Cílem Istanbulské úmluvy je rozbití tradiční rodiny, řekni Ďáblovi ne!

Seznámí-li se člověk s obsahem Instabulské úmluvy, velmi rychle zjistí, že se jedná o velmi ideologický a politický dokument. A to je cesta do pekla, jak jsem se sám přesvědčil

            Ač je naše město poměrně veliké, dokonce jím prochází železnice a ve vzdálenosti pouhých dvaceti kilometrů dokončuje se právě letiště, našel jsem v něm jen jednoho jediného zeměměřiče. Bydlel v jednom, již téměř okrajovém ghettu, a protože byl evidentně mladší než já, rovnou jsem mu tykal.

            „Proč za tebou jdu?“ řekl jsem mu, když jsem vstoupil do jeho nuzné kanceláře, jež se nacházela mezi dvěma řeznictvími, jedno bylo košer a to druhé halal, a jež evidentně sloužila i jako sklad zeměměřičova nářadí, „jdu za tebou, protože že jsem žádného jiného zeměměřiče v našem městě nenašel.

            Kohokoliv jsem se zeptal, ten buď vůbec nevěděl, kde bych měl zeměměřiče hledat, nebo mne poslal rovnou za tebou, tak jsem tady.

            Oč běží?

            Žena zdědila asi dva měsíce zpátky po jedné své příbuzné, jež zemřela docela bezdětná, aniž bychom cokoliv tušili o její existenci, nějaké pozemky, úhrnem to dělá dobře padesát hektarů. Problém je v tom, že se tyto pozemky nacházejí v horách vzdálených odtud víc jak dvě stě kilometrů, takže je vyloučeno, abychom je obdělávali, nehledě na to, že jejich půda je dle všeho velmi neúrodná, takže i jako pastviny by v dnešní době, kdy se klade důraz na výkon a zisk, nestály za nic.

            Pronajímat je nechceme, něco takového se nám z duše příčí a protiví. Nenávidíme totiž dotace a vůbec celou dnešní zemědělskou politiku. A tak nás napadlo, že bychom těch padesát hektarů mohli proměnit na stavební pozemky, lidé jsou dnes blázni, koupí kde co, hlavně, když je to stavební pozemek.

            Celých těch padesát hektarů, jenž jsou tvořeny jedním souvislým, bez diskuse malebným blokem, potřebujeme proto rozdělit na sto, přibližně velkých a tvarově stejných parcel. Proto jsem za tebou přišel, abys nám to udělal. Nic se neboj, já a žena umíme být uznalí. Škodný na tom určitě nebudeš, za svou práci dostaneš zaslouženou odměnu a ještě nějaký bonus navíc, nic nehleď na to, že ti takto tykám. To já tak jen proto, že jsem starší než ty a proto se to i sluší.“

            Zeměměřič pozorně vyslechl moji řeč a pak mi řekl: „Ti, co vás ke mně poslali, vám o mně neřekli celou pravdu. Buď ji ani nevěděli, nebo ji docela úmyslně před vámi zamlčeli. Jsem sice zeměměřič, ale něco mi brání vyjít z tohoto domu. Jsem zde zavřený už mnoho let, a ačkoliv jsem z umění zeměměřičství ničeho nezapomněl, zeměměřičství se přesto z výše uvedeného důvodu nevěnuji.

            Prohlédnete-li si pozorně mé nářadí, uvidíte sám, že je zaprášené a dlouhá léta již ke svému pravému účelu nepoužité.“

            Zahleděl jsem se pozorně na zeměměřičovo nářadí, přičemž se ukázalo, že zeměměřič nelže, bylo skutečně docela zaprášené.

            „Hrome, je to tak, jak říkáte!“ zvolal jsem ohromeně a dodal, „a čím se, probůh, živíte, když nevyměřujete?“

            „Živím se zbytky z obou řeznictví, které by se jinak musely vyhodit, všelijakými odřezky. Díkybohu, jednomu i druhému, mám dobrý žaludek, a tak si ani trochu nestěžuji,“ odpověděl mi zeměměřič.

            „Aspoň, že tak, že máš dobrý žaludek. To já musím na žaludek užívat jednou týdně becherovku, celou lahev,“ oddechl jsem si, ale pak zase zvolal, „hrome, co si já ale teď počnu? Vždyť jiný zeměměřič mimo tebe u nás ve městě není!“

            „Je mi líto, ale opravdu nemohu opustit tento dům ani na krok, je to nad mé síly. Ale co vím, v krajském městě, které leží na stejné řece jako naše město, je několik mých, dosud živých kolegů. Občas mi sami od sebe napíšou, abych věděl, co je v oboru nového a neztratil kontakt s nejnovějšími trendy, nevidí ve mně konkurenci, což je docela pochopitelné, vždyť svou zeměměřičskou praxi nevykonávám.

            Pamatuji si, že do krajského města bývalo přímé vlakové spojení, lidé, již čekali ve frontě před řeznictvím, o tom jednou mluvili, zaslechl jsem jejich hlasy.“

            Slova zeměměřiče, ač byla jistě míněna dobře, zapůsobila na mě docela opačným účinkem.

            „Já mám jet do krajského města a ještě vlakem? Já? Co si vlastně o sobě myslíš, ty smrade jeden!“ zařval jsem nepříčetně na nebohého zeměměřiče a chytil jej pod krkem, „jak můžeš něco takového říct? Copak nevíš, že by to byla moje smrt, jet do krajského města a ještě vlakem!?“

            Byl bych ze zeměměřiče nejspíše duši vytřepal, kdyby nepřiběhli lidé, kteří čekali na maso, a již zcela rozzuřeného a nepříčetného mě od zeměměřiče neodtrhli. Dlouho jsem se nemohl uklidnit, znova a znova chtěl jsem se vrhnout na zeměměřiče, ztrestat jej za jeho slova, až nakonec museli zavolat záchranku, které mne odvezla rovnou domů.

            Tam jsem, v úzkém rodinném kruhu, naštěstí přišel k sobě. Žena navrhla, že zajede do krajského města sama a vezme s sebou i děti, aby věděli, jak krajské město vypadá, že není o nic lepší než to naše, ba naopak, že je mnohem zchátralejší. Souhlasil jsem, protože žena na to měla podle Istambulské smlouvy svaté právo,  a tak na druhý den odjela i s dětmi do krajského města, aby tam najala nějakého zeměměřiče. Od té doby na ni čekám, nehnu se na krok z domu, je to dnes už právě rovných deset let.