Cyklofašistům se nesmí ustupovat! Polemika s paní R. Kielbergerovou

Každý má právo hledat své štěstí, pokud to není na újmu jiným lidem, což se ovšem netýká cykofašistů, kteří bytostně ohrožují nejen lidské štěstí ale i samotné lidské životy

            Ať dělám, co dělám, a dělám všechno, co v takovýchto případech dělat jde, nemůžu dospět k jinému názoru než k tomu, že paní Radka Kielbergerová, autorka článku „Vychovatelé v přímém silničním provozu, aneb že by zas hrozili cyklofašisté?“, žije v nějakém úplném jiném světě, když nevidí, nebo úmyslně nechce vidět vzrůstající agresivitu cyklofašistů, kterým nejde o nic jiného než jen o to, aby se z D1stala největší cyklostezka na sever od Alp, na což velmi správně upozorňuje ve svém skvělém článku „Nepodléhejme bicyklismu. Kolo se změnilo v modlu agresivní ideologie“ pan Barák.

            „To je přesně ono!“ zvolal jsem po přečtení článku páně Barákova a bez prodlení mu poslal karmu, protože pan Barák mi, na rozdíl od paní Kielbergerové, mluví z duše.

            Cyklofašisté jsou agresivní svině a je proti nim třeba bojovat, protože je to všechno jen jedna levičácká banda, jak jsem se sám přesvědčil na základě své vlastní zkušenosti, která je v naprosto v příkrém, dá se bez přehánění říct, fatálním rozporu s tím, jak idylicky prezentuje cyklofašistickou svoloč paní Kielbergerová.

            Žiji v asi ve dvoutisícové obci a až do letošního léta byl život v naší obci naprosto idylický, protože jí za den projelo asi patnáct tisíc osobních a nákladních aut, spolu s asi polovičním počtem motocyklů. Sotva si lze pro život v obci přát něco víc než takto příjemně plynulý a hlavně bezproblémový silniční provoz. Opravdu si nevzpomínám, že by někdy u nás někdo někdy v autě překročil povolenou rychlost, či nějak někoho ohrožoval, a to ani v době dopravní špičky, tedy kolem čtvrté hodiny odpolední, kdy rodiče vozí své děti do kroužků a na sportoviště, aby je nějak zabavili.

            Tato idyla se však skončila letošního léta, kdy se na cyklostezce, vedoucí kolem naší obce začal opravovat dřevěný most, a tak byla veškerá cyklodoprava z této cyklostezky odkloněna přes naši krásnou obec.

            „A je to v řiti, do prdele!“ zaklel jsem, když jsem se dozvěděl tuto novinu, protože dobře vím, co jsou cyklofašisté zač a skutečnost opravdu bohužel překonala všechny nejděsivější představy.

            Cyklofašisté okamžitě zaplnili naše město, doslova ucpali hlavní ulici, po které dřív bezstarostně projížděla vzájemné symbióze všechna motorová vozidla, která měla i dost místa pro parkování na chodnících.

            Jenže co je takové dvoutunové SUV nebo dvacetitunuový kamión proti cyklofašistovi, který má ještě tolik drzosti, že si veze na kole děcko?

            Povolená rychlost byla v naší obci snížena na čtyřicet kilometrů, ale myslíte, že ji ti zkurvení cyklofašisté dodržují?

            Němě a vyděšeně zíráme den co den na cyklofašisty, jak to si to bezohledně frčí po hlavní ulici přes naši obec, vůbec nedbajíce varovného blikání měřících radarů.

            „Zlatí automobilisté!“ lomíme rukama a smutně vzpomínáme na časy, kdy přes naši obec jezdily jen motorky a auta.

Samozřejmě, že se ale hlavní ulice od toho množství cyklofašistů ucpává, takže mnohdy cyklofašisté jen otrocky popojíždějí v nekonečné koloně.

            Ale to by nesměli být cyklofašisté, aby si nevěděli rady!

            Ti nejagresivnější z nich to dělají tak, že odbočí do vedlejších ulic a tam do toho pořádně šlápnou na nejtěžší převod, aby předjeli kolonu a ušetřili tak minutu nebo dvě.

            Jak to vypadá s bezpečností v těchto, dřív tak tichých a poklidných ulicích, kterými se valí spurtující cyklofašisté, si asi dovedete představit sami.

            „Proboha, kam tak spěchají? Na co jsou jim ty dvě nebo tři minuty, co tak ušetří?“ nestačím se sám divit, když vidím tyto blázny na kolech, jak se řítí vedlejšími ulicemi naší obce.

            My, lidé, jsme teď na tom v naší obci kvůli cyklofašistům opravdu mizerně, ale co mají říkat takoví ježci, nebo takové kočky?

            Každý den jsou jich na cestě desítky, jak je cyklofašisté nemilosrdně přejíždějí, střeva jim lezou ven a ty výrazy v jejích zvířecích tvářích bych vám nepřál vidět.

            Ale co budeme dělat, až tam jednou místo těch ježků nebo koček bude ležet nějaký člověk, třeba nějaký bezbranný motorkář, nebo bezmocný řidič v SUV, kterého cyklofašista bez mrknutí oka srazí?

            Proto ostře odsuzuji článek paní Kielbergerové a plně se podepisuji pod článek pana Baráka.

            Zlu se nesmí ustupovat, proti zlu se musí bojovat a cyklofašisté jsou zlo, jedno z největších na celičkém světě.

            Bojovat tak, jak to navrhuje pan Barák, prostě je předjíždět na silnici co nejtěsněji, tak jak jen to jde, aby nám nepoškrábali auto, aby je přešla chuť jezdit po silnicích, nebo ještě lépe, vjíždět jim to protisměru nejmíň stokilometrou rychlostí, jen tak nad tímto cyklofašistickým zlem zvítězíme a naše životy v autech nebudou ohroženy.

            Dost na tom, že se naše planeta už stává planetou opic, kdyby se měla stát ještě navíc i planetou cyklofašistů, byl by to definitivní konec naší západní civilizace vyrůstající z křesťansko židovských kořenů!

            Mír a život řidičům bavoráků, válku a ban cyklofašistům!