Co vlastně chce to strašné a zlé Rusko?

Nic, co by nebylo až nepochopitelné. Zabezpečení vlastních hranic, nárazníkové pásmo států bez přítomnosti NATO, protože jeho rozšiřování je příčinou dnešního konfliktu

            Ivan Ivanovič, se u mne zastavil na kus řeči. Přišlo mi to docela vhod, protože jsem dostal chuť na kaviár, ale samotnému člověku, jak známo, kaviár nechutná.

            „Berte si, Ivane Ivanoviči, kdoví jak bude, kdy se zase ke kaviáru dostaneme,“ pobízel jsem Ivana Ivanoviče.

            „Bude válka, to je jisté,“ přikyvoval Ivan Ivanovič a ládoval se kaviárem.

            „To se ví, že bude válka. Proč by nebyla? Bude a basta! Dvě světové byly kvůli Rusku, bude kvůli Rusku i třetí světová!

            Páni, to bude řež, kdepak Putin to tak nenechá!

            Vzali jste nám Ukrajinu, tak tady máte přes dršťku!“ přikyvoval jsem hlavou.

            „No jo, to se ví, že nám neměli brát Ukrajinu. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se celé východní křídlo NATO demilitarizovalo, abychom se my, Rusové, cítili přece jen komfortněji, co se bezpečnosti týče,“ prohlásil Ivan Ivanovič.

            „Jo, to by se mělo. Hezky demilitarizovat celé východní křídlo NATO. Tím by se vytvořilo nádherné nárazníkové pásmo. To by hned bylo bezpečněji,“ souhlasil jsem bez výhrad.

            „No, jo to jsme celí my, Rusové. Pro světový mír bychom se rozkrájeli. Ale všechno má své meze. Četl jste Rimského-Korsakova?“ zeptal se mne Ivan Ivanovič.

            „To se ví, že četl. A Čajkovského, teda vlastně Tschaikovského a Prokofjeva jakbysmet!“ přikývl jsem.

            „Tak to jste jistě četl i Ejznštejna. Ten o tom píše, co my Rusové vlastně chceme,“ prohlásil Ivan Ivanovič, a když vylovil z plechovky poslední zrnko kaviáru, pokračoval, „my Rusové chceme mír. A v tom je naše prokletí. Aby byl mír, takový, jaký chceme, musíme být i velicí. Jenže ta naše velikost, ta nás drtí. Rusko, jak jistě víte, nemůže být z principu malé, ale když je velké, sami se v něm ztrácíme. Čím je širší ruská duše, tím více nevíme, co sami se sebou.

            Mír nebude bez toho, abychom měli Ukrajinu. Ale když ji budeme mít, tak na tom budeme ještě hůř, než kdybychom ji neměli, protože budeme větší a čím jsme větší, tím větší je i chaos a rozvrat, který u nás od nepaměti panuje.

            Měli jsme SSSR, měli jsme východní Evropu, a jak to dopadlo?

            Nedokázali jsme nic, než to všechno jen rozvrátit. Chceme být impériem, ale když jsme impériem, tak se okamžitě zhroutíme. Chceme pro ty, které si podrobíme, to nejlepší, to jest, chceme, aby to u nich vypadalo jako u nás v Rusku, ale tím nic nezískáme, protože v Rusku můžou žít zase jen Rusové.

            Víte, někdy, když jsem jakžtakž střízlivý, mě napadá, jestli by opravdu nebylo lepší, kdyby nás NATO obsadilo. Stačí dva tři roky života v Rusku, a kdo není Rus, sám odtud uteče, nebo se uchlastá jako nositel Leninova řádu, špión Philby a jeho kumpáni Burgess a Maclean, kteří se v Rusku taky uchlastali.

            Tak dlouho toužili žít v Rusku, až v něm opravdu žili a uchlastali se.

            Potácíme se od ničeho k ničemu, chceme být velcí, ale k čemu to vlastně?

            Ale tu válku potřebujeme jako sůl. To čekání na útok fašistů je už nesnesitelné, už osmdesát roků čekáme, že na nás zaútočí a to člověku na klidu nepřidá. Ale když bude válka, už se nemusíme ničeho bát, už zase budeme bojovat proti fašistům jako kdysi, už zase budeme tou velikou zemí, už zase budeme hrdí na své sebeobětování, protože to je to jediné, co máme.

            Za velké vlastenecké války posadil Stalin ženy pilotky do beznadějně zastaralých kukuruzniků a poslal je nad fašistické zákopy. A my ty pilotky každý rok na Den vítězství oslavujeme jako hrdinky. A teď se sebeobětujeme znovu, sebeobětujeme se proto, aby byl mír, aby byl fašismus poražen.

            To je to, co chce Rusko nejvíc, aby se mohlo sebeobětovat, aby mohlo ztratit své nejlepší lidi, ano, to chceme, nasednout do zastaralých dvouplošníků a útočit jimi na fašisty, kteří nám vzali Ukrajinu, protože Rusko, to je země, kde zítra znamená pořád ještě včera, protože naše minulost, to je naše, kromě zemního plynu, největší bohatství.

            A za tuto minulost budeme bojovat na Ukrajině. Abychom byli zase velcí, i když nás ta naše velikost zase zahubí. Ale nemůžeme jinak. Nemůžeme, protože jsme Rusové.“

            „No, jo tak nějak to asi opravdu bude. Čím větší Rusko, tím větší bordel v něm. Dej Rusku nějaký řád, a máš z toho krvavou diktaturu, dej Rusku svobodu a rozpadne se ti před očima, ale kdo je víc než Rusko, kdo je víc než Rus?“ řekl jsem, načež Ivan Ivanovič vstal a poklonil se mi až k zemi, jenže přitom nějak ztratil rovnováhu a vyvrátil se na zem rovnou do dveří, takže každý, kdo by přišel ke mně návštěvu, by ho musel překročit, aby o něj nezakopl a neskončil na zemi taky.