D. Pastrňák se vyfotil s A. Ovečkinem a z užitečných blbců máme užitečné kádrováky!

Když chytal Hašek v Moskvě, tak mu Putinovy prachy nesmrděly? Putin takovou českou nulu, na rozdíl od J. Nohavici, prostě nepřijal, takže se Hašek fotkou s ním prostě pochlubit nemůže. A to je vše, co Haškovi vadí

Navštívil jsem dnes moskevský palác knížete Ovečkina, protože jsem potřeboval probrat jistou věc s manželkou knížete, paní Anastázií, požádala mne o to moje švagrová.

„Manželka není doma. Dnes ráno odletěla na Krym, zastesklo se jí po sluníčku a moři, vrátí se až pozdě večer, nejdřív o půlnoci,“ oznámil mi však kníže Ovečkin.

„Tak dlouho čekat nemůžu, mám spoustu práce, vlastním pohřební službu,“ pokrčil jsem bezmocně rameny.

Kníže Ovečkin mi položil ruku na rameno a řekl: „Když už jste tady, ukážu vám aspoň svůj palác. Nebojte, nebude to trvat víc než dvě hodiny.“

„Dvě hodiny mě nezabijí, to je fakt,“ souhlasil jsem a pustil se do prohlídky paláce knížete Ovečkina.

Za sebe mohu říct, že je to nádherná stavba, skutečný skvost. Nejvíce se mi líbila parní lázeň, taková malá, docela začouzená komůrka, kde se člověk musí pařit jedna radost.

Ale špatná nebyla ani auta, která mi kníže Ovečkin ukázal na závěr prohlídky. Bylo jich osm nebo devět a všechna měla nádherná kouřová skla, ve kterých se člověk viděl jako v zrcadle. A musím říct, že jsem vedle knížete Ovečkina vypadal jako Putin na vysokých podpatcích vedle basketbalisty Tkačenka.

„Pěkné co?“ plácl kníže Ovečkin přátelsky jedno z aut po kapotě, byl to tuším, nějaký mercedes, nebo něco na ten způsob, prostě praktické auto pro rodinu žijící v Moskvě.

„Moc pěkné,“ přikývl jsem a dodal, „však si to všechno zasloužíte, za těch dvacet let, co jste otročil v NHL.“

Kníže Ovečkin přikývl: „Dvacet let jsem otročil v NHL, abych měl tohle vše. Dvacet let a přijít o to můžu během jedné jediné sekundy. Dnes mám auta u sebe v garáži a zítra se v nich může po Moskvě prohánět úplně někdo jiný, a přitom stejný Rus jako já.“

„My všichni jsme Rusové. Dnes máme osm aut a zítra se v nich může prohánět někdo úplně jiný, klidně nějaký Čečenec,“ přikývl jsem a podal knížeti Ovečkinovi ruku, „mějte se spánembohem, drahý Alexandře Michailoviči a pozdravuje kněžnu Anastazii Kiriljovnu, byla by jistě škoda o tohle přijít během jediné sekundy."

„Ano, děkuji, váš pozdrav vyřídím,“ potřásl mi rukou kníže Ovečkin.

Vyšel jsem ven z jeho luxusního paláce, spokojeně pokyvuje hlavou, vida, vida tak, i kníže Ovečkin má strach, takový hromotluk a bojí se, tři chlapi by s ním měli co dělat, aby ho dostali oknem ven a přece se bojí!