ČSSD hlásí nástup k vládním korytům!

Když jdete do vlády, tak jdete i ke korytům. To se nedá vůbec nic dělat, protože to je zákonitost přímo fyzikální

            Vopička, zarytý sociální demokrat snad už od blahých dob opoziční smlouvy, přišel domů celý bledý, ruce se mu třásly, pod okem měl ke všemu velký monokl.

            „Tak, co to to vaše referendum? Dopadlo to?“ zeptala se ho manželka.

„To je konec! Jdeme do vlády!“ zalomil rukama Vopička a div se nerozplakal.

            „Co je na tom špatného, že budete ve vládě?

            Co by za to jiní dali, kdyby tam byli,“ řekla paní Vopičková.

            „Všechno je na tom špatně!

            Budeme mít pět ministerstev, budeme prosazovat svůj program, a, co je nejhorší, budeme zase u koryt!

            Bože, těch prachů, co si zase odkloníme!

            Jako bych už je viděl na všech těch účtech, jako bych je už všechny po nocích přepočítával: ,Pět tisíc, deset tisíc, patnáct tisíc...?

            To si zas nastavíme luxusních baráků...

            Dělá se mi z toho už teď špatně, a to jsme nedostali ještě ani důvěru,“ vypadal Vopička opravdu špatně

            „Tak budete u koryta, to je toho!

            Aspoň si konečně koupím nové zlaté náušnice.

            Kvůli tomu se přece do politiky chodí, ne?

            A pak, Babiš přece bude taky u koryta. Taky přece nemusel jít do vlády, mohl říct, ať mu všichni vlezou na hrb s nějakými koryty, a přece chce být premiérem,“ namítla.

            „Jenže Babiš bude aspoň makat.

             Kdežto my, my budeme jen hledět z okna a nezadržitelně tloustnout, čas bude míjet a my se budeme, opití mocí, nakonec válet před Lidovým domem na chodníku, lidé nás budou s hnusem překračovat a říkat: ,Babiš maká jak urvanej, ale tydleti, tydleti se jenom se válej vožralý jak prasata na chodníku, fuj!?.

            Nejlepší by bylo, kdybychom se vůbec nebyli dostali do Sněmovny...

            Když si představím, že nám chybělo jen pitomých dvě a půl procenta, abychom byli za vodou...“ lkal

            „Spíš pod vodou byste byli, ne, úplně na dně, ne?“ namítla paní Vopičková.

            Ale Vopička už snad ze samého zoufalství úplně pozbyl rozumu.

            Seděl jen, rval si vlasy a naříkal: „Já to věděl! Já to věděl, že to tak blbě skončí, já to věděl, že zase budeme u koryt, že se uchlastáme mocí!

            Proč jsem vůbec do té ČSSD vstupoval, měl jsem se raději zdejchnout už dávno k Zemanovcům, tam bych zůstal slušným člověkem, tam by nebylo žádného pokušení!“

            Takto pronaříkal Vopička skoro celou noc. Až teprve nad ránem usnul.

Ale ze spaní tak kopal nohama, to se mu asi zdálo, že ČSSD rostou preference, kolem sebe, že paní Vopičková musela doběhnout pro doktora, aby mu dal uklidňující injekci. Naštěstí doktor nebydlel daleko a byl už vzhůru, protože právě přišel od prezidenta.

„Moc těžký případ, moc, ten náš pan prezident. S takovým jsem se ještě nesetkal,“  docela vážně vykládal cestou paní Vopičkové a mnul si přitom pořád bradu.

Uklidňující injekce, kterou dal pak panu Vopičkovi, zabrala okamžitě.

Nemocný přestal kopat nohama a paní Vopičková uvařila doktorovi kávu, kterou ozdobila šlehačkou a ta byla tak dobrá, že si doktor, když kávu vypil, slušně řekl ještě o druhou, v čemž mu paní Vopičková s radostí vyhověla.