Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější na Černé Hoře? Hory!

Málokdo by to řekl, nebo aspoň ne tak otevřeně, a na plnou hubu, ale na Černé Hoře jsou nejkrásnější, na rozdíl od Česka, hory

            Vždy, jak mu začaly ty největší, protože letní prázdniny, dostal pomocný učitel Očičko toulavou slinu.

            „Hurá!

            Ještě, že jsou prázdniny, a já se můžu toulat, jak se mi zlíbí!“ zvolal pokaždé, obul si toulavé boty, notně již rozšmajdané, a naslinil si prst, aby zjistil, odkud vítr vane, a pak se vydal proti němu, i kdyby to byl uragán.

            Nebylo ho klidně i dva týdny, takže někteří malověrci s oblibou tvrdívali: „Ten už se domů nevrátí!

            Zalíbilo se mu ve světě, stal se z něho světoběžník, kosmopolita a globalista, co už nemá žádné kořeny!“

            Ale proto byli malověrci malověrci, protože pomocný učitel Očičko se vždy vrátil.

            A proč by se taky nevracel, vždyť u nás si ho lidé váží, u nás je každý pomocný učitel víc než nějaký profesor.

            A když se pomocný učitel Očičko pokaždé vrátil, běželi jsme zase my všichni pokaždé k němu, věděli jsme totiž z mnohaleté zkušenosti, že pomocný učitel Očičko, ostatně jako každý cestovatel, se rád a ochotně podělí o zážitky a dojmy ze svých cest.

            To jsme se uvelebili, kde se dalo a ten nejhloupější z nás se pomocného učitele Očička na rovinu zeptal: „Tož, co jak bylo na cestách, pane pomocný učiteli?

            Viděl jste něco pěkného?

            Žijí ve světě lidé jako my, nebo je to tam už taky jenom samý muslim a uprchlík?

            Tož nám to řekněte, ať jsme zas, včetně mě, nejhloupějšího, o něco chytřejší!“

            A opravdu, byli jsme vždy pak o něco chytřejší, včetně toho nejhloupějšího.

            A tak tomu bylo, a muselo logicky být, i tentokrát.

            „Na Černé hoře jsou nejkrásnější hory,“ řekl tentokrát pomocný učitel Očičko a my všichni vydechli úžasem.

            Trvalo chvíli, než ten nejodvážnější sebral odvahu a přehlušil bzukot včel a jiného všelikého hmyzu svou otázkou: „Na Černé hoře jsou opravdu nejkrásnější hory?

            Ne to, co je nejkrásnější na jiných zemích, totiž dálnice, letiště, města, rychlý internet, digitální státní správa, demokracie, krátce řečeno, veškerá infrastruktura, ale především a to hlavně lidé?

            I na naši zemi jsou přece nejkrásnější lidé, to jest my!“

            „Kdepak, kdepak!“ zavrtěl pomocný učitel Očičko hlavou a rozhodně dodal, „jak říkám, na Černé Hoře jsou nejkrásnější hory, nikoliv dálnice, letiště, města, rychlá internet, digitální státní správa, demokracie, ba ani lidé, ale hory.“

            „Říkáte pane učiteli, že na Černé Hoře nejsou nejkrásnější lidé, ale hory.

            Víte to ale jistě?

            Vždyť lidé v Černé Hoře jsou přece taky Slované!

            Slované jako my!“ ozval se pochopitelně jakýsi šťoura, který se najde všude.

            „Vím to jistě, stačí si jen uvědomit, jak legrační jsou příjmení Černohorců, například nikdo se tam nejmenuje Očičko jako já.

            A pak sami místní mi říkali: ,Vůbec nehleďte na to, že jsme taky Slované!

            To nic neznamená!

            Rozdíl mezi vámi a námi je zrovna takový, jako rozdíl mezi obyvatelem Hamburgu a nějakým sudeťákem z Bavorska. Taky byste neřekl, že jsou oba Němci.’

            Tož asi tak.“

            Ale ani to neudusilo naše pochyby.

            Tentokrát se přihlásil ten nejvzdělanější z nás, i takoví se u nás, bohužel, najdou a řekl rozhodně: „Přečetl jsem hodně knih, i základní školu mám, ale nechápu, co může být na horách tak krásného!

            Mně srdce plesá, když vidím nedozírnou step, táhnoucí se od obzoru k obzoru, nebo když si v duchu představím poušť, pustou a prázdnou, bez jakékoliv známky života.

            To je pro mě krása!

            Ale hory?

            Vždyť hory jsou přece třeba i v Nepálu, a přece tam nikdo z nás netouží trvale žít!

            Kdo tam byl, ten se vždy vrátil zpátky, i když tvrdil, že je tam pěkně.

            Tak proč tam nezůstal, když je tam tak pěkně?

            V případě Kilimandžára to chápu, ve všech knihách se píše, že není vůbec pěkné.

            Ale když jsou v Černé Hoře nejpěknější hory, proč jste tam nezůstal?

            Lidé přece chtějí žít, tam kde, je pěkně, kde se jim líbí!“

            „Přečetl jsi spoustu knih a máš i základní školu, ale přesto jsi pořád blbec,“ odpověděl pomocný učitel Očičko nejvzdělanějšímu člověku z nás a pokračoval, „když ti lidé, kteří cestují, tvrdí, že je někde pěkně, tak to neznamená, ještě, že tam chtějí žít.

            Ba dokonce platí i nepřímá úměra, že čím je někde pěkněji, tím víc by tam našinec nechtěl a ani nebyl schopen žít.

            Hory v Černé Hoře jsou přenádherné, ale život je v nich těžký.

Snad právě proto se nám tak líbí, že v nich nemusíme žít a taky to dobře víme, že v nich žít ani nemusíme, že jsme tam přijeli jen proto, abychom se mohli kochat a nic jiného, abychom pak mohli vyprávět, jak je tam fantasticky.

Kdybychom tam byli nuceni žít třeba rok, brzy jsme ty hory proklínali, brzy by se nám jejich krása docela zprotivila, už jen proto, že bychom si nemohli odskočit každý druhý den do Lidlu v Hradišti.

            Tak to je a my si to jako čestní a poctiví lidé dokážeme přiznat.

            Je to tak, přátelé! My si musíme minimálně každý druhý den zajít do Lidlu, už jen proto, abychom mohli nadávat na kvalitu dvojích potravin, bez toho se prostě neobejdeme a to nemluvím o spoustě dalších věcí.

Budeme chválit hory v Černé Hoře, nebo kdekoliv jinde, budeme se rozplývat nad tím, jaké tam nebo onde mají dobré jídlo, které dokonce i vyfotíme, abychom mohli sdílet jeho fotky na facebooku, ale bez Lidlu a toho všeho se stejně neobejdeme.

Ano, hory v Černé Hoře jsou nádherné. Když jimi člověk putuje, prostupuje ho cosi posvátného, má pocit, že je kýmsi jiným, že je mnohem lepším, než jakým ve skutečnosti je, ale žít tam?

Ani náhodou!

A v tom, právě v tom spočívá pravá podstata vlastenectví, že žijeme dobrovolně tam, kde můžeme nadávat na dvojí kvalitu potravin, na špatné dálnice, kde můžeme žít v bahně a zvysoka kálet na to, co námi prochvívá, když se ocitneme v nějaký nádherných, takřka liduprázdných horách, protože...,“ už jsme se nikdy nedozvěděli, co nám chtěl pomocný učitel Očičko ještě říct, protože mu do otevřené pusy vletěla masařka, asi hodně zbloudilá, jelikož skutečnou masařku jsem tady u nás dlouho už hodně dlouho neviděl.