Cristmas v hytlermarketu (na námět L. Větvičky)

Pan Vlastimil F. mě vlastnoručně požádal, abych napsal článek podle článku pana L. Větvičky. Ježto je pan Vlastimil F. příkladně zbožný a příkladně dobrý člověk, nemám nejmenší důvod jeho prosbě nevyhovět

            Letošní vánoce se už navždy skončily, potrvá bez dvou dnů celý rok, než usedneme opět k štědrovečernímu stolu a, aniž bychom se dotkli pokrmů na stole, necháme své ruce bezvládně dobrou půlhodinu viset podél těla, a tak si aspoň na tuto požehnanou půlhodinu odpočinuli od celoročního obžerství.

            Letošní vánoce se už navždy skončily, čeká nás už jen třaskavý Silvestr a předchozím hýřením mírně zkalený nový rok, ale já se ve svých vzpomínkách vrátím v čase o trochu zpět, do dob, kdy se den ještě zkracoval, a noc prodlužovala tak, že se ani nechtělo věřit, že už jen za malou chvíli tomu bude přesně naopak.

            V těchto temných časech, temných ovšem jen formálně, protože právě v těchto časech nabývá světelný smog největší své intenzity, jsem si vzpomněl na jednoho svého známého, který žil v jednom městečku, kde byl vždy život drsnější než všude jinde, už jen proto, že tam neměli hytlermarket, ani 5G síť.

            Zastesklo se mi po tomto městečku, a tak jsem se rozhodl, že známého navštívím, zdál se mi adventní čas pro takovouto mojí nečekanou návštěvu jako stvořený.

            Jaké však bylo mé zděšení, když jsem na kraji městečka, právě v těch místech, ve kterých jsem do něho vcházel, spatřil hytlermarket!

            Stál tam, jako by tam stál vždy, jako by tam nikdy nic nebylo než jen on a jeho velké parkoviště, které bylo zaplněno do posledního místa!

            Tak jako mně v tu chvíli, muselo být i Adamovi a Evě, když byli vyhnáni z ráje.

            Ani nevím, jak jsem se dopotácel k známému, který byl naštěstí doma, bez mobilu bych ho asi nesehnal. Známý mne posadil do křesla a uvařil čaj, po kterém jsem se přece jen trochu vzbrchal.

            „Tak už i u vás máte hytlermarket!“ zvolal jsem zoufale.

            „Ano, už i sem dorazilo to svinstvo,“ přikývl známý a pokračoval, „za války nás Němci nutili k otrockým pracím v táborech totálního nasazení, a teď nás zase nutí k otrockému nakupování v hytlermarketech. Když jej u nás otevřeli, naši lidé byli slevami donuceni vzít jej útokem, byla dokonce přitom těžce zraněná dívka, kterou přejel nepozorný řidič, ale jak se chceš, prosím tě, soustředit na řízení, když musíš myslet na to, kolik ušetříš, když si koupíš deset balíků hajzlpapíru?

            Ten řidič v tom byl úplně nevinně.

            A od té chvíle, co byl u nás hytlermarket otevřen, praská ve švech, a teď, před vánoci už v něm teprve není hnutí, jak jsme nuceni k otrockému totálnímu nakupování.

            A víš co je na tom nejhorší?

            Že i když tam prodávají naprosté šmejdy, musíme je jako otroci stejně kupovat a taky kupujeme, třebaže to dobře víme, že kupujeme šmejdy, ale copak je nemůžeme nekupovat, když jsou tak levné?

            Neboj se, ti Němci to mají dobře spočítané, ti dobře vědí, na co nás utáhnout!“

            Známý domluvil a zvedl se k odchodu.

            „Kam jdeš?“ zeptal jsem se ho.

            „Nakupovat,“ odpověděl.

            „K Vietnamcům?“ zeptal jsem se.

            „Ne, do hytlermarketu,“ odpověděl známý a sklopil oči.

            „Cože?

            Do hytlermarketu?

            Ty?“ hleděl jsem na něj nevěřícně.

            „Zlomili mě, kamaráde. Nechtěl jsem se podvolit, ale tak dlouho mi házeli letáky do schránky, až mě zlomili, stejně jako Fučíka.

            Levnější majonézu, ani Heru teď před vánoci široko daleko nekoupím.

            Co mi zbývá?“ pokrčil známý bezmocně rameny.

            „Půjdu s tebou!“ řekl jsem, doufaje, že ostentativním procházením mezi regály, aniž bych něco kupoval, strhnu svým příkladem lavinu následování, takže hytlermarket bude sice plný, ale nikdo, na protest proti tomuto otrockému nakupování, nebude nic nakupovat.

            Ale můj důmyslný plán totálně selhal. Ačkoliv jsem nic nekupoval, a ačkoliv hrály koledy, nikdo můj příklad nenásledoval, ba právě naopak. Lidé, zcela již Němci zotročeni, nakupovali jako diví, fronty před pokladnami, v nichž se za pár šupů zaprodávali kolaboranti, se nijak nezkracovaly.

            Byl jsem z toho zcela zoufalý, marně hledaje nějakého svobodného člověka, někoho, koho se Němcům nepodařilo zlomit, někoho, kdo jim na to všechno sral stejně jako já.

Ale nikoho takového jsem nenacházel, a jak bych taky mohl?

Ale pak jsem přece jen v tomto skutečném srdci skutečných temnot spatřil slabý plamínek naděje.

Nějaká žena se ptala dítěte: „Tak, co chceš od Ježíška na vánoce?

Pastelky?

Bonboniéru?

Nebo snad nafukovací balónek, který létá?

No, nevím, nevím, jestli vůbec takový existuje, chlapče, musíme se zeptat Ježíška!“

„Chci mobil, ale s bezdrátovýma sluchátky za dvacet táců.

Huawei, protože ho má Jágr!“ odpovědělo dítě a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Ale žena se zachovala naprosto skvěle.

„Tak ty si, ty malý zmrde, budeš ještě vyskakovat!“ zařvala a začala toho zmrda systematicky mlátit, bylo vidět, že to nedělá poprvé, protože z malého zmrda začala vmžiku stříkat krev, „kolikrát ti mám ještě říkat, že Jágr je kripl na hlavu!

Já ti dám Huawei!“

Fascinovaně jsem hleděl na tu statečnou ženu, ale plamínek zhasl dřív, než se mohl rozhořet do mohutného plamene, jenž by ve své očistné výhni strávil celý hytlermarket.

„Zbláznila jste se, ženská?!

Mlátit dítě, jen proto, že chce k mobilu sluchátka!?“ vrhli se okamžitě na ženu otroci na chvíli přestavší ve svém nakupovaní, jakýsi udavač dokonce zavolal policii, která byla okamžitě namístě, ale kdyby někoho zmlátili uprchlíci, tak se neukáže ani za tři dny.

Bylo mi z toho nevýslovně smutno. Tak smutno, že bych i zvracel, kdybych měl co. Policajti odvedli ženu, malého zmrda se okamžitě ujali aktivisté z nějaké neziskovky a otroci se zase vrhli na nakupování.

Vyšel jsem ven z hytlermarketu, ale ani teplý jižní vítr mne neosvěžil, ba naopak jen prohloubil moji depresi při pohledu na novými a velkými auty totálně nakupujících otroků přeplněné parkoviště.

Šichtařová má pravdu, korektnost je mor, společnost, ve které se nemůžou mlátit malí zmrdi, je na nejlepší cestě do horoucích pekel, ale i cesta může být cíl!