Chystaný celovečerní film o V. Havlovi bude asi pěkná blbost

Málo platné, ale všechny tyhlety životopisné filmy, co se nyní točí v bludném kruhu, jsou hrubě nepovedené. Proč by měl být připravovaný film o V. Havlovi výjimkou?

            Tvrdím, vždy jsem to tvrdil, a nikdy z tohoto svého názoru neuhnul ani o píď, že když nějaký film dostane státní podporu, je naší občanskou povinností na něj jít, neboť je to film natočený za naše, mnohdy tak krvavě vydělané, a mnohdy ještě krvavěji státu odevzdané peníze.

            Odevzdáváme-li státu naše peníze nedobrovolně, a tudíž odevzdáváme-li je i nedobrovolně na filmy, které dostávají státní podporu, je naším právem tyto filmy shlédnout, a je-li to naším právem, pak je to i naší povinností, protože v některých situacích není rozdílu mezi právem a povinností.

            Řečeno jinak, právo je jen tehdy právem, je-li zároveň povinností, respektive (abych byl přesnější), aby bylo naše, lhostejno jaké, právo, skutečně právem, jsme povinni se tohoto práva, jeho naplnění, dožadovat.

            Proto jsem navštívil i film o Václavu Havlovi, který byl natočen i za státní peníze a nyní je uváděn v každém vesnickém kině, třeba i narychlo improvizovaném.

            „Tak a je to v řiti,“ pravil jednoho dne instalatér, který nám opravoval kapající kohoutek, nemohl jsem kvůli té kapající vodě nejen spát, ale div jsem se nezbláznil z onoho repetitivního motivu, jakým dopadání kapky a její následné roztříštění o dno umyvadla nesporně je.

            „Co je v řiti?“ zeptal jsem se jej, protože nikdo jiný nebyl doma, všichni se kamsi poděli, nezapomínejme však na to, že právě čerstvě nasněžilo a to se hned člověku chce vyběhnout ven do té zimní krásy.

            „Vy to ještě nevíte?“ podivil se instalatér.

            „Co bych měl vědět?“ nevěděl jsem, co bych měl vědět.

            „Že film o Havlovi dostal nejvyšší státní podporu,“ řekl instalatér a hořce se usmál.

            „To jako fakt?“ nechtělo se mi tomu věřit.

            „Čtrnáct a půl miliónu,“ ušklíbl se instalatér a dodal, „musel bych dělat čtrnáct a půl tisíce hodin, načerno ovšemže, abych si taky vydělal čtrnáct a půl miliónu.

            Ale co se dá dělat?

            Jádrem národa jsou střední vrstvy.

            A proč?

            Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel.“

            „Co se dá dělat.

            Jádrem národa jsou skutečně střední vrstvy,“ přikývl jsem.

            „Ale však on přijde čas, kdy budou intelektuálové zase jakž takž povolení a v tu chvíli se nám přece jen uleví, nebude všechna ta tíha spočívat jen na našich bedrech,“ řekl instalatér a dodal, „čtrnáct a půl milionů!

            Chápete to?

            Vždyť za to byste měl podkrovní garsonku na Malé straně s nádherným výhledem na Hrad a okolí a oni to dají, bez našeho souhlasu, na film o Havlovi!“

            „Už se stalo. Ty peníze už nikdo nikdy neuvidí. Musíme se k tomu postavit čelem,“ řekl jsem.

            „To jako abychom si konečně zodpověděli českou otázku?“ prohodil instalatér.

            „To taky,“ přikývl jsem a pak upřesnil, „ale hlavně musíme na ten film jít. Je to naše povinnost, když už je natočený za naše peníze.“

            „Toho se právě bojím,“ otřásl se strachy instalatér.

            „Snad to nebude tak zlé, jak si teď myslíme,“ vyslovil jsem naději a dal instalatérovi tisícovku, neboť byl se svou prací, výměnou těsnění, už asi deset minut hotov.

            A tak jsem taky na film o Havlovi šel. S celým pracovním kolektivem, jak se sluší a patří. Demonstrativně, protože pracovní kolektiv se tak snadno nepřehlédne, jako si lze za snížené viditelnosti nevšimnout osamělého člověka, jenž taky míří na film o Václavu Havlovi.

            Když jsme pak, už po zhlédnutí celého (kdo by tomu ještě před pěti či deseti lety věřil!) filmu vyšli ven, rozproudila se v našem pracovním kolektivu živá debata o právě zhlédnutém uměleckém díle, při níž si všichni vyměňovali své, ještě tak čerstvé dojmy.

            „To jsem nevěděl, že Havel byl dvakrát ženatý. Já myslel, že třikrát,“ řekl kdosi.

            „A já zase nevěděla, že si byli, Havel a jeho první žena, navzájem nevěrní.

            To bych taky chtěla!“ rozplývala se jakási kolegyně.

            „Ale ty doutníky ve vězení kouřit nemusel.

            To se přeci nedělá. To se mi zase nelíbilo,“ přispěl kdosi svou troškou do mlýna.

            „V. Havel, mluvčí NEW AGE, přispěl k totálnímu rozkladu morálky v Československu i svým osobním příkladem amorálního alkoholika, který sváděl holky (manželky) svým kamarádům, protože měl na rozdíl od nich neomezeně prachů ze západu. Když mu umírala manželka, kurvil se s nějakou Dášou V. Ano, pravda a láska, od velkého lháře Václava H.,“ shrnul svůj dojem z filmu kdosi další.

            Jen já celou tu dobu mlčel, až to bylo nápadné tak, že všichni zmlkli a upřeli své zraky na mě, bylo to právě na rohu dvou ulic, kde jsme se zastavili.

            „A co ty?

            Proč mlčíš?

            Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se právě ta kolegyně, která snila o nevěře.

            „Mick Jagger vypadá ve skutečnosti úplně jinak,“ řekl jsem otevřeně, co se mi na filmu nelíbilo.

            Všichni zalapali po dechu. Zpoza rohu vyjelo auto, které u nás zastavilo. Všichni se okamžitě rozprchli na všechny strany, jen já zůstal stát.

            „Půjdete s námi,“ řekli mi muži, kteří z auta vystoupili.

            „Prosím, samozřejmě, proč bych nešel?“ řekl jsem a sáhl si rychle do kapsy, abych se ujistil, jestli v ní mám kartáček na zuby.

            Byl tam, ale to už mi muži zkroutili ruce za záda a naložili do auta, které se zase rozjelo.