Čeští vlastenci jsou ubožáci

Lidi, neblázněte, nehažte po mně šutry! Nemůžu za to, že se u nás stal pojem vlastenectví synonymem pro tu největší ubohost. To opravdu není moje vina. Nebo snad taky čtete „Vlastenecké noviny"? Tak to jo, tak to si hoďte!

            Jsou chvíle, kdy se děsím toho, že jsem Čech, kdy nechápu, jak to, že mne tato skutečnost nedovedla ještě k definitivnímu a absolutnímu šílenství.

            To se vždy pode mnou otevřou bezedné hlubiny naší, pohříchu tak české a tak typické malosti a já se do nich řítím, řítím se po hlavě, uvědomující si v tom strašlivém pádu jak malost našeho národa, tak i malost svoji, neboť Čechem, nemohu nebýt taky malým, dokonale ubohým člověkem.

            V ony sekundy, jež zdají se být ovšem nekonečnými, dokonale chápu, že vše české je dokonalé ubohé.

            „Být českým vlastencem znamená být především ubožákem!“ zjevuje se mi pravda tak palčivá, že v tu chvíli netoužím zoufale po ničem jiném než po tom, aby přišlo vysvobození, abych se konečně roztříštil o dno té strašlivé propasti české malosti.

            Leč vysvobození nepřichází, protože ta propast načí české malosti a ubohosti je, jak už jsem řekl, bezedná.

            Muka českého, jen trochu inteligentnějšího člověka, tak musí být mukami věčnými, pokud už ovšem nepatří k šťastlivcům, kteří dávno propili boty své a teď pijí už je na státní dluh.

            „Což v našem českém národě není obsaženo nic velkého, aspoň trochu světodějného, něco, co je schopno dát naší národní existenci aspoň zdání něčeho smysluplného?“ ptám se dnes a denně, strkaje kvůli tomu hlavu do kanálů, ale ani tam, na dohled podzemních řek splašků, nedokážu najít odpověď, jež by mne aspoň trochu uklidnila.

            Být Čechem, znamená milovat všechno ubohé, znamená povýšit ubohost a malost na základní princip života, na jeho jediný smysl a ovšemže taky jeho nezbytně nutnou podmínku.

            Co není malé a ubohé, to není české, ale my jsme přece Češi, že!

            Malí a ubozí, proto vlastně šťastní, nežádající po celém světě nic jiného než jen to, aby nám tato malost a ubohost nebyla upírána.

            Jakákoliv velikost, vše, co se vymyká našemu českému chápání světa, v němž hraje ústřední roli malost, nás takřka smrti vystraší a v tu chvíli se modlíme jen za to, abychom byli ještě menší a ubožejší, protože jsme toho názoru, jenž je pro nás posvátný, že čím je člověk menší a ubožejší, tím má větší šanci přežít.

            A přežije-li malý český člověk, ten svatý ubožák, pak přežije i celý český národ, spolehlivě zakonzervován v těchto ubožácích, svých příslušnících.

            Nedávno jsem se s tímto vším svěřil jedné prostitutce, vysokoškolsky vzdělané ovšemže.

            Pozorně mě vyslechla, a když jsem domluvil, jen přikývla: „Přesně tak.

            Bytostným posláním našeho národa je býti malým a ubohým, snad s jedinou výjimkou, kterou je bonzáctví.

            Ano, není větších bonzáků než nás Čechů.

            Ale to všechno ostatní?

            Ve všem ostatní jsme malí a ubozí.

            Vždyť který jiný národ by dokázal udělat takřka zlatého slavíka z Hnídka, který zpívá falešné a jehož texty svou neobratností rvou uši i mozek, jako by už v našem národě nebylo žádných velkých básníků, které by šlo beze zbytku milovat (místo všech těch upachtěných Hnídků) právě proto, že to jsou básníci bytostně čeští?

            Který národ by dokázal udělat svého Vůdce z Okamury, hlupáka, který jej jen karikaturou skutečného Vůdce?

            Vůdce může být klidně i nelítostný tyran. Ale je-li oddán cele národu a jeho věci (jak to po Vůdci žádá Hitler v příslušné pasáži Mein Kampfu), je mu oplátkou za to oddán i národ, protože nemůže nebýt uhranut jeho velikostí, velkiostí svého Vůdce.

            Ale kdo má být naším Vůdcem v nadcházejících těžkých časech, kdo se pasoval do této role?

            Vychcaný hajzlík Okamura, který beze studu tyje z peněz daňových poplatníků stejně jako všechny ostatní pijavice.

            Ale jaký Vůdce, takový národ.

A nejsme-li, ve svém vlasteneckém zanícení, s to vyprodukovat nikoho jiného než Okamuru, pak sotva můžeme být jiní než malí a ubozí.

            A naše národní sny?

            Škoda mluvit, sníme-li vůbec o něčem!

            Všechny okolností národy sní o své velikosti, a my?

            Srbové sní o Velkém Srbsku vybudovaném na úkor Černé Hory, Makedonie, Albánie a Bulharska. A třebaže se jim Srbsko bez přestání zmenšuje před očima, svého velkého snu se nevzdávají.

            Albánci sní o vybudování Velké Albánie na úkor Srbska, Makedonie a Řecka.

            Maďaři sní o Velkém Maďarsku, jež by zbudovali na úkor Slovenska, Rumunska, Srbska a Ukrajiny.

            Poláci sní o Velkém Polsku, o tom, že Lvov bude zase polský a Litva taky.

            Němci sní o čtvrté svaté říši národa německého, velkoněmectví z nich přímo kape.

            Rusové sní o obnovení Sovětského svazu, kam by patřil i celý byvší východní blok.

            Kdekdo sní o své velikosti.

            A my?

            My sníme jen o tom, že budeme ještě menší a menší, ještě ubožejší!

            Když se Španělsko brání vší silou odtržení Katalánska, tak házíme na španělskou vládu jen špínu, nadáváme jí do bruselských poskoků.

            Ve své malosti nechápeme, a chápat dle všeho ani nemůžeme, že Španělsko nechce být menší, což je ovšem v našich očích ten největší zločin.

            Proč netoužíme po tom, po čem touží ostatní národy?

            Byl kdysi přece český stát mnohem větší než nyní, byla přece kdysi Praha ne sídlem věčně ožralého prezidenta, ale císaře Svaté říše národa německého!

            Ale nám byla  a je tato velikost evidentně na obtíž.

Mohli bychom bojovat o svá ztracená území jako jiné národy včetně Židů a Palestinců!

Ale my se místo toho rochníme ve své ubohosti.

Děláme z neumětelských Hnídků národní bardy, z komických a nade vše hloupých Okamurů své Vůdce, z ožralů a zlodějů na Hradě národní světce, a tato kondenzovaná ubohost nám ke štěstí stačí. Předháníme se v tom, kdo je větší ubožák a proto i větší vlastenec. Odmítáme všemožné diktáty, protože nám to diktuje naše malost a ubohost.

Kdo kdy někdo slyšel o Velkém Česku, o Velkočeské říši?

A kdyby byla Praha metropolí světového zednářstva, tak se za to budeme ještě stydět, budeme světové zednářstvo proklínat za to, že nás připravilo o náš národní mýtus svébytné, vpravdě unikátní malosti a ubohosti.

Takový je náš český národ.

Taková jsem já, takový jste vy, takoví jsou všichni tady u nás.

Ubozí, a proto hrdí.

Malí, a proto světoví.

A kdyby přece jen opravdu světoví, tak proklínaní a zatracování!“

Tak pravila vzdělaná prostitutka.

A jak to už nás v Česku chodí, shodnou-li se na něčem aspoň dva lidé, tak to musí být svatá pravda.

Při placení si ovšem řekla prostitutka o pětikilo navíc.

„To je za to, že jsem s vámi souhlasila, jsme přece v Česku,“ vysvětlila mi.

Dal jsem ji to pětikilo navíc bez řečí.

Mít dnes u nás svatou pravdu jen za blbé pětikilo, to je za hubičku!