého, aby se pak zase v něm rozlila jako krev Páně z právě převržené monstrance obvyklá, dokonale neprůstřelná velebnost a důstojnost

            Kněz se sice hned vzápětí přežehnal křížem, ale kdo může vědět, zda se přitom skutečně dotkl svého těla, zda se jeho prsty ve skutečnosti vždy nezastaví půl milimetrů před tím, než by se dotkly těla, a tak se farář ve skutečnosti křížem nepřežehnává, ale jen to dovedně předstírá, protože pokud se při přežehnávání prsty těla nedotknou, je pokřižování neúčinné, zda i všechno ostatní nedělá jen jako, protože je Ďábel a jeho hlas je umíraček, zvěstující ne věčnou spásu, ale věčné zatracení?

            Chtěl jsem hrůzou vykřiknout, ale kněz mi obratně zacpal ústa hostií namočenou ve víně a já se v tu chvíli propadl do temnot...