Co nás ještě spojuje, kromě toho, že budeme volit Babiše, aby nebyla válka?

Jasně, že všichni budeme volit Babiše. Ale krom toho nás spojuje ještě něco jiného, dá se říct metafyzického a to osoba Václava Klause, jeho myšlenky a dílo!

Šel jsem dnes po Klárově podél takřka nekonečného lidského hadu, který byl minimálně až po kotníky zabořen do všudypřítomného bláta. Lidský had se táhl z Institutu Václava Klause, přes Prahu 6, pak přes Hrad, celou Jiřskou ulicí, celými Starými zámeckými schody a Klárovem, až k samotnému metru, podzemní dráze, ke stanici Malostranská.

Slyšet bylo jen češtinu, němčinu, nebo dokonce hebrejštinu jsem nezaslechl, dokonce i ti ptáci štěbetali česky, takže jindy velmi ponurá místa, působila dnes vcelku přívětivě.

„Na co to čekají! Na možnost vidět klenot nesmírné ceny?

Ne!

Takové fronty se fronty se nestojí ani na ty nejdražší exkluzivní šperky na světě, ani na hajzpapír. Ti lidé chtějí vidět Václava Klause, zhmotnělý symbol české státnosti. K té mají vztah, který se po staletí nemění, ať už na Hradě zrovna úřaduje kdokoli.

Všechna společenství, v tomto případě české národní společenství, existuje díky Václavu Klausovi. Jsou to jeho myšlenky, jeho knihy, jeho příběhy z druhé světové války i z boje proti Havlovi, co v nás vzbuzuje zcela explicitní pocit sounáležitosti,“ říkal jsem si, hledě všem těm lidem do obličejů.

Ale po nějaké době jsem si všiml, že obličeje těch lidí jsou nějak smutné, že z nich nesálá radost, jak by se dalo předpokládat u někoho, kdo již brzy spatří samotného Václava Klause při práci, a když se podaří, tak i při práci na jeho další knize.

To mi vrtalo hlavou a tak jsem se zeptal nejbližšího člověka: „Netáhne se snad tento lidský had z Institutu Václava Klause?“

A ten člověk mi odpověděl: „Tento lidský had se táhne z Institutu Václava Klause.“

Tato odpověď učinila však, pochopitelně, celou věc ještě záhadnější.

„Tak proč jste všichni tak smutní? Vždyť, co nevidět uvidíte Václava Klause!“ vyhrkl jsem.

„Tentokrát zde nestojíme, abychom spatřili Václava Klause. Tentokrát zde stojíme, abychom vyjádřili lítost panu Jaklovi,“ řekl smutně ten člověk a jeho tvář vyjadřovala hlubokou účast, „dal si své celoživotní úspory do banky a inflace je během roku zmenšila o celou pětinu.

To by snad nebylo ještě tak smutné, ale pan Jakl měl posledních pětadvacet silně nadprůměrný příjem a tak jeho úspory nebyly zrovna malé. Chuďase inflace o nic nepřipravila, protože chuďas nic nemá, ale pan Jakl přišel o pořádný majlant.

Tak ho chceme politovat, proto tady stojíme,“ vysvětlil mi ten člověk.

Tato finanční tragédie pana Jakla mě hluboce zasáhla.

„Hrom do toho, to mu tu lítost musím vyjádřit taky!“ vykřikl jsem a rozběhl jsem se na Hanspaulku.

Lidi na mě křičeli, abych nepředbíhal, že oni už stojí ve frontě třetí den, ale já toho nedbal, běžel jsem dál, až mi někdo, bylo to už na dohled IVK, nastavil nohu a já sebou praštil na zem.

„Kdo s čím zachází, tím taky schází!“ zaslechl jsem ještě, než mě hodili deku a černočerná tma zalila všechno mé vědomí, krást se nemá, ale předbíhat ve frontě do IVK taky ne!