Cítím se být Slovanem a chci denacifikaci Česka. Díky Bohu za Putina a za Rusko!

Nechci, aby u nás byla jakákoliv základna NATO, natož USA. Chci, aby to tady svatá Rus konečně pořádně denacifikovala a my se stali jejím lidem!!!

Tuhle jsem se pohádal s moskevským patriarchou Kirilem skoro až do krve, nebýt jeho vousy falešné, tak bych mu je nejspíše pořádně vytahal.

A přitom jsem se je původně chtěl jen zeptat, kolik je hodin.

„Nevíte, kolik je hodin moskevského času, otče Kirile?“ zeptal jsem se jej.

Kiril mi ukázal prázdné levé zápěstí a řekl: „Nemám hodinky. Žádný kněz by neměl mít hodinky, protože nikdo neví ani dne, ani hodiny. Každý správný křesťan je povinen očekávat příchod Krista v každé příští sekundě po celý svůj život.“

Odpověď otce Kirila, dej mu Bůh věčnou slávu, mne samozřejmě nepotěšila, protože jsem opravdu potřeboval nutně vědět, kolik je hodin.

Ale co chtít po člověku, který věří ve zmrtvýchvstání židovského krále Ježíše?

Aby vám řekl, kolik je hodin pozemského, to znamená pomíjivého času, když už je jednou nohou v nebi.

Stejně mi to však nedalo, abych se našeho Kristova služebníka nezeptal: „Tak vy přece jen, Otče Kirile, věříte v druhý příchod Ježíše Krista a s ním spojené zničení tohoto světa?“

„Věřím, co bych nevěřil!“ vyznal se otec Kiril a hrdě dodal, „proto taky teď my, Rusové, bráníme na Ukrajině svoji vlast tak, jak to umíme jen my, po staletí vychováváni knutou k lásce ke své vlasti. Bráníme Rusko na Ukrajině, protože i Ukrajinci jsou našimi bratry a sestrami, lidmi svaté Rusi.“

„Haha, teď jsem vás nachytal, Otče Kirile!“ rozesmál jsem se a plácnul patriarchu po jeho rozložitých zádech, „neračte se zlobit, ale na Ukrajině žádná válka není!

To všechno jsou jen ukrajinskými fašisty zinscenované provokace!

Předstírají, že je Rusko napadlo, aby mohli svatou Rus obviňovat a špinit!

A vy tomu věříte!

Věříte tomu, že ukrajinští fašisté jsou vaši bratři a sestry, lidé svaté Rusi!

Jenže to by pak mohli být všichni lidé vašimi bratry a sestrami, to by pak mohl být celý svět, včetně Ameriky, svatou Rusí!

To byste chtěl?“

„A nebude snad celý svět svatou Rusí, až přijde Kristus?“ podivil se Otec Kiril.

A tu do mě vjel Ďábel.

Chytil jsem moskevského patriarchu za vousy a začal jím cloumat: „Ty hajzle jeden, napíšu na tebe udání, a postavím tě před církevní soud! Ukrajinští fašisté nemůžou být nikdy našimi bratry a sestrami! Však on ti to už Ježíš spočítá, tu tvoji lásku k fašistům!“

Naštěstí byly však Kirilovy vousy falešné, takže brzy povolily a já se v tom okamžiku uklidnil, vrátiv kajícně moskevskému patriarchovi mužnou ozdobu jeho tváře. Otec Kiril s úsměvem přijal nejen moji omluvu, ale i svoje vousy, a ještě mi nádavkem požehnal.

A aby toho nebylo málo, kremelské hodiny začaly zrovna odbíjet pravé poledne moskevského času a já tak konečně věděl, že nadešel soudný den, kdy sám Kristus vytřídí ruské zrno od neruských plev, aby v našich duších zavládl věčný mír.