Češtinářka s korálky nad kotníky, která poslouchá Nohavicu a nenávidí zlo

Možná si řeknete, že mám divný vkus. Ale mně se prostě češtinářky s korálky nad kotníky líbí a vím, že s tím nic nenadělám...

Věci se mají tak, že tento pozemský svět je jedním velkým válčištěm, na kterém mezi sebou nepřetržitě bojuje Dobrou proti Zlu, tedy tento svět je něco jako Ukrajina, kde mezi sebou rovněž bojuje absolutní dobro (Rusko) a absolutní Zlo (Západ).

V tomto celosvětovém, či spíše celokosmickém boji, jehož hlavní a zřejmě i rozhodující bitva se odehrává v našem pozemském světě, je hranice mezi absolutním Dobrem a absolutním Zlem zrovna tak zřejmá, jako na Ukrajině. Absolutní Dobro je bůh, kdežto absolutní Zlo je Ďábel.

Ne, promiňte, napsal jsem to špatně, absolutní Dobro je Bůh, kdežto absolutní Zlo je ďábel. Tak teď je to už v pořádku, můžeme pokračovat. V tomto boji, stejně jako na Ukrajině, bude absolutní Zlo samozřejmě poraženo, v tu chvíli se tento svět promění v Boží, respektive Kristovo království.

Ale než se tak stane, napáchá ďábel ještě mnoho škody v lidských duších i přes veškerou obětavost speciálně školených exorcistů, jen proto, aby se pomstil Bohu za to, že jej kdysi svrhl z nebes, že jej vypudil ze své blízkosti. Proto ďábel ve své mstě svádí lidské duše z pravé cesty, přivádí je do pekla, do věčného zatracení, protože Bůh, přes veškerou svou lásku musí, chtě nechtě, zavrhnout ty, kteří Jej, majíce svobodu volby, od sebe odvrhli a neuvěřili v zmrtvýchvstání jeho jednorodého Syna, samotného Ježíše Krista a nevstoupili do jediné pravé, to jest, katolické církve…

Kdysi býval nejkrásnějším ze všech andělů, ne-li snad Božím synem, jehož Bůh počal prostřednictvím Ducha svatého ve svém vlastním lůně, ale teď už je Ďábel jen tou nejodpornější a nejhnusnější bytostí, jaká může existovat, něčím tak zkaženým, že tato zkaženost vypadá jako svatost, což pochopitelně Ďábla činí o to nebezpečnějším a zákeřnějším soupeřem.

Ďábel totiž nepokouší lidi zkažené a mravně ze všech stran dokonale ohlodané, individua, prolezlá těmi nejzvrácenějšími chtíči a nejperverznějšími neřestmi. Takové lidi Ďábel pokoušet nepotřebuje, ti mu lezou do chřtánu sami, třebaže snad mají na sobě kněžský ornát, či vysedávají v chrámech Božích vždy v první lavici.

Ďábel pokouší především lidi zbožné, ty potřebuje dostat do pekla, aby se pak mohl Bohu vysmát, protože právě pro tyto lidi připravil Bůh své království, jejich přítomností a životem věčným se chce těšit. To Ďábel samozřejmě ví, proto se primárně zaměřuje na takovéto lidi, kteří ani v nejmenším nepochybuji o pevnosti své víry, o své dobrotě, protože právě takoví lidé jsou nejzbožnější, a tedy Bohu nejvíce milí.

A taková byla i Alžběta, nádherná žena, která dělala čest svému jménu, jež znamená „zaslíbená Bohu“. Byla to ta nejvzornější katolička na celém světě a proto není divu, že si ďábel na ni dělal nesmírný zálusk.

„Tu tak svést do pekla! Jen tu jedinou a učinil bych Boha, svého odvěkého nepřítele, stejně tak nešťastným, jako jsem nešťastným já!

Tu dostat do pekla! Pak si mě může Bůh klidně rozdrtit, protože on bude už navěky trpět víc než já, když bude muset tu ženskou navěky zatratit, protože jsem ji svedl z pravé cesty!“ blouznil ďábel o tom, že svede Alžbětu z pravé cesty.

Kdyby se mu to povedlo, byl by Bůh opravdu nesmírně raněn, protože jestli se Bůh na něco těšil, tak na to, že Alžběta bude žít v jeho blízkosti až bude o Štědrém dnu jadernou apokalypsou zničen pozemský svět a místo něj nastane věčné Boží království.

Bůh by klidně oželel všechny faráře, všechny biskupy, ba i všechny papeže, bez těch by se ve svém království, kdyby na to přišlo, docela dobře obešel. Ale kdyby tam neměla být Alžběta, tak by Jeho žalu nebylo na světě rovno.

To všechno Ďábel dobře věděl, a tak už nemyslel na nic jiného než jen na to, jak svést Alžbětu z pravé cesty a odloudit jí Bohu.

Jenže to chlapec přepočítal!

Žádný člověk nebyl tak pevný ve svém přesvědčení, že je dobrý, jako byla o své dobrotě pevně přesvědčena Alžběta!

Marně se jí Ďábel pokoušel zviklat v tomto přesvědčení, protože ve chvíli, kdy člověk začne pochybovat o své vlastní dobrotě, dopouští se toho největšího hříchu, jelikož člověk stvořil člověka apirori jako dobrého, a kdo o sobě v tomto směru pochybuje, protiví se samotnému Bohu.

Ať se ďábel snažil sebe víc, Alžběta ani trochu nezapochybovala o své dobrotě!

A co víc, okamžitě Ďábla odhalila, protože dokázala bezpečně rozpoznat Zlo. Používala k tomu jednoduchou, ale stoprocentně spolehlivou metodu. Když někdo znal evangelium nebo Dostojevského líp než ona, tak to bylo Zlo a nebohý ďábel samozřejmě znal evangelium a Dostojevského líp než Alžběta a tím se okamžitě prozradil.

„Zatracená ženská! Ta je tak svatá, že přivede nakonec do nebe i mě, místo toho, aby to bylo naopak!“ proklínal ďábel Alžbětu, ale nebylo mu to samozřejmě nic marné.

Nakonec mu, chudákovi, ruply nervy, a začal se zjevovat Alžbětě, tak jak byl, i se svým čertovským ocasem, což byl definitivní konec veškerých jeho snah, protože snad můžete uvěřit ďáblovi, když se vydává za kardinála, ale nemůžete mu uvěřit, když před vámi mává svým čertovským ocasem…

Ale pozor, ďábel není hlupák, to je ten nejbezpečnější omyl, kterého se můžete dopustit, když budete považovat ďábla za hlupáka.

Ač odvržený Bohem, je ďábel pořád druhou nejchytřejší bytostí, je mnohem chytřejší než člověk, který byl ostatně jeho zásluhou vyhnán z ráje, dopustiv se prvotního hříchu…

Ač vztekem takřka nepříčetný, dokázala se přece jen ta svině ďábelská Alžbětě pomstít, spokojeně u toho zatínajíc své jemné pěsti: „Když tě nemůžu dostat do pekla, tak ať je ti peklem nebe!“

A tak se taky stalo…

Přišel čas slavného zmrtvýchvstání. Hroby se otevřely a katolíci se spořádaně a poslušně řadili do dlouhých zástupů před branou do Božího království, kam se jeden po druhém protahovali. V jedné takové frontě, postupující hbitě vpřed, stála i Alžběta.

Náhoda, pokud ovšem něco takového vůbec existuje, tomu chtěla, že ve frontě do Božího království stála před Alžbětou sv. Veronika. Ženy se samozřejmě daly okamžitě do řeči.

„Počkej, až ho uvidíš! Tak ušlechtilé a pokojné oči si ještě nikdy neviděla! Když se na mě podíval, neváhala jsem ani chvilku a přiskočila k němu, abych mu otřela krev z čela!

A teď bude jistě ještě krásnější než tehdy!

Tehdy klesal pod křížem, zbičovaný, v roztrhaných hadrech, s neumytými vlasy a neupraveným vousem!

Ale teď bude určitě v nádherném rouchu, bude mít umyté a upravené vousy!

Kdo ví, jestli mě pozná, jestli si vzpomene!

Dívali jsme se na sebe jen pár sekund. Ale Dostojevskij přece psal, že když člověka vedou na popravu, tak si všimne i toho nejtiternějšího detailu!“ rozplývala se sv. Veronika nad Ježíšem Kristem, kterého, na rozdíl od Alžběty, viděla naživo i když jen pár sekund a to ještě krátce před jeho zástupnou obětí.

„Určitě tě pozná!“ ujišťovala Alžběta sv. Veroniku, sama se na Ježíše těšíc.

Jak jsem říkal, fronta před Božím královstvím rychle postupovala vpřed, protože v ní byli jen samí katolíci a tak již brzy mohla sv. Veronika nadšeně zvolat: „Vidíš, Bětule, to je On!“

A opravdu naše ženy stály před Kristem, ale zatímco sv. Veronika byla bez sebe nadšením, Alžběta byla bez sebe hnusem.

„Trčálek!“ vykřikla, zelená nenávistí.

„Jaký Trčálek?“ podivila se Alžběta.

Ale to už Alžběta křičela na celé kolo: „Jdi pryč! Slyšíš? Štítím se tě! Jsi Zlo! Zavolám na tebe exorcistu! Hnusíš se mi, plácáš se v tom jako kapr v blátě!“

„Co je? Co je ti? Zbláznilas ses! Jaký Trčálek! To je Kristus!“ snažila se sv. Veronika uklidnit Alžbětu.

Ale marně.

„Štítím se tě! Jdi pryč!“ křičela bez přestání Alžběta.

Ale kam má jít Kristus, když je ve svém vlastní království?

„Co jí je? Nechápu to,“ krčila rameny sv. Veronika.

Ale Kristus věděl hned odkud vítr fouká.

„To Ďábel!“ řekl smutně a pokračoval, „porazil jsem jej, navěky zničil v epicentru jaderného výbuchu, vymazal jsem jeho jméno, ale ještě se stačil pomstít této nebohé ženě, mé milované Alžbětě a skrze ni i mně, Beránkovi. Sváděl ji z pravé cesty a přitom si vzal na sebe moji podobu, aby se představoval jako Trčálek.

Samozřejmě, že přitom nemohl mít moje rány, ale to právě nebohou Alžbětu zmátlo!

Nemohla tušit, že Trčálkova, to jest, ďáblova podoba je ve skutečnosti mojí podobou, protože Trčálek se apriori nevydával za mě, ale naopak, otevřeně přiznával, že je Ďábel už jen tím, že znal evangelium a Dostojevského líp než ona, ba ještě si dokonce za tím účelem přilepil čertovský ocas, abych se Alžbětě zhnusil ještě víc.

Pravím vám, tato žena je nevinná, když říká, že se mě štítí.

Alžběto, odpouštím ti tvoje viny, jakož i ty odpouštíš svým viníkům, vyjma Trčálka!

Vstaň a vejdi do Božího království!“

A tak byla pomsta ďábla, v tu chvíli už dávno zatraceného a neexistujícího, dokonána.

Zatímco všichni sténají v Božím království věčným blahem, neboť je jim tam vše dovoleno, Alžběta nepociťuje v nebi nic než jen věčný hnus, protože každý pohled na Krista jí připomíná Trčálka a v nebi máte Krista na očích pořád...