Co je u člověka zlem, je u Boha dobrem

Tak je psáno v Písmu svatém, tak bylo řečeno a tak to platí na věčné časy a nikdy jinak, protože taková je Bohem zjevená pravda

Lojzička to měla v hlavě úplně splantané. Nešlo o to, že měla jižanský vzhled a nosila ráda pestré sukně, nebo nešlo o to především. Především šlo o to, že Lojzička znala sice evangelium, ale vykládala si ho úplně mylně, tak, že to nebylo v souladu s vůbec ničím, nebo jen tak maximálně s utkvělými představami, kterých měla ovšem Lojzička plnou hlavu.

Sám jsem ji jednou na vlastní uši (viz „Kdo máš uši, slyš!“), jak docela vážně vykládá: „Co je u člověka zlem, je u člověka dobrem. Člověk nepáchá zlo z pouhého rozmaru, nebo proto, že by jej k tomu sváděl Ďábel. Člověk páchá zlo, protože touží po blaženosti.

Skuteční křesťané dokážou dosíci blaženosti skrze utrpení, proto poslední křesťan, zemřel na kříži, jak velmi trefně pravil Nietzsche, za což ho věřící, tedy nikoliv křesťané v pravém smyslu tohoto slova, odsoudil k věčnému zatracení.

Avšak Nietzsche má pravdu, aniž by nijak popíral to, co je zjeveno v evangeliu, naopak nikdo víc než Nietzsche tímto svým výrokem nedokazuje pravdivost evangelia.

Lidé, ve své většině a ve své bytostné podstatě, nejsou s to dosáhnout blaženosti skrze utrpení, lidé se potřebují k tomu, aby dosáhli blaženosti, dopustit hříchů, včetně těch, co jsou považováni za největší světce. A jelikož tato blaženost není věčná, dopouští se lidé, bez ohledu na to, že sami sebe prohlašují za věřící, bezpočtu hříchu.

A proto přišel na tento svět Boží syn, proto se nechal ukřižovat a proto vstal z mrtvých, aby lidé, kteří uvěřili, že je Boží syn a že vstal z mrtvých, mohli dosáhnout v království jeho Otce věčné blaženosti.

Zlý, to znamená, bez přestání hřešící člověk se nastane najednou dobrým, protože uvěřil v Kristovo zmrtvýchvstání, takový člověk bude hřešit dál, jak dosud hřešil, jen s tím rozdíle, že se bude, ovšemže mylně, považovat za křesťana.

Pro dosažení spásy a tedy věčné blaženosti však není podstatné, zda je člověk dobrý či špatný, zda hřeší, či nehřeší, pro dosažení spásy stačí to, že člověk uvěří ve zmrtvýchvstání Krista, dá se tedy říct, Boží království je svého druhu nízkoprahové zařízení.

V Božím království se lidé budou dál dopouštět svých hříchů, nestanou se ani v nejmenším lepšími, či mravnějšími, jak to velmi správně předpověděl Ivan Karamazov. Ale jejich blaženost bude už věčná, časově neomezená, protože hřích, kterého se budou v Božím království dopouštět, bude rovněž věčný, tedy permanentní. Ovšem v Božím království nemůže existovat žádné zlo, v Božím království vede jakákoliv lidská volba jen opět k Bohu, tedy, co je zde na zemi považováno za zlo, musí být v Božím království nutně vždy dobrem, neboť ona věčná blaženost, již budou lidé v nebi pociťovat pochází od samotného Boha a jeho nekonečné lásky.“

„No, ty to máš v hlavě pěkně splantané,“ pomyslel jsem si, když jsem tato Lojziččina slova zaslechl.

Nemám ve zvyku na každého člověk, který plácá nesmysly, volat exorcistu. Ale kdybych nějakého potkal, jak se vrací zmožený od prof. Halíka, raději se mu přece jen o Lojzičce zmíním, vždyť i my máme v církvi svobodu volby a já nemusím Lojzičku poslouchat, natož milovat...