Co má paní Šichtařová pod sukní? Je ženská?

Člověku je tak nějak trapně, když slyší, jak nádherná ženská, prostě baba s kulema, fňuká na celé kolo jako nějaký přecitlivělý chlap

            Žil jsem celá léta skromně, doslova jako blázen.

            Jen díky tomu se mi podařilo za dvacet let našetřit ze sociálních dávek, jež mi stát každý měsíc posílal ve výši cca -3000,- Kč (pracovat se mi nikdy moc nechtělo) docela pěknou sumičku.

            Bez jednoho tisíce to dělalo rovných devatenáct tisíc.

            „To už je slušný kapitál,“ dmul jsem se pýchou.

            Z mnoha kursů finanční gramotnosti, jež jsem opakovaně absolvoval, dobře jsem věděl, že teď musím hlavně diverzifikovat rizika. Rozdělil jsem tedy svůj kapitál na dvě stejně velké kupičky.

            Za jednu jsem si koupil zlato, protože zlato, všichni to říkají, to je prostě jistota, ať se děje, co se děje.

            Ale co s druhou kupičkou?

            Naštěstí mi poradil kolega z pracáku, poloviční bezdomovec, který zimy stráví v nějakém azyláku, ale sotva se oteplí, už ho vevnitř nemůže nic zadržet, hurá do parku na lavičku.

            „Zajděte s tím do N. Finance, tam vám poradí co s těmi peněžními prostředky. Sledují tam trendy, dokonce předpověděli brexit,“ poradil mi kolega.

            „Předpověděli brexit, ty jo!“ vykřikl jsem obdivně, lepšího doporučení se N. Finance dostat nemohlo.

            Popadl jsem svoji druhou kupičku peněz a běžel do N. Finance, cestou si pobrukuje, kdo ví proč, refrén jakési písničky: „Tradiční nahá svatba, cudnost jest trapným chtíčem, tradiční nahá svatba, hlouposti s hloupostí!“

            Tak přiběhnu do N. Finance, vlezu dovnitř, a co nevidím, za stolem tam sedí žena.

            Trochu se zarazím, upadnu do rozpaků, nakonec zakoktám: „Jsem tady správně v N. Finance?“

            „Ano, jste tady správně v N. Finace, nemějte strach,“ přikývne a dodá, „jsem žena.“

            „Prosím?“ zeptám se.

            „Jsem žena. Baba,“ řekne ta žena a dodá, „mohu vás ujistit, že mám všechno nahoře i dole, co je potřeba k rozmnožování. Nejsem válečný invalida. Ostatně můžete se přesvědčit sám.“

            „Věřím vám, že jste žena. Ostatně sama jste řekla, že nejste válečný invalida. Kdybyste řekla, že jste válečný invalida, tak byste byla samozřejmě muž, protože jinak byste musela říct, že jste válečná invalidkyně.

            Ale kolik takových válečných invalidkyň existuje v poměru k válečným invalidům?

            Řekl bych, že na jednu válečnou invalidkyni připadá historicky tak deset tisíc válečných invalidů.

            Ostatně máme soudkyně, i předsedkyně, i důchodkyně, máme průvodčí i průvodčí, ale nemáme invalidkyně. Invalidé jsou prostě tak nějak vždy chlapi,“ řekl jsem a dodal, „ale proč mi to vlastně říkáte?“

            „Pořád ještě nevíte, proč vám to říkám?“ řekla ta žena a baba, co nebyla válečný invalida, a pokračovala, „říkám to, protože mám dosti vyvinutý vnitřní radar, který mě vždy varuje, když nás stát chce připravit o další kus svobody.

            Ostatně můžu vám ten radar ukázat.“

            Žena si začala vytahovat sukni.

            „Věřím vám, opravdu vám věřím!“ zastavil jsem ten nevyžádaný striptýz, kvůli tomu jsem přece nepřišel, napřed práce, potom až zábava!.

            Žena spustila sukni zase dolů a začala mlít pantem: „Jazyk vždy byl ohromně mocným nástrojem. V některých situacích může být mocnější než zbraně, třeba v ruské propagandě. To v jazyku a ve způsobu jeho používání se skrývá moudrost lidstva. Zničme či pozměňme jazyk – a zničíme část tradice a vědění.

Zlikvidujme v jazyku slova jako manžel – manželka, a za pár let civilizace dokonale zapomene, že dřív existovalo něco tak podivného jako svatby. Děti se o nich budou už jen učit v dějepise, možná to ani ne. A tradiční rodina přestane existovat.

Zničme slova jako žena - muž, a nová generace skutečně uvěří, že jsme všichni středního rodu, jenom někteří zcela náhodně vypadáme nazí trochu jinak – asi jako když jedno hermafroditní štěně se narodí bílé a druhé černé.

Že k rození dětí není potřebný sex, nýbrž umělé oplodnění. Že prostě jsme všichni až na pár nepodstatných vnějších znaků stejní. Ano, stejní, to je, oč tu běží.

To je, o co jde těmto socialistickým experimentátorům – nejsou rozdíly mezi národy, mezi barvou kůže, mezi pohlavími.

Jsme všichni jednolitá masa bez rozdílu!“ (opsáno takřka doslova z článku M. Šichtařové „Tak aby bylo jasné, co mám pod sukní. Jsem ženská.)

„Aha, proto o tom mluvíte!“ ťukl jsem se do hlavy, a přikývl, „taky o tom všem přemýšlím.

Třeba o tom, jak strašlivě upadá čeština, jak se pomalu a už ani nenápadně degeneruje, až možná zdegeneruje nadobro, protože rodiče dávají děti do jazykových školek, aby se učili anglicky, aniž by uměli pořádně česky.

Ano, v jazyku je moudrost všeho lidstva, dá-li se lidstvo považovat za moudré, proto se dnes všechny tzv. odborné knihy píšou v angličtině. Ano, v té angličtině, kde se nepřechyluje, kde se u adjektiv nerozlišuje ženský a mužský rod, kde partner můře být partnerka i partner.

Ostatně víte, že manželka anglického spisovatel Evelyna Waugha se taky jmenoval Evelyn?

Takže když někdo řekl, ž Evelyn Waugh is pregnant, mohl/a to být docela dobře Evelyn Waugh i Evelyn Waugh, hehe!

Nu ovšem, chápu váš strach, vaše fňukání nad zánikem tzv. tradiční rodiny.

Ale na druhou stranu, co se stane, až budeme všichni stejní?

Vy ani já už v té době žít nebudeme, a těm, kteří v té době žít budou, to bude ukradené.

A že se budou rozmnožovat uměle?

To bychom pak museli na piedestal postavit muslimské uprchlíky s jejich sexuálním apetitem a s jejich obřezanými pohlavními údy, to bychom se jim museli klanět jako bohům!

Takové znásilnění muslimem, to je přece vzpoura sui generis proti snaze ,státu‘ zavést umělé oplodnění.

Chcete se tedy nechat znásilnit někým takovým muslimem, kterého mnozí označují za nečlověka jen proto, že v něm pořád ještě fungují přirozené lidské pudy?

To by byl přece docela hustý protest proti tomu, co vám tak vadí, proti ,státu´.

Nuže, s chutí do toho!“

Čekal jsem, co na ta žena, baba, řekne.

„Je to neskutečně nebezpečný trend. Něco jako pokus vyhrát neviditelnou válku bez jediného výstřelu,“ přimísila se do hlasu ženy kapka hysterie. (opět takřka doslova opsáno z výše uvedeného článku M. Šichtařové)

„Neviditelné války vedou se vždy bez výstřelu, stejně jako se většinou nevedou proto, aby se prohrály,“ uklidnil jsem ji, dodávaje, „ano, je to trend.

Ale je to trend nebezpečný?

Totiž chci říct, není to trend nakonec docela přirozený a stejně tak i nevyhnutelný?

Může lidstvo se svým mozkem, se svým pokrokem skončit jinak než právě takto?

Není to jen ten nejpřirozenější důsledek evoluce, staré jednodušší, zaniká, přichází nové, složitější, zranitelnější?

Jistě, když se rozhlédneme, vidíme, jak jsou nové generace choulostivé, nevitální, jak se už docela neobejdou bez mobilů a informačních technologií, které mají na ně devastující účinky.

Ale kdo jim dal, například, do ruky mobily?

Stát, sociální inženýři?

Kdo, například nutí mladé muže, aby vypadali nápadně zženštile v porovnání s generací svých rodičů, tedy nikoliv jen rodiček?

Stát, sociální inženýři?

Není to, co obviňujete ze snahy vyhrát tuto neviditelnou válku, taky jen součástí tohoto trendu, nikoliv jeho příčinou?

Mluvíte o státu, obviňujete ho ze všeho zla.

Ale stát to jsou přese všechno konkrétní lidé na konkrétních místech.

Třeba úřednice na sociálce v odboru péče o rodinu v nějakém zapadákově, které taky žijí svůj život.

Ukážete na ně a řeknete: ,To jsou ony! Pryč s nimi, chtějí rozbít tradiční rodinu!‘?

Proč ale potom z téhož neobviňujete křesťanského boha, neboť, jak bylo řečeno, v nebi se lidé budou už navěky podobat andělům, to jest, budou ani ne oboupohlavní, ale bezpohlavní jednolitou masou.

Ne, vážená ženo, či, babo, troufám si tvrdit, že i tento stát, jenž vás okrádá o svobodu, jak vám hlásí váš vnitřní radar, je jen důsledkem této, řekněme evoluce. A proto je docela přirozené, že vás, jak říkáte, okrádá o svobodu, neboť technologicky a informačně vyspělá civilizace nemůže být než jen totalitou.

            Je pěkné, že varujete před zánikem starého, či chcete-li tradičního světa. Ale vaše varování není takto nic než jen fňukáním, pouhým konstatováním faktu, ano, nejste ani tak jasnozřivá, jako spíš ufňukaná.

            Jasně, že svět spěje k zániku, jehož se nejspíše dožijí i vaše děti. Ano, i vaše děti to semele.

Ale proč nad tím fňukat, když to tak musí být?

            Vidíte, tvrdíte o sobě, že jste žena a nakonec tady fňukáte jako nějaký chlap!

            Chtěl jsem si nechat poradit, kam vrazit prachy. Ale přece si nenechám radit v tak důležité věci od nějakého ufňukaného chlapa!“

            S těmito slovy jsem se sebral a šel pryč.

            Nešetřil jsem dvacet let, abych podporoval takové fňukání, to opravdu ne!