Co vlastně dělal pan Parker? Vypouštěl pneumatiky!

Renata Staňková mi klade v diskusi pod článkem „Alžběta II. Veliká je britský Václav Havel!“ (09. 09. 2022) upřímně míněnou otázku: „A tenhle článek má v sobě něco milého. Fakt jste ho psal Vy?“ Ne, nepsal, psal ho pan Parker

Osoby:

Pan Parker

Alžběta II.

Paní Parkerová

Místnost s planoucím krbem. Nalevo od krbu sedí v křesle pan Parker a čte noviny. Nalevo od krbu sedí v křesle paní Parkerová a spí.

PAN PARKER: „To je opravdu zvláštní, ale dnes v těch novinách skutečně nic není. Až z toho mrazí v zádech, když si pomyslím, že možná existuji opravdu jen já a celý svět je jen moje představa. Jenže dnes si nic nepředstavuji a proto ani v novinách nic není, protože noviny nikdy nelžou!

Přesněji, noviny jsou odrazem skutečnosti, takže i když jsou plné lží, jsou pravdivým odrazem skutečnosti, protože i skutečnost je plná lží, takže každá lež je de facto pravdou, přesněji pravdou o světě, ve kterém, ne vlastní vinou, existujeme.

Ale jak to, že si dnes nic nepředstavuji?

Kdybych si nic nepředstavoval, tak bych nemohl držet v ruce noviny!

Znamená to tedy, že si představuji noviny, ve kterých nic není?

Něco mi říká, že představovat si noviny, ve kterých nic není je mnohem, mnohem složitější, než si představovat noviny, které jsou plné čerstvých, třebaže lživých informací, i když by to zdánlivě mělo být právě naopak.

Není to paradox?

Je to paradox, hrom do toho!

Ale počkat!

Tady přece jen něco je!

Musím to přečíst!

Je to velmi zajímavý článek o vypouštění pneumatik! Dokazuje se v něm, že pneumatiky nelze vypustit.

Ano, doslova v něm píše, cituji: ,Pneumatiky jsou prostě kus gumy vyrobené z ropy, který ani není jak vypustit. Vypouští se vzdušnice, tedy duše, do kterých se ruční hustilkou či kompresorem pumpuje vzduch.'.

To je velmi zajímavé!

To si budu muset přečíst ještě jednou.

(začne zvonit domovní zvonek, jeho zvonění neustává)

Hrome, co ta příšerná ženská zase chce. Ne, teď na ni nemám čas. Ať táhne k čertu i s těmi svými klobouky, musím si přečíst znova ten článek o vypouštění pneumatik.

Je to velmi zajímavý článek, doslova se v něm píše: ,Pneumatiky jsou prostě kus gumy vyrobené z ropy, který ani není jak vypustit. Vypouští se vzdušnice, tedy duše, do kterých se ruční hustilkou či kompresorem pumpuje vzduch.'

(zvonek stále zvoní, pan Parker odkládá noviny)

Ta ženská, to je případ pro patologa! Nedá si pokoj a nedá! Jak dlouho mě bude ještě otravovat!

Vstupte! Dále! Volno! Už mě neser!“

(zvonění ustává, do místnosti vchází Alžběta II.)

ALŽBĚTA II. „Dobrý den, omlouvám se, že jsem tak dlouho zvonila. Ale nikdo pořád neotvíral a já si nebyla tak docela jistá, že nejste opravdu doma. Neseru vás?“

PAN PARKER: „Kdepak, ani trochu mě neserete, královno. Královna do domu, Šiva do domu, jak říkají Indové. Vypadáte opravdu skvěle! Mohu vám nabídnout párek v rohlíku? Zůstal nám od víkendu, a dnes je teprve sobota, šábes, jak říkala Železná lady Určitě si na ni pamatujete, každý si na ni pamatuje.“

ALŽBĚTA II. „Ano, pamatuji si na ni. Byla to moc milá osoba. Mám od ní svetr, sama mi ho upletla, když byla stávka horníků. Říkala, že je nedůstojné Britského impéria, aby se jeho královna klepala zimou.“

PAN PARKER: „Jestli se nepletu, tak je to ten svetr, co máte na sobě.“

ALŽBĚTA II. „Ano, to je on. Je velmi hřejivý. Vzala jsem si ho, protože jsem po smrti.“

PAN PARKER: „Ano, vím. Četl jsme to v novinách. Ale ne v těchto. Tyto noviny jsou dnešní. Ty noviny, ve kterých jsem to četl, byly včerejší. Dnešek a včerejšek, to je trochu rozdíl. Psali, že jste zemřela. Nebo zesnula. Nebo skonala. Prostě něco v tom duchu, že už nejste na tomto světě. Bylo to zlé? Myslím, ta vaše smrt?“

ALŽBĚTA II. „Ani ne, pane Parkere.“

PAN PARKER: „Ano, jsem pan Parker.“

ALŽBĚTA II. „Prostě jsem vypustila duši.“

PAN PARKER: „Ano, vím, rozumím. Vypustit duši, to je takový ustálený obrat. Chudák princ Harry, ten to odskákal nejvíc, vždyť mu taky v žilách koluje královská krev. Ani se s vámi nestihl rozloučit. Když dorazil, měla jste už vypuštěnou duši. Celé Spojené království nad ním truchlí, že to nestihl. Byl to přece váš nejmilejší vnuk.“

ALŽBĚTA II. „Ano, byl to můj nejmilejší vnuk už od narození. Ale nemohla jsem s vypouštěním duše déle čekat.“

PAN PARKER: „Ano, je to takový ustálený obrat. Asi jako, když se o něm řekne, že ztratil hlavu. Třeba o Karlovi I. Stuartovi, hehe. Jestli toto není anglický humor, tak ať visím, hehe! Samozřejmě, že nechci viset, ale to je taky takový ustálený obrat, hehe.

Ale počkat, Vaše veličenstvo!

Teď to vidím!

Ten svetr, co vám dala Železná lady, abyste nemrzla v Buckinghamu, je vám malý!

Pro pět ran do čepice, vždyť se do něj vůbec nevlezete!“

ALŽBĚTA II. „Je mi malý, protože jsem Alžběta II. Veliká.“

PAN PARKER: „Mohu se zeptat, jak je to možné?“

ALŽBĚTA II. „Je to možné, protože jsem od toho okamžiku, kdy jsem vypustila duši, porostla o dvanáct palců.“

PAN PARKER: „O dvanáct palců?“

ALŽBĚTA II. „Ano, o dvanáct palců. Víte, člověk, když vypustí duši, tak se buď zmenšuje, nebo se zvětšuje. A já se zvětšuji, protože jsem Alžběta II. Veliká.“

PAN PARKER: „Ano, vesmír se taky buď jen zvětšuje, nebo jen zmenšuje, nic mezi tím. Proč by to mělo být u člověka jinak? Copak my, lidé, hrome, nejsme taky vesmír? Copak se naše těla, o těch teď mluvím, neskládají ze stejných elementárních částic, jako ty nejvzdálenější mlhoviny? Četl jsem o tom v novinách.

Ale kvůli tomu jste přece nepřišla. Vidím vám to na očích.“

ALŽBĚTA II. „Máte pravdu. Přišla jsem kvůli něčemu jinému. Ale nevím, jestli o tom můžu mluvit, nerada bych vzbudila vaši choť, paní Parkerovou.“

PAN PARKER: „O mojí starou si nedělejte starosti. Ta spí jako zabitá, to je takový ustálený obrat. Co jste natáhla brka, tak chrní. Tu by teď neprobudilo, ani kdybych vám dal facku jak z děla. O co jde?“

ALŽBĚTA II. „Jde o to, že jsem vypustila duši. Brzy mám mít pohřeb, královský, protože jsem královna. Jenže někdo této noci vypustil všechny pneumatiky u pohřebního kočáru, ve kterém mě měli vézt. Je to naprostá záhada. Večer byly ty pneumatiky ještě nahuštěné, ale ráno je našlo služebnictvo už docela vypuštěné.

Kdo to udělal?

Na Sherlocka Holmese jsem se nechtěla obracet. Snad je to milý člověk, jenže vždy, když si vezme kokain, tak začne hrát na housle a to se přece, nehodí, uznejte sám. Kdyby hrál na dudy, prosím, ale na housle? Proto jsem přišla za vámi, pane Parkere. Zda byste tu záhadu mohl objasnit.“

PAN PARKER: „To bych mohl. Vím, kdo ty pneumatiky vypustil.“

ALŽBĚTA II. „Opravdu to víte? To bude mít pan Stejskal radost!“

PAN PARKER: „Ano, vím to. Ty pneumatiky jsem totiž vypustil já.“

ALŽBĚTA II. „Cože? Vy?“

PAN PARKER: „Ano, vypustil jsem je já. Dnes v noci jsem ty pneumatiky u vašeho pohřebního kočáru vypustil. A zajímá vás, proč jsem je vypustil?“

ALŽBĚTA II. „Když už jste to nakousl, pane Parkere.“

PAN PARKER: „Vypustil jsem je, protože by Roman Joch na mém místě udělal lautr to samé.“

ALŽBĚTA II. „To jakože jste konzervativec?“

PAN PARKER: „To jakože jsem konzervativec!“

ALŽBĚTA II. „Nepřenesl jste přes srdce, víte, to je takový ustálený obrat, že jsem volila labouristy?“

PAN PARKER: „To správný konzervativec nikdy nemůže přenést přes srdce. Váš pohřební kočár pojede na prázdných pneumatikách.“

ALŽBĚTA II. „Co se dá dělat? Takový je život! Bůh, přesněji Hospodin míní, ale konzervativec mění! Tak holt můj pohřební kočár pojede na prázdných pneumatikách. Stejně se Velká Británie brzy rozpadne, protože toho holomka Karla III. zajímají jen včely a Kamila, nic jiného, nejraději by byl zavřený celé dny v s Kamilou někde v úlu.

Vlastně to bude velmi symbolické, když mě povezou v pohřebním kočáru s vypuštěnými pneumatikami.

Co myslíte, pane Parkere?“

PAN PARKER: „Ano, bude to velmi symbolické, i když je to jen nezamýšlený důsledek mého kriminálního činu, v první řadě jsem tím chtěl demonstrovat svůj konzervatismus.“

ALŽBĚTA II. „A to se vám povedlo opravdu skvěle, pane Parkere. Děkuji vám za návštěvu, ale musím jít, už mě jistě hledají, shánějí mě, obracejí každý kout vzhůru nohama. V ty první dny, když vypustíme duši, nejsme tak docela pány vlastního času, to přijde až pak.

Sbohem, pane Parkere!“

PAN PARKER: „Sbohem. A pozdravujte strýčka!“

ALŽBĚTA II. „Budu, pane Parkere, budu!“

(Alžběta II. odchází)

PAN PARKER: „Uff, konečně je ta otravná ženská pryč. Konečně si můžu přečíst článek o vypouštění pneumatik potřetí. Je to velmi zajímavý článek.

Doslova se v něm píše, respektive říká, i když vlastně jen píše: ,Pneumatiky jsou prostě kus gumy vyrobené z ropy, který ani není jak vypustit. Vypouští se vzdušnice, tedy duše, do kterých se ruční hustilkou či kompresorem pumpuje vzduch.'“

(paní Parkerová se probudí)

PANÍ PARKEROVÁ „Tak už jsem zase vzhůru, já musela spát snad celou věčnost.“

PAN PARKER: „Tak už ses probudila, miláčku?“

PANÍ PARKEROVÁ „Ano, před docela malou chvilkou, doslova před pár sekundami. Kdybys věděl, o čem se mi zdálo!“

PAN PARKER: „O čem se ti zdálo?“

PANÍ PARKEROVÁ „To bych taky ráda věděla! Ale myslím, že to byl ten sen, co se mi zdá vždy. Záhadný a tajemný sen, něco jako příšera v jezeře Loch Ness. Vím zcela jistě, že se mi zdál, ale nevím, o čem byl, jako bych ho nikdy nespatřila. Co si o tom myslíš, miláčku?

Myslíš si o tom, jako vždy nic?“

PAN PARKER: „Ano, myslím si o tom nic, jako vždy. Ale počkej, přečtu ti něco zajímavého. Je to o vypouštění pneumatik. Poslouchej, doslova se v tom píše: ,Pneumatiky jsou prostě kus gumy vyrobené z ropy, který ani není jak vypustit. Vypouští se vzdušnice, tedy duše, do kterých se ruční hustilkou či kompresorem pumpuje vzduch.'“

(Pan Parker čte pořád dokola, paní Parkerová vstane a jde dopředu)

PANÍ PARKEROVÁ „Chudák můj muž, pan Parker. Jednou se z těch svých novin zblázní a bude přesvědčený, že celý svět je jen jeho představa. Už k tomu nemá daleko. Smrt královny jím velmi otřásla. Snaží se mi namluvit, že královna vypustila duši, proto už není mezi námi!

Ale copak se dá duše vypustit?

Duše není rybník, aby se dala vypustit!

Asi ho budu muset zbavit svéprávnosti, než něco vyvede, třeba vypustí všechny pneumatiky a lidi to dají k soudu, jako že tím utrpěli značnou újmu.

Ale co se mi to, sakra, jen zdálo?

Celý život se mi nezdá nic jiného, a já nevím co, to je k zbláznění, už toho do prdele nech, kdo to má pořád poslouchat, copak jsme v kostele!?“

(Paní Parkerová vytrhne panu Parkerovi noviny, začne je trhat a házet do hlediště)