Chce nás Fialova loutková vláda vyhladovět?

Naše budoucí zchudnutí už začíná dostávat reálné obrysy. Šetřete, nejezděte, nenakupujte, nežerte, přesně tak, jak nám doporučuje naše slavná vláda

            Vrátili jsme se z Chorvatska úplně chudí.

            „Tak jste taky v tom Chorvatsku zchudli?“ spráskla ruce sousedka, když nás viděla, jak jsme se dopotáceli domů po strastiplném dvouměsíčním pěším pochodu po dálnicích, „všichni, co jeli letos do Chorvatska, se vrátili úplně chudí! Nás ta chudoba taky potkala, jeli jsme do Chorvatska k moři, a vrátili se od moře docela chudí.“

            „Jo, zchudli jsme tam. Nemáme už vůbec nic,“ přikývl jsem.

            „Ale opálení jste pěkně,“ pochválila nás sousedka a pokračovala, „tak se to přece jen té naši vládě povedlo, to naše budoucí zchudnutí. Už teď jsme chudí, a to jsme se jenom vrátili z Chorvatska!

            Počkejte v zimě, to ceny plynu a elektřiny poletí vzhůru!“

            „Naštěstí nám to už bude jedno. Na co nám bude plyn a elektřina, když nic nemáme? O benzínu ani nemluvím.“

            „My už taky benzín nepotřebujeme. Docela se bez něho obejdeme,“ přikývla sousedka a dodala, „my teď děláme řízky ze sena. Mám ten recept od Pohlreicha. Nadrobno se naseká seno, obalí se ve vajíčku a v mouce a smaží se to na sucho, protože slunečnicový olej je dražší ještě než benzín.

            Je to moc dobrý recept, seno, chvála bohu, zatím nic nestojí!“

            „Ale co ta vajíčka a strouhanka? Rohlík přece stojí deset korun a vajíčko patnáct. Nebylo by lepší jíst jen seno?“ namítl jsem.

            Sousedka se chytla za čelo: „Máte pravdu, to mě vůbec nenapadlo! Jsem to ale kráva, dávám tam strouhanku a vajíčka. Ještě, že jste mi to řekl, vždyť na to nemám peníze. A kde jste byli?“

            „Ale u Splitu,“ odpověděl jsem.

            „U Splitu? Tak to jste jistě byli v pevnosti Klis! Ve Hře o trůny se objevila jako jedno ze tří největších měst zálivů otrokářů Meereen!“ zvolala nadšeně sousedka.

            „Jo, byli jsme se tam podívat. Je z ní úchvatný výhled na Split i na moře,“ přikývl jsem.

            „Ale to jste museli být taky v Trogiru. To je ve hře o trůny obchodní přístav Quarth!“ vypískla nadšením sousedka.

            „Jo, i tam jsme byli. Je to zapsané na seznam UNESCO jako jedinečný příklad románsko-gotického ostrovního městečka, takové už v celém regionu východní Evropy nikdo jinde nenajde,“ odpověděl jsem a zeptal se, „a vy jste byli kde?“

            „My byli v Dubrovníku,“ přizná se sousedka.

            „Cože? V Dubrovníku? Ten je přece předobrazem Královského přístaviště, tedy metropole Sedmi království!“ obdivně jsem pohlédl na sousedku a chytil ji horečnatě za ramena, „a když už jste byli v Dubrovníku, tak jste určitě byli i v Šibeniku! Dveře tamní katedrály, vybudované bez jakéhokoliv pojiva, představují Železnou banku, nejmocnější finanční instituci světa, ve kterém se všechen čas hraje o trůny!“

            „Jo, v Šibeniku jsme taky byli. A taky na ostrově Lokrum, to je vlastně Quarth,“ přikývla hrdě sousedka a dodala, „kdo by se aspoň na chvíli nechtěl proměnit v obyvatele drsného světa, kde se odehrávají nepřetržité boje o moc, nechybí v něm nahota, násilí, ale taky magie nebo i ti draci, které Daenerys chovala a cvičila v trůnním sále Diokleciánova paláce ze čtvrtého století?

            Chtěli jsme to zažít, ještě než nás vláda na podzim docela vyhladoví.“

            „Ano, zemřeme hlady, ale můžeme si říct, že jsme nežili zbytečně, protože jsme byli v Chorvatsku. Já si tam jeden den docela spálil záda. Hledal jsem divoký chřest a zapomněl se namazat olivovým olejem. Tam, v Istirii, jsou na něj náležitě pyšní. Je to nejlepší olej na mazání. Ale já na to úplně zapomněl.

U nás by se člověk na houbách tak nespálil, ale tam ano. Houby sbíráte v lese, hezky ve stínu. Ale když sbíráte divoký chřest, Slunce do vás pere ze všech stran. Kdybych ležel na pláži, tak se nespálím. Našel jsem ho tři kufry našeho bývalého auta. Udělali jsme si pak fritaje, jedli jsme to tři dny.

A teď budeme žrát už jen seno, a pak už ani to ne, protože i seno zdraží. Zdechneme hlady a příští rok už do Chorvatska nepojedeme. Tak jednoduché to je,“ řekl jsem.

„Ano, tak jednoduché to je. Zdechneme hlady, protože i seno vláda zdraží. To by se ve Hře o trůny nikdy nestalo,“ povzdechla si sousedka a řekla, „no nic, já už musím letět, jinak mi na louce vysečou všechnu trávu, ať mám z čeho sušit seno.“

Sousedka odběhla na trávu a my se začali vybalovat. Nebylo toho moc, jen jedny sandály a jedny plavky, to je teď všechen náš majetek. Víc toho nemáme. Spadli jsme na úplné sociální dno. Ještě letos na jaře jsme byli střední třída, a teď už jsme jen žebráci, vláda, ta její drahota, nás docela ožebračila.

Ale my nejsme ani žebráci!

            Žebráci mohou existovat jen tam, kde existuje i silná střední třída, která dává žebrákům almužnu v drobácích, které jí zůstávají v kapsách, když vychází z kaváren či nových moderních, akusticky naprosto úchvatných koncertních sálů.

       Ale neexistuje-li střední třída, nemohou existovat ani žebráci.

      Středověk neskončil, středověk trvá, není plyn, není elektřina, kdo konečně usedne na železný trůn, aby nastal pokoj a mír?