Chcete mít jistotu teplého místečka? Kandidujte do Senátu!

Já už jsem pevně rozhodnutý, že do Senátu na podzim kandidovat budu. Jistota šesti let dobře placeného místečka v Senátu, který nemůže být rozpuštěn ani při konci světa, není vůbec špatná

            Tři dny mne drželi na samotce, kde mi byly jediným společníkem bakterie, pouhým okem ovšem neviditelné. Netrpěl jsem ovšem nikterak touto samotou, ostatně jsem na ni zvyklý ještě z dob svého manželství, kdy manželka byla věčně pryč.

Ani na stravu jsem si stěžovat nemohl, byla vcelku pestrá a evidentně racionální, skládající se zejména ze zimních salátů. Jen jednou během těch tří dnů se stalo, že jsem obdržel guláš, zřejmě srnčí, s deseti na hrubo nakrájenými knedlíky, vlastně samými patkami, kterých jsem ovšem do sebe dostal jen sedm, zbylé tři jsem nechal v plechové misce ležet zcela netknuté.

Po těchto třech dnech, kdy jsem nepromluvil jediného slovo s druhým člověkem, mne konečně zavolali k výslechu. Ten se konal v poměrně velké tělocvičně (soudím, že to byla tělocvična, neboť na zdech byly namontovány žebřiny, ze stropu visely gymnastické kruhy, nechyběly ani koše, a čáry na parketách, o nichž se domnívám, že vymezovaly hrací prostor pro nejrůznější míčové hry, a snad i pro klasickou vybíjenou, jak si ji pamatujeme z dětství).

Vprostřed této tělocvičny byl psací stůl, za kterým seděl muž velmi úctyhodného zevnějšku, maje své ruce navlečeny v kožených rukavicích. Před tímto stolem stála židle, docela prostá, z ohýbaného dřeva, taková, jakou by se dalo za nějaké tuhé zimy docela dobře zatopit v kamnech, nebylo by již v tu chvíli jiného vyhnutí.

„Sedněte si,“ vyzval mne sametovým barytonem, který by z něj za jiných okolností dělal žádaného rozhlasového hlasatele pro uvádění koncertů vážné hudby.

Sedl jsem si a v tu chvíli seznal, že dřevěná židle je již dosti rozvrzaná, nejspíše se zde konaly výslechy nepřetržitě.

Muž notnou chvíli studoval papíry, které měl na stole, nebo to aspoň umně předstíral, svítě si na to stolní lampou s LED žárovkou, jež vydávala, jak mi to připadalo, poněkud sterilní bílé světlo. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to takto trvalo, než muž konečně odložil papíry a zamířil stolní lampu na mne.

„Tak vy chcete kandidovat do Senátu?“ zeptal se a jeho hlas zněl překvapivě smutně.

„Ano, docela vážně o tom uvažuji. Už mám v hledáčku pár venkovských obvodů, v nichž bych mohl mít docela slušnou šanci uspět,“ odpověděl jsem.

„Vy nevíte, jaký je pravý účel Senátu?“ zeptal se mne opět nanejvýš smutně muž.

„Ovšemže vím. Je to odkladiště politiků. Apendix naší zastupitelské demokracie, abych tak řekl,“ odpověděl jsem.

„Víte to a přece do něj chcete kandidovat?“ otázal se muž.

„Ovšem. Rád bych překonal rekord v nepřítomnosti a v absenci senátora v senátu. Ten dosud drží senátor Čuba. Osobně si myslím, že onen rok a půl nepřítomnosti v Senátu není nepřekonatelný,“ já na to.

„Máte rád takové rekordy?“ chtěl vědět onen muž.

„Myslím, že ano. Je to výzva,“ odpověděl jsem.

„Výzva. Říkáte, že je to výzva, hm,“ řekl muž a ústa se mu stáhla do úšklebku, „takže to byste možná byl rád zároveň nejen senátorem, ale třeba i hejtmanem, co?“

„Proč ne?“ řekl jsem a pokračoval, „myslím, že se funkce senátora a hejtmana docela dobře doplňují, jak to na svém názorném příkladu ukazuje hejtman a senátor Čunek.

Vlastně je s podivem, proč všichni hejtmani nejsou zároveň senátoři. Ano je to, nepochopitelné, že mezi senátory je, aspoň podle mých informací, tak málo hejtmanů.

Řekněte mi, prosím, jak může takový senátor být kvalitním senátorem a nebýt přitom hejtmanem?

A jaký přínos muže mít pro kraj, v jehož čele stojí, takový hejtman, který není zároveň senátorem?

To je přece holý a zjevný nerozum, je-li člověk jen senátorem, nebo jen hejtmanem, to je evidentní mrhání penězi daňových poplatníků, je-li člověk jen hejtmanem či jen senátorem, a nevyužívá tak synergii, jež vzniká souběžným vykonáváním těchto funkcí.“

„Dobře, synergie, dejme tomu, efektivní využití mzdových prostředků ve státní správě a v samosprávě, dobrá, dejme tomu taky,“ řekl muž, ale pak zničehonic uhodil do stolu a zařval, „kam jste dal selský rozum, člověče!

Když budete senátor, tak vás potom každý člověk, co má selský rozum, může přirovnat k Velebovi!“

„Veleba? Co je s ním?“ podivil jsem se náramně tomu řevu.

„Co je s ním?

Taková nula ten Veleba a jak si žije! To chcete? To opravdu chcete!“ zařval zase ten muž a udeřil mne tak, až jsem se židle svalil na zem.

Byl by do mne začal nejspíše i zuřivě kopat, kdyby do tělocvičny nevnikli policejní zakuklenci, nezpacifikovali jej a neodvlekli vzpouzejícího se z tělocvičny.

„Omlouvám se vám jménem celého represivního aparátu,“ přistoupila ke mně nějaká žena, když jsem se postavil na nohy, „vyšetřovatelé mají přísně zakázáno tlouci vyšetřované osoby. Člověk, který vás uhodil, je jinak slušný a čestný, navíc i milující manžel a otec.

To ta svinská přepracovanost!

Je přepracovaný, to je to!

Vyrojila se teď spousta kandidátů do senátu, už týden je v jednom kuse vyslýchá, jednoho po druhém, bez chvilky odpočinku. Ale to víte, nejsou lidi! Dnes vám půjde radši člověk sedět do pokladny v Lidlu, než aby pracoval v represivním aparátu za pár šupů.

Dali jsme i inzeráty, ale nikdo se nám nehlásí, pak bohužel dochází k takovým incidentům.

Ještě jednou se vám omlouvám.

Opravdu chcete kandidovat do Senátu?“

Žena se na mne prosebně podívala.

„Ano,“ odpověděl jsem, ačkoliv by tu ženu potěšila jiná odpověď, „víte, já jsem celý svůj život nic pořádného nedělal, a teď už je pozdě na tom něco měnit.

Lidi jako jsem já, to táhne do Senátu přímo magicky, to už je prostě takový přírodní zákon. Jako ptáci táhnou na jih, když má přijít zima, mne to táhne do Senátu.

Vím, jistě jsou v Praze inspirativnější místa než Valdštejnský palác, třeba pankrácká nebo ruzyňská věznice. Ale člověk si zvykne nakonec všude, tak proč by si nezvykl i ve Valdštejnském paláci, zvláště když se tam neukáže, jak bude volební období dlouhé?

Ano, souhlasím s vámi, že celá Malá Strana stojí za prd, že ty její uličky připomínají kloaku nějakého odporného plaza. Ale jak říkám, přírodní zákon je přírodní zákon, byť nebyl schválen a přijat sněmovnou a tedy sotva může jít o zákon demokratický.

A že budu jako Veleba?

Věřte, že člověk si někdy sám rád nasadí prasečí hlavu právě proto, že v duchu sám nejlíp dobře ví, že ve skutečnosti žádné prase není.“

To jsem řekl té ženě a ta žena mi na to odpověděla: „Máte na to právo. Máte právo kandidovat do Senátu. Zatím to právo máte. Nemůžeme vás o toto právo připravit. Zatím ne, na to ještě nemáme potřebnou většinu. Ale ten den přijde. A až přijde, tak si všichni svobodně vydechneme.

Tam, kde je přímá demokracie, tam, kde si lid sám rozhoduje o svých věcech, kde je svrchovaným vládcem nad sebou samotným, tam není žádného senátu, žádné pojistky demokracie třeba, protože přímá demokracie žádnou pojistku nepotřebuje, ona sama je tou nejlepší pojistkou naší svobody.“

Nu a pak mě zase odvedli na samotku, kde se nacházím už asi třetím rokem, protože stále chci kandidovat do Senátu. Ale jak už jsem říkal, samota mi nevadí, jsem na ni zvyklý a na stravu si taky stěžovat nemůžu. Snad jen ten čaj, co tady mají, by mohl být krapet silnější, ale proč pokoušet osud a atěžovat si na to, vždyť kdo chce víc, nemá mnohdy nakonec vůbec nic.