Chci, abyste pocítili strach, který cítím každý den!

Za tímto účelem se chystám vyhlásit výjimečný stav, omezit všechna vaše práva, a ty z vás, kteří by snad našli v sobě ještě tolik odvahy, a popírali klimatické změny, zavřu do internačních táborů vybudovaných v Antarktidě

             „Cosi temného a až zvráceně tísnivého svírá naše mozky už od našeho početí,

            Je to strach, ne už zvířecký, ale mnohem brutálnější, protože lidský, lidé, obdařeni duší, se bojí mnohem více než zvířata, která nemají co ztratit, lidský strach, to je ta nejděsivější nestvůra hned po samotném bohu.“

                                                                                                                    Karel Trčálek

            „Uff, to je strašlivé dusno!

            Konec léta představoval jsem si jinak, než že se budu potit celé dny jako prase!

            Pořád jen dusno, celé léto, to přece není normální!“ zaúpěl muž a otřel si zpocené čelo.

            „Zase se zabili nějací lidé v autě.

            To z toho dusna!

            Dostali z něho amok a vjeli zničehonic do protisměru, ani půlící čára je nezastavila!

            Kdy už to skončí, kdy bude zase všechno normální?!“ zaúpěla žena.

            „Nejodpornější na tom jsou přívalové deště!

            Udeří vždy odpoledne, když mraky nasbírají dostatek vody. Vyplaví lidská obydlí, napáchají škody, ale vláhu, vláhu nepřinesou, do prdele!“ zaklel.

            „Za to může ta Greta!

            Kdyby všichni jezdili do Ameriky lodí jako ona, tak dojde ke klimatickému kolapsu!

            Její plavba je přímým kolektivistickým ohrožením svobody a demokracie!“ zvolala zoufale žena.

            „Jistě je takové dusno kvůli ní a kvůli klimatickým záškolákům!

            Chtějí, abychom se báli!

            Chtějí, abychom neměli žádnou naději!

            Chtějí, aby nás zachvátila panika!“ vykřikl muž a najednou strnul, jako by dostal tetanus, „co je to?

            Slyšíš?

            Slyšíš to?

            To ticho!

            Kde se vzalo?

            Nic není slyšet!

            Jak to, že není nic slyšet, proboha!?

Jako by všichni seděli pod stromy, těmi, co ještě zbyly. a hleděli na své pupky!“ zvolal muž.

            „Panebože, to je strašlivé ticho!

            Snad nezískali zelení fašisté a klimatičtí záškoláci v čele s Gretou politickou moc!

            Získali-li politickou moc, bude to stát lidské životy!“

            „Určitě získali moc, protože každé ticho je fašistické!

            A v kombinaci s dusnem je dvojnásob fašistické!

            Teď už jde o skutečně holé životy!

            Chtějí z nás udělat jakéhosi nového, ekologického člověka mysticky spojeného s matkou Zemí, která si žádá oběti, formuluje cíle, hodnotí a provinilce i trestá absolutním tichem vnitřního soustředění, tou nejextrémnější esencí jedné z nejzvrácenějších forem kolektivismu, tedy fašismu.

Jsem předsvědčen, že je to podstata současného ideově i morálně vysoce motivovaného a uvědomělého mládežnického klimatického aktivismu, proto je najednou takové strašlivé ticho!“

„Chtějí, abychom z toho ticha zešíleli a dali jim za pravdu. 

Proto všechno utichlo a ustrnulo, jenže lidé nedokážou žít v tichu, jejich duše se nikdy nezmocní pokoj a klid!

Na to zelení fašisté zapomněli, že lidé sice bytostně touží po kolektivistickém totalitarismu, ale ne takovém, ve kterém by došli klidu a pokoje, zapomněli, že ta jejich zelená totalita je proti totalitě věčného hluku a věčného pohybu skutečnou oázou svobody!

Chtěli nastolit zelenou totalitu, a přitom nás osvobodili od totality mnohem horší, totality ekonomického růstu, sloužícího zájmům světovládců, finanční oligarchie jistého rasového původu.

Jenže my netoužíme po svobodě, po tom, abychom mohli sedět pod stromem jako Buddha, my toužíme právě po otroctví, my chceme být hnáni z místa na místo, chceme být součástí kolektivistického projektu světovládců, jak jej hlásá Ayn Randová, chceme se v gigantických lidských stádech štvát na dálnicích a v letadlech za chimérami, protože se za nimi štvou všichni ostatní, nás neuklidní ticho, nás uklidní jen věčný hluk!

Musíme křičet, ať to ticho přehlušíme, musíme křičet, ať zelení fašisté vědí, že my se matce Zemí nepodrobíme, že my, lidé, stojíme nad ní, že stojíme nad vším!“ chtěla s tichem a zelenými fašisty bojovat žena

Ale muž, ani žena nemuseli křičet, protože ticho proťalo zazvonění mobilu, známá vlezlá a řvoucí melodie zněla jako rajská hudba.

„Mobily ještě fungují!

Ještě není konec světa, ještě zelení fašisté nezískali moc nad světem, ještě jsme naštěstí ovládaní plutokraty, kterým mobilní operátoři přinášejí astronomické zisky a moc nad námi,“ vykřikl radostně muž a přijal hovor.

Volala švagrová.

„Kde jste?

Jste doma?

Nebo na Šrí Lance?“ ozval se v telefonu rozechvělý hlas švagrové a pokračoval, „my jsme v autě. Už hodinu stojíme na místě, nemůžeme se hnout, protože všude jsou auta, která taky stojí a taky se nemohou hnout.

Máme strach!

Strašlivý strach, protože všude je najednou ticho!

Panebože, co s námi jen bude!“

V tomto okamžiku byl hovor přerušen, marně muž křičel do telefonu: „Slyšíš mě?

Já tě neslyším!“

Po půl hodině mu přece jen hlas vypověděl službu a muž ztichl, všude se rozhostilo zase ticho, ticho, které nedávalo už žádnou naději.