Chěl bych vidět někoho, kdo chce volit prof. Drahoše

Kdo může, proboha, volit prof. Drahoše? Co je to za lidi, těch 16%, co ho chce volit? Vítači, sluníčkaři a ti další? Hanba vám!

Chci se s vámi podělit o svůj vlastní názor na jednoho prezidentského kandidáta.

Ale má to háček.

Abyste rozuměli, můj názor, to je vlastně moje absolutní pravda, která se jediná může psát.

Ano, pokud nesouhlasíte s mým názorem, tak lžete.

Ale není to moje vina!

Nemůžu za to, že můj vlastní názor je absolutní pravda.

Jsem totiž polobůh a tak vím, co pro svět nejlepší, totiž to, co si myslím já, a tak říkám lůze, co má dělat.

„Ó, přešťastná lůza, jež není opita svou vlastní pýchou! Proč nejsem taky lůzou, proč musím být polobohem!?“ lituji někdy sám sebe.

Vidíte, tak rád bych se s vámi podělil o svůj vlastní názor.  Ale není to možné, protože já se ve skutečnosti s vámi nechci o svůj názor podělit, já vám ho chci vnutit!

Ano, mým cílem je urážet, dehonestovat, házet oponenty do jednoho pytle, nálepkovat a hlavně, na tom si dávám nejvíce záležet, hlavně nepřipouštět kritiku!

Nu, jen si to zkuste, mne kritizovat!

Zkuste a sami uvidíte!

Nejlepší na tom je, že ti, co je urážím, dehonestuji a nálepkuji, tedy všechna ta lůza, se sice můžou mýlit, ale nikdy, na rozdíl ode mne, programově nelžou.

Dám vám malý příklad svého programového lhaní.

Tvrdím o sobě, že jsem polobůh.

Ale ve skutečnosti nejsem žádný polobůh (natož nějaká morální autorita, neboť ta se vyvozuje z morálního chování a já jsem jako prázdná flaška, každý si mne může naplnit, čím chce), ale docela obyčejná figurka.

Figurka, kterou se posunuje sem a tam.

Vezmou mě a někam posunou.

A já tam poslušné stojím, jsem hezky zticha, vůbec proti tomu neprotestuji, ba naopak se vším horlivě souhlasím.

Pak mě zase vezmou a zase posunou jinam, a já zase vůbec neprotestuji, ba naopak zase se vším horlivě souhlasím, doslova lezu těm, co mnou posunují, do zadku a přitom ti, kteří mnou posunují, jsou zrovna takové figurky jako já, kterými taky kdosi posunuje, ovšem posunují jimi jen další figurky, tak to prostě funguje.

Kdybych byl čestný a morální člověk, tak bych se přece proti tomu vzbouřil, odhalil bych všechen ten všivý a prolhaný systém.

Ale já sebou raději nechám posunovat, mlčím, nevzbouřím se jen proto, že ač figurka, můžu si hrát na poloboha, radit lůze, co má dělat, můžu urážet, dehonestovat, nálepkovat a nepřipouštět žádnou kritiku.

Tak a teď řekněte sami, chcete se s někým takovým, jako jsem já, dělit o jeho názor, chcete jej vyslechnout, diskutovat o něm, když víte, že o svém názoru ve skutečnosti nechci vůbec diskutovat, že jej vám chci vnutit jako jedině správný?

Vy byste mi svůj názor jistě nevnucovali ani tou nejblbější náhodou, vy byste mne jistě neuráželi, nedehonestovali, natož nálepkovali, vy byste mi byli jistě nekriticky vděční za každou kritickou připomínku k vaším osobám.

Jenže já, jak vyplývá z výše uvedeného, vám nedokážu oplatit stejnou mincí, mne pravda nezajímá, za to strašně rád druhé nazývám lháři.

Ale já se vámi o svůj vlastní názor na jednoho prezidentského kandidáta podělit musím, protože tím kandidátem jsem vlastně já.

Takže například, co bych vám odpověděl, kdybyste se mne zeptali, jak naložit s uchazečem o post premiéra, který je trestně (tedy nikoliv soudně, protože soudy nikoho nestíhají) stíhaný?

Samozřejmě bylo by záhadou, jak někdo, kdo je trestně stíhaný, může vyhrát volby, ale kdyby tato situace nastala, tak bych potupoval následovně.

Pozval bych si, jsa prezidentem, si toho člověka někam na Hrad, nejspíše do domečku, protože tam je i bazén, a začal ho přemlouvat: „Člověče zlatá, vy jste se snad zbláznil! Vy chcete dělat premiéra? Copak nevíte, jak končí premiéři?

Svážou je do kozelce, klešťěmi vytrhají jim všechny zuby včetně osmiček, pak nechají jim narůst obří knír, za ten je zlomyslně tahají a nakonec jim úplně rozbijí jejich manželství.

Vy jste přece ženatý, to chcete, aby vám rozbili manželství?

A když jim rozbijí manželství, tak je zavřou do báně, nechají je bručet v lochu za korupci, za vlastizradu, za nesplněné sliby, to byste opravdu chtěl?“

Pochybuji, že by pak chtěl dělat někdo premiéra, kdybych ho takto přemlouval!

Ale co bych dělal, kdyby mi takový člověk přece jen odpověděl: „Čo bude, to bude! Veď já už som i tak trestně stíhaný, všichni se proti mně semkli, mně už nic neublíží, já půjdu do lochu tak jako tak!“

V tom případě bych si nad ním umyl ruce, řekl bych: „Ten člověk bude premiérem, ale já si nad ním myji ruce!“

Nebo chcete vědět, jaký mám názor na řešení nekončícího teroru?

Můj názor je takovýto: „Nesmíme se nechat terorem zastrašit. A terorem se nejlépe nezastrašíme tak, že ho začneme sami páchat.

Jen si představte zklamání takového teroristy, který přijede s dodávkou na staromák, ale tam už bude všechno v krvi, protože jsme ho sami předběhli.

Teroristé chtějí, abychom se báli.

Ale když se nebudeme bát, a budeme sami najíždět do lidí, budeme-li sami legálně drženými zbraněmi páchat masakry, co pak bude teroristům platné, že věří v Alláha?

Alláh je veliký, ale my jsme ještě větší!

Strach má velké oči, ale my máme pro strach uděláno.

Nabrousíme pilníky a budeme bodat, bodat, bodat, duši se uleví, svědomí pookřeje, nejhorší ze všeho je být nevinný, na nevinného si každý troufne!“

Přeložím: „Nemám žádný recept, hlavně chci být prezident, bruselští si mně vyvolili, bruselští řekli mi, abych do toho šel, a já do toho jdu, jsa polobůh, ale ve skutečnosti jen figurka, vidím to já, vidíte to vy, vidí to všichni, všechen svět, a všechen vesmír, že moje bruselská krajka není žíněné roucho.“

Co z toho plyne?

Z toho plyne, že prezident musí nosit žíněné roucho, aby se dokázal postavit Bruselu.

Ale já?

Já odepsán!

Vyřazen z evidence hmotného inventáře.

Nadobro skartován mozky poběhlic, v posledním průzkumu mi dávají 43% (Médea Research, majitel stejný jako u TV Barrandov), vida ji, naději!

Ta vždy umírá poslední na neléčenou příjici...