Chcimíři teď musejí vrnět blahem, chciválkové zase skřípat zuby!

Klid zbraní, a tím i konec nesmyslného zabíjení Slovanů navzájem, na Ukrajině je už, díky americkému prezidentovi Trumpovi, už na dosah, americkým zbrojařům končí jejich krvavé žně!

Ani nevíte, jak teď závidím panu Lněničkovi, či panu Hornerovi, nebo paní statečné spisovatelce Valíkové!

Jejich vytoužený mír se blíží mílovými kroky, kdežto mnou milovaná válka (a s ní neméně milované závody ve zbrojení) se naopak nezadržitelně vzdalují.

„Zatracené příměří, které navrhuje Ukrajina a Západ!“ skřípu zuby.

Zatímco výše jmenovaní milovníci a milovnice míru si mnou spokojeně ruce, neskrývajíce svoji satisfakci: „My jsme to vždy říkali, že o míru je třeba jednat a zase jen jednat, že je třeba zastavit boje a usednout k jednacímu stolu!“

Jejich radost je neskrývaná a upřímná, stejně jako moje zlost, ta je taky neskrývaná a upřímná.

Mám už jen jednu jedinou naději, že se válka přece jen neskončí, že nebude žádný mír, že se bude dál válčit, že budou dál pokračovat závody ve zbrojení.

Touto mojí jedinou nadějí je, jako vždy, veliké a svaté, proto i vojensky nikdy neporazitelné Rusko.

A tak se teď modlím k samotnému Bohu: „Bože, nedovol, aby Rusko, vítěz nad všemi fašisty tohoto světa, ponižující nabídku na příměří přijalo, Bože, dej, aby Rusko dál bojovalo, jinak bude strašlivý mír a lidé se přestanou zabíjet navzájem!“

A jak znám Boha, věřím, že moji modlitbu vyslyší...