Co má pan Jaromír Petřík pořád s těmi banderovci?

Jsou lidé, kteří toho opravdu nepotřebují mnoho. Vystačí si docela se zločiny západních demokracií a milovanými banderovci

            Tentokrát mne nepřilákala do lesů okolo Boskovic hojnost hub, která z nich činí skutečný houbařský ráj, jehož sláva sahá až daleko za Ural, tentokrát mne přilákaly do lesů okolo Boskovic banderovci, kterých je zde taky náramná hojnost.

            Vyrazil jsem proto hned, jakmile jsem se ubytoval v nejlepším boskovickém hotelu, na místní úřadovnu NKVD. A štěstí mi přálo. Nejenže jsem tam zastihl jejího velitele u tlačenky s cibulí, ale tento velitel, jak se záhy ukázalo, byl velmi milý a vstřícný člověk, navíc sečtělý, dalo by se říct inteligent.

            „Ano, beze všeho, není problém,“ odpověděl mi gardový kpt. Jarda Jardovič Petřikov, tak se velitel jmenoval, když jsem vyslovil přání spatřit banderovce, aby vzápětí dodal, „ale samotného vás do lesů nepustím. Půjdu s vámi a pro všechny případy vezmeme sebou i oddíl našich spolehlivých lidí.

            Budou mít sice uniformy bez distinkcí, ale o svou bezpečnost se nemusíte bát, všichni prošli výcvikem v paramilitární organizaci ,Českoslovenští vojáci v záloze za mír‘ na Donbasu.“

            Samozřejmě jsem souhlasil a tak mne gardový kpt. Petřikov vyzvedl v domluvenou hodinu před mým hotelem. Nastoupil jsem do nablýskaného gazu, který se vzápětí rozjel a za ním kolona asi dvaceti náklaďáků, naše výprava za banderovci se mohla začít.         

Jeli jsme ještě městem po pohodlné silnici a tak jsem gardového kpt. Petřikova požádal, aby mi něco řekl o banderovcích.

            „Tito banderovci, to je neskutečná svoloč. Váleční zločinci, kteří se pořád nechtějí smířit s naším bolševickým terorem, tedy chci říct, kteří nemohou pochopit, že každý Slovan musí milovat Rusko jako svou jedinou otčinu, vždyť se naše, slovanská pravlast, nacházela přece v širých zavolžských stepích.

Takovou svoloč je třeba vyhladit, “ vysvětlil mi gardový kpt. Petřikov.

„To je zajímavé, soudruhu Petřikove.

Víte, já žil doteď v domnění, že banderovci jsou taky Slované a především Slované, protože i Ukrajinci jsou, takříkajíc, Slované, protože i ukrajinština je, takříkajíc, slovanský jazyk.

Nejsem samozřejmě sečtělý jako vy, takže nevím skoro nic o Kyjevské Rusi, ba dokonce ani nevím, že Ukrajina po VŘSR byla jednu chvilku samostatným státem, který však vzápětí obsadila Rudá armáda, jak bych to taky mohl vědět!?

Ale mám-li se přiznat, tak právě banderovci byli pro mne esencí toho nejskutečnějšího slovanství.

Protože, kdo byl Stěpan Bandera?

Stěpan Bandera byl samozřejmě válečný zločinec, na rozdíl třeba od Stalina, který nebyl zločinec, ale vůdce Sovětského svazu, což je samozřejmě rozdíl.

Ale nelze přičíst Banderovi ku prospěchu to, že bojoval i proti Polsku, tedy bojoval proti katolíkům a proto bojoval proti Západu a jeho zločinům?

Banderovci jsou přece pravoslavní a vy víte jistě sám nejlíp víte, že hlavní dělící čára mezi Západem a Východem je totožná s dělící čarou mezi katolictvím a pravoslavím. A nemusím vám přece říkat, co je katolická církev zač, četl jste přece Grebeníčkovo skvělé ,Ve znamení kříže‘. Tedy z tohoto pohledu přece nemůžou být banderovci tak špatní, bojují-li proti katolictví, a tedy i proti Západu, o jehož zločinech víte sám nejlíp všechno.

A že byl Banderovec ukrajinský nacionalista?

To je přece třeba i Okamura, i on hlásá, abychom vystoupili z Unie a rozhodovali sami o sobě.

Lze tedy Ukrajinci Banderovi vyčítat, že chtěl, aby Ukrajina rozhodovala sama o sobě, aby se o ní nerozhodovalo v Moskvě?

Jistě, používal teror, ale nebyl tento teror jen nutnou odpovědí na teror bolševický, který si ovšem musel ztotožnit s terorem ruským?

Filosofie nynějších banderovců z Pravého sektoru se přece nijak neliší od filosofie bělehradských chuligánů z Crvene zvezdy.

Jsou proto taky Srbové snící o Velkém Srbsku stejní fašisté jako banderovci, kteří bojují za samostatnou Ukrajinu?“

Po celou dobu, co jsem vykládal tyto hlouposti, se gardový kpt. Petřikov usmíval.

Když jsem konečně domluvil, začal mluvit on: „Tvoje představy, soudruhu, jsou příliš romantické. Samozřejmě, musí být romantické, protože jsi neabsolvoval VUML jako já, tedy nemůžeš vědět, co jsou banderovci ve skutečnosti zač.

Jsou to fašisté, protože každý, kdo bojuje proti Rusku, kdo se vzpouzí jeho vlivu, je automaticky fašista. Nezapomínej, soudruhu, že Rusko je Kristus národů. Tedy i Bandera, snící o samostatné Ukrajině je fašista, nehledě na to, že banderovci jsou zaprodanci imperialismu, kteří Západu slouží za jidášský groš příslibu ukrajinské samostatnosti.

Co myslíš, soudruhu?

Odkud mají banderovci zbraně?

Ze Západu, samozřejmě, nemluvě o tom, že ostřelovači na Majdanu, byli Američané.

Tak, co ještě pochybuješ o tom, že banderovci jsou fašistická svoloč a nic jiného?“

„Teď už ne. Otevřel jste mi oči, soudruhu Petřikove, děkuji vám,“ poděkoval jsem svému průvodci.

„Ostatně brzy sám uvidíš, co jsou ti banderovci zač,“ řekl gardový kpt. Petřikov a skutečně jsme už byli na kraji lesa, v němž se hojně vyskytovali banderovci.

Vystoupili jsme z gazu, spolehliví lidé v uniformách se roztáhli do rojnice, která pod vedením gardového kpt. Petřikova vstoupila do lesa, jenž tiše šuměl a voněl vlhkým humusem.

Neušli jsme ani pět minut, když kpt. Petřikov mávl rukou a všichni okamžitě padli na zem. Jen já jsem zůstal stát, ale ne dlouho, protože i mne strhl kpt. Petřikov k zemi.

„Vidíte je, tam jsou!

Banderovci!“ ukazoval rukou před sebe, vzrušeně dýchaje.

„Nikoho nevidím,“ přiznal jsem se, protože jsem opravdu nikoho neviděl.

„Musíme je nechat přijít, co nejblíž a pak do nich začneme pálit,“ vysvětloval mi gardový kpt. Petřikov, ačkoliv jsem pořád nikoho neviděl a byl bych se i k tomu přiznal, kdyby si gardový kpt. Petříkov nepřiložil prst na ústa.

Mlčel jsem tedy, ačkoliv se mi stále nedařilo zahlédnout byť jen jednoho jediného banderovce.

Ale vzrušení gardového kpt. Petřikova evidentně rostlo, museli tedy před námi nějací banderovci být. Drže v ruce nagan, mířil kamsi před sebe, zatím však nebylo slyšet nic než jen zpěv ptáků.

„Pal!“ zařval najednou gardový kpt. Petřikov a všichni začali pálit do lesa, v němž se dle všeho skrývali banderovci.

Nezdálo se mi, že by palbu někdo opětoval, přesto se gardový kpt. Petřikov zvedl a zavelel: „Za mnou, na ně! Smrt fašistům!“

Rozběhl se vpřed, ale uběhl sotva dva kroky, když se svalil k zemi s prostřeleným břichem.

Vstal jsem, došel k němu a sklonil se nad ním.

„Neříkal jsem vám, že je to svoloč?

Dostali mne, fašistické bestie!

Krásné je žít na březích Volhy, ale ještě krásnější je umírat za mír a pokrok na světě!“ stačil ještě gardový kpt. Petřikov ze sebe dostat, a tak se moje vyprávění shodou okolností končí takřka stejně jako druhý díl ,Rozrušené země‘ nositele Nobelovy ceny a kozáckého patriota Michaila Alexandroviče Šolochova.