Covid-19 je neklamným znamením nadcházející Apokalypsy

Hyperblahobyt, nedostatek chůze a fyzické námahy, plus nadprodukce informací, to je na lidský mozek trochu silné kafe. Není divu, že lidé blázní, Ale nezoufejme očistná apokalypsa přijde dřív, než si myslí i Šichtařová

            Většinou jsem, když procitnu, velmi mrzutý, protože probuzení nelítostně přerve mé sny v tom nejlepším, když se na mne vrhne dvaasedmdesát panen, zdá se mi totiž zpravidla o archandělech, kteří mne berou jako sobě rovného na exkurzi do ráje. Sny jsou to velmi živé, když si na ně pak vzpomenu, zdá se mi, že skutečnost, kterou jsem obklopen, je naopak zlým snem a mé snění tím nejčistším bděním.

            Tentokrát však tomu tak nebylo, tentokrát jsem děkoval prozřetelnosti, že při mně stála a včas mě probudila, protože sen, který se mi zdál tentokrát, byl opravdu takový, že jsem po procitnutí, respektive hned po té, co jsem se ujistil, že už nespím a to všechno se mi jen zdálo, úlevně oddechl: „Uff, to byla fakt hovadina!“

            Tento sen byl o to děsivější, že byl mnohem živější než všechny mé sny o andělech a ráji dohromady. Byl tak živý, že jsem v něm mohl štípat do ruky, abych se ujistil, že se mi to nezdá, kolikrát jsem chtěl, a přece to nebylo nic platné, štípnutí, ač ve skutečnosti snové, zdálo se být v tomto příšerném snu skutečným!!!

            A co se mi zdálo?

            Nevím, jestli se vám mám s tím vůbec svěřovat, aby vás tento sen taky nepronásledoval. Ale na druhou stranu, kdyby se vám něco takového zdálo, aspoň budete vědět, že je to jen sen, třebaže živý, a ne skutečnost, a proto snad bude lepší, když vám řeknu, co se mi zdálo, ať vás připravím na to nejhorší, protože připraveným štěstí přeje...

            Zdálo se mi, že celý svět, respektive především Západ, je odsouzen k neodvratnému zániku na jakousi neslýchanou a nepředstavitelnou pandemii, která se valila z útrob Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k nevyhnutelné smrti, až na pár vyvolených. Objevily se totiž nové mikroskopické viry podivného tvaru, které jako by měly na sobě nasazenu trnovou korunu, a které napadly lidské organismy.

            Ve skutečnosti to však byli duchové, inteligentní a disponující vlastní vůlí. Lidé, které tito duchové, říkalo se jim koronaviry, napadli, dostali okamžitě záchvat zuřivosti a šílenství. Zuřivosti o to zuřivější a šílenství o to šílenějšího, že dosud nikdy se lidé nepokládali za rozumnější (říkalo se tomu „mít selský rozum“), nikdy si nebyli víc jistí svojí pravdou (říkalo se tomu „nebýt zmanipulovaný mainstreamovými médii“), jako když byli nakaženi tímto koronavirem.

            Nikdy se lidem nezdály jejich názory, jejich přesvědčení tak neotřesitelné (říkalo se tomu „odhalit podvod“), jako teď, když se nákaza nezadržitelně šířila. Této nákaze, tomuto šílenství podléhaly nejen celé národy, ale i celé skupiny na sociálních sítích. Všichni byli pobouřeni a nechápali se navzájem. Každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu a trápil se při pohledu na ostatní, tonoucí ve lži a zmanipulované, bil se do prsou, lomil rukama a plakal.

            Lidé nevěděli koho a jak soudit, ale to jim nebránilo v tom, aby každého odsuzovali, ba právě naopak,jakož se i nemohli se dohodnout na tom, co je dobro a co je zlo. V nějakém nesmyslném vzteku se však začali navzájem vraždit právě ve jménu pravdy. Táhli proti sobě v obrovských tlupách, ale tyto tlupy se už za pochodu znesvařovaly a rozpadaly.

            Lidé v nich na sebe navzájem útočili, bodali se a vraždili, kousali se a požírali navzájem, obviňujíce každého ze lži. Byl vyhlášen nouzový stav, celý den vyzváněly zvony na poplach, ale nikdo nevěděl, proč vlastně vyzvánějí a všichni byli vyděšeni.

            Mnohde lidé vytvořili na sociálních sítích skupinu, třeba aby demonstrovali proti vládním opatřením, která byla dle nich chaotická, jako všechno, a která nikdo nechápal, jako bylo i všechno ostatní nepochopitelné. Tito lidé se dohodli, že budou proti tomu bojovat, přísahali si, že se nerozejdou, ale vzápětí se už vzápětí obviňovali ze „zrady ideálů“, z toho, že jsou zmanipulováni, rvali se a vraždili navzájem, ti, kteří ještě před malou chvíli seděli na dlažbě a žádali zastavení pokusů na lidech.

            Šířily se požáry, vypukl hladomor. Všechno na Západě podléhalo zkáze. Epidemie se šířila víc a víc, a nešlo ji zastavit, protože každý navrhoval své myšlenky a svá řešení a lidé se nemohli dohodnout.

            Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi. Ale tyto lidi nebylo nikde na sociálních sítích vidět, ani nebyl v médiích slyšet jejich hlas, ačkoliv si všichni mysleli, že jsou těmi čistými a vyvolenými...

            Procitl jsem právě ve chvíli, kdy temně rudé plameny očistného požáru zachvátily Pražský hrad...

            Jakkoliv bylo procitnutí z tohoto snu vysvobozením, to nejhorší mělo však teprve přijít.

            Po pár sekundách bdění jsem si uvědomil něco, co mne působilo tak, jako by mne někdo praštil sekerou do hlavy.

            „Jak to, že se mi zdálo to, o čem blouznil Raskolnikov kdesi v sibiřském lágru, když jsem nezabil žádnou babku, ani její sestru?“ zmocnila se mne strašlivá tíseň, když jsem si tuto skutečnost, tento holý fakt uvědomil.

            A nedokázal jsem si to doteď vysvětlit nijak jinak, že i já jsem se, přes veškerou opatrnost nakazil nemocí tisíckrát horší než je příjice, že jsem se už i já nakazil Covidem-19...