Cyril a Metoděj, křesťanští raubíři z Orientu

Kdyby k nám nepřišli Cyril a Metoděj, z čeho bych si dělal legraci? A co by dělali lidé dobré vůle, kteří mají dnes sabat na Velehradě? Klaněli se směrem k Mekce, hehe?

            Byla tma jako v letním kině, i když sotva začalo jaro. Na nebi blahem vrněl srpek odrůstajícího Měsíce, hvězdy třpytily se jako silikonové démanty, nejvíce ze všech zpupný Aldebaran.

            Konstantin, tak se jmenoval jeden z mužů, kteří se schovávali, kdoví proč, v keři jen kousek od řecko-makedonské hranice, kývl na jasnou hvězdu a tiše řekl: „Pohleď, bratře, Aldebaran, ten oranžový obr, se už zase předvádí.

            Jaká to ohavnost, když je původ jména nejjasnější hvězdy na nebi, které komplet stvořil Hospodin, arabský, tfuj!“.

            Metoděj, tak se jmenoval druhý muž, který se kdoví proč schovával v křoví rovněž, tichým hlasem odpověděl: „Pochválen buď, Pán Ježíš Kristus! Je to ohavnost, bratříčku! Ale raději mlčme, ať nás nezmerčí! Chytí nás, a jak pak splníme svou sebevražednou misi?“

            Slova druhého muže byla nanejvýš podezřelá, stejně jako sám fakt, že se schovávají v keři a že mluví co nejtišeji.

            Avšak brzy se ukázal pravý důvod toho, všechny pochybnosti o úmyslech těchto mužů se rozplynuly jako pára nad tavícím kotlíkem multikulturní společnosti. Neuplynulo totiž ani pět minut a tu zničehonic vyběhla z keře, kde se tito muži skrývali, dvojice lidských postav a rovnou, nejkratší možnou cestou, si to zamířila k plotu ze žiletkového drátu, který už od nepaměti, už do dob Velikého Alexandra, tvořil řecko-makedonskou hranici.

            Ó, dobrotivý bože, snad se nechtějí ti nešťastníci pořezat do krve při pokusu o nelegální překonání toho plotu!

            Všechno nasvědčovalo tomu, že to tyto lidské postavy opravdu mají v úmyslu!

            Hbitě se škrábaly na plot, jako by jejich těla ani nebyla z masa a kostí, ale jakési syntetické hmoty, které žiletkový plot nemůže nijak ublížit.

            Kdesi v dálce se ozval zuřivý štěkot policejních psů.

            „Rychle, rychle!“ povzbuzovali se navzájem lidské postavy.

            Konečně se jim podařilo dostat se na druhou stranu plotu.

            Okamžitě, na nic nečekaje, se klusem pustily do makedonského vnitrozemí.

            „Stůj, nebo střelím!“ prořízly tmu výkřiky pohraniční stráže.

            Ale kde byl narušitelům hranice konec!

            Šípy vystřelené pohraničníky nazdařbůh jim nijak neuškodily. Všemohoucí bůh ochránil své věrné služebníky, soluňské bratry Metoděje a Konstantina, kteří tak zdárně mohli pokračovat ve své sebevražedné misii, neboť to skutečně byli oni, kdož napřed schováni v keři, a pak překonavší plot, běželi v tmě, co jim síly stačily, klopýtali, padali a zase vstávali, myslící jen na jedno, na to, že musí splnit svůj úkol.

            Rozbřesk zastihl naše hrdiny v bezpečné vzdálenosti od hranice. Zastavili se, schovali se do křoví, něco pojedli ze svých skrovných zásob a vzájemně si zašili řezné rány, které jim způsobil žiletkový plot.

            „Jestli nebudeme za toto svatí, tak pak už na nic. Kolik jich mám, bratře?“ zeptal se Konstantin svého bratra Metodjě, když mu ten, zašil poslední ránu, kolik má stehů.

            „Jestli jsem dobře počítal, tak čtyřicet dva, bratříčku,“ odpověděl tázaný a dodal, „to nejhorší máme za sebou.“

            „Čtyřicet dva štychů pro větší slávu Pána Našeho!“ zvolal radostně tázající, lusknuv prsty, „to už je pěkný zářez. Mohlo bych jich být i víc. Ale člověk musí být skromný, jak nás to učí Náš Pán.

            Naštěstí tam kdesi vepředu, na trase naší pouti má být přinejmenším ještě jeden takový plot. Aspoň se to říká. Dá-li bůh, dořežeme se tam ještě víc. Žádné lidské utrpení není a nemůže být větší než utrpení Našeho Pána na kříži.“

            „Kéž by to byla pravda! Kéž by tam vpředu ještě jeden plot byl! Co bychom to byli za věrozvěsty, kdybychom netrpěli?

            Ale což to tak dobře bůh nezařídil na tomto světě?

            Tady se musíš pořezat o žiletkové dráty, abys tam, v Jeho království, okusil tu nejsladší blaženost!“ radostně zvolal ten, který prve odpovídal, „pojď, bratříčku! Neztrácejme ani chvilku a hlásejme radostnou zvěst, kterou máme uloženu ve svém mozku, kterou sdílíme na společném cloudu Svatého písma se svými bratry a sestrami.

            Pojďme, máme před sebou ještě dlouhou cestu!“

            Oba bratři vstali, a aniž by si na chvilku zdřímli, vydali se po balkánské trase vstříc svému osudu...

            Všechna lepší istanbulská společnost ještě spala, protože kohouti, chováni na dvorcích předměstských, většinou přízemních domků zakokrhali zatím jen dvakrát, když na dveře rezidence bratrů Cyrila a Konstantina, renomovaných služebníků božích, zaklepala vzácná návštěva.

            „Kdo je?“ zeptal se posluha, který už byl vzhůru, dodávaje, „páni ještě spěj, chrápou jak zařezaný.“

            „Otevři! To jsem já! Císař!“ odpověděla návštěva, kterou nebyl opravdu nikdo jiný než císař, sám Michal III.

            „Co je císařovo, císaři, co je božího, bohu!“ zabručel si posluha pod vousy slogan, který často slyšel od svých pánů a pustil návštěvu do baráku.

            Císař se hnal hned do ložnice, aby vzbudil spící bratry.

            „Co je? Co se děje?“ mžourali na něj.

            „Mám pro vás práci, chlapi!“ oznamoval jim císař.

            „Práci? Sem s ní!“ byli oba bratři okamžitě při smyslech.

            „Ženu se sem kvůli tomu pěšky za vámi až ze svého paláce,“ řekl císař, trochu zbytečně, protože to bylo jasné, že sem přišel ze svého paláce, „napadlo mě totiž, že můžu rozšířit sféru svého vlivu na úkor prohnilého a dekadentního Západu.“

            „Na úkor prohnilého a dekadentního Západu!“ plácli se bratři vesele do kolen.

            „Jo! Jde o to, že velkomoravský kníže je pohanem, a tedy nemůže být vladařem z boží vůle, ale jen samozvancem. Je to tupý a xenofobní primitiv.

Ale podařilo se mi navázat kontakt s tamějším disidentem. Velkomoravská, nikým nevolená pseudoelita, tzv. velehradská kavárna mě žádá o to, abych na Velkou Moravu poslal biskupa a učitele. Jsou to sluníčkaři jak blázen, chtějí se za každou cenu nechat pokřtít, aby byli multi-kulti.

            Bylo by prima, kdybychom Moravu vyfoukli Západu přímo před nosem, posunuli ji sem k nám, na východ.

            Nechtěli byste si udělat malý, možná sebevražedný výlet, protože u těchto barbarů jeden nikdy neví?

            Tak co, chlapi?

            Jdete na to?“

            Bratři nadšeně vyskočili: „To se ví! Je to misijní výzva jak kráva!“

            Císař se spokojeně usmál: „Hlavně si v mozku zálohujte radostnou zvěst,  stát se může všechno. Nejlepší bude, když to na Velkou Moravu vezmete balkánskou trasou. Makedonie, Srbsko, Uhry. Už se tak na Západ od nás dostala spousta lidí. Šiřte slovo boží a kácejte modly. Kdo se vám postaví do cesty, toho neživte, prostež od boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte!

            Všechny ty jejich tradiční pohanské hodnoty musí jít k čertu!

            Rozumíte?“

            „Jak bychom nerozuměli!“ zvolali bratři a ještě téhož dne se vydali na cestu.

            Šli balkánskou trasou.

            Když překonali plot na řecko-makedonské hranici, už je nic nemohlo zastavit, žádný plot.

            Ba naopak, čím víc plotů by se jim postavilo do cesty, tím zuřivěji by je přelézali, tím zuřivěji by ve svém mozku kopírovali a na všechny strany rozesílali radostnou zvěst. Šli a šli, soluňští bratři, zanechávali v prachu cest otisky svých sandálů...

            Družstvo dobrovolných hasičů, střežící na přání samozvaného knížete velkomoravskou jihovýchodní hranici, lelkovalo. Na  jejich úseku se vůbec nic nedělo už pěkných pár měsíců. Dobrovolní hasiči seděli ve stínu rozložitého dubu, popíjeli z rohu medovinu a klábosili.

            „Říká se, že ti uprchlíci, co se sem valí z Turecka, každého postříkají vodou. Říkají tomu křest, a to je pak s člověkem prý už konec. Protože prý, když je člověk pokřtěný, postříkaný tou jejich vodou, tak už nemůže nic normálně dělat, protože všechno, co normálně dosud dělal, je už hřích, za který skončí v pekle,“ vykládal jeden z hasičů.

            „Jen ať si toho svého boha nechají! Copak nemám svých vlastních bohů dost?“ rozčílil se druhý dobrovolný hasič.

            „Přesně tak! Jen ať si zůstanou hezky doma! U nás se nekrade, ani nesmilní, proč nám sem tahají tu svoji morálku?

Člověk si může u nás nechat klidně rádlo na poli, a nikdo mu ho nevezme, a stejně tak i manželku, protože u nás patří všechno všem!

            A oni prý, ti uprchlíci: ,Nepokradeš! Nesesmilníš!´

            Jenže jaképak tady u nás nepokradeš, nesesmilníš?!

            Eh, z toho jejich orientálního náboženství nekouká pro naše tradiční hodnoty nic dobrého. Pustíš sem jednoho křesťana a rozvrátí během chvilky všechen odvěký řád!“ varoval před uprchlíky další dobrovolný hasič.

            Tak xenofobní hasiči debatovali, když se v dálce objevily postavy soluňských bratrů, kteří konečně doputovali k hranicím Velké Moravy.

            „Už jdou! Uprchlíci už jdou! Už se valí! Jsou dva!“ vykřikla hlídka v koruně stromů.

            Hasiči vyskočili, jako když do nich střelí a zaujali bojovou pozici.

            „Stát!“ křikl velitel hasičů na soluňské bratry.

            „Neseme vám radostnou zvěst! Náš Pán vstal z mrtvých! Vaše pohanská mytologie je blud! Vaše idololatrie je smrtelný hřích! Pokřtíme vás, nebojte! Zachráníme pro život věčný!“ volali bratři, aniž by se zastavili.

            „Stát! Už ani krok! Tady je státní hranice!“ opakoval svoji výstrahu velitel hasičů.

            Ale bratři neuposlechli, nezastavili se.

            „Pochválen buď Náš Pán, Ježíš Kristus! Mějte rozum! Křest vás zbaví dědičného hříchu!“ hlásali víru.

            „Já vám dám křest! Já vám dám multi-kulti!“ vykřikl velitel a nekompromisně rozkázal, „narušitel! Deset metrů přímo před námi. Pal!“

            Z hadic, kterými hasiči mířili na věrozvěsty, vystříkla voda.

            Takový křest neměl ve svém portfoliu ani sv. Jan Křitel.

            Proud vody odhodil bratry dobře pět metrů i s radostnou zvěstí, kterou přechovávali ve svém mozku. Několik dalších pokusů o narušení hranice a nelegální vniknutí na území suverénního velmi raně středověkého státu dopadlo stejně.

            Naším bratrům nezbývalo, než se stáhnout. Ale nevzdali se. Schováni v křoví monitorovali situaci na hranici.

            „Počkáme, až bude tma. Tolik medoviny, co už vypili ti pohani, to by porazilo i vola. Večer už budou určitě na šrot. Pak hranici přejdeme s pomocí boží bez úhony a suchou nohou,“ řekl Metoděj, který byl ze soluňských bratrů starší.

            „Jo, to je dobrý nápad, to by mohlo bejt, budou nalitý jak slívy, vožralý jak prasata,“  přikývl Metoděj, který byl ze soluňských bratrů mladší, dodávaje, „k tomu jim dopomáhej bůh!“

            A tak se taky stalo, ještě téhož dne vstoupili bratři na půdu Velké Moravy, kde se jim od zdejších sluníčkářů a dobroserů dostalo nad pomyšlení vřelého přivítání...