Čeští rasisté bojovali a umírali za Velkou Británii

Kdo byl nejúspěšnějším stíhačem letecké bitvy o Velkou Británii? Nejúspěšnějším stíhačem bitvy o Velkou Británii byl Čech. A české děti bučí na černochy...

            Winston Churchill byl bezpochyby správný muž na správném místě. Pil whisky po galonech, jako by to byla voda z vodovodu a vůbec se nebál Hitlera, kdyby na to přišlo, rozdrtil by tu zdrogovanou pápěrku se směšným knírkem pod nosem jednou ranou své pěsti, která nezapřela šlechtický původ svého majitele.

            Vypadalo to, že se Winston Churchill nebojí vůbec nikoho, ale jednoho člověka, se tento velký státník bál. Ale nebyl to Stalin, jak by si snad někdo mohl myslet, i tohoto Mongola by, kdyby na to přišlo, srazil jedním dobře mířeným čelem k zemi. Winston Churchill se nejvíce bál Marvina Bradleyho zmocněnce pro rovnost a diverzitu, bál se ho ještě víc než vlastní smrti.

            Nešlo o to, že ten chlap se oblékal s nechutně vybraným vkusem a vždy byl rovněž tak nechutně hladce oholen. Šlo o to, že ten chlap byl zhmotněným černým svědomím britského impéria, svědomím, které šlo bez mrtvoly, pokud se jednalo o rasismus. Kdykoliv se objevil, chtělo se náhle Winstonu Churchilovi zvracet hnusem ze sebe samého, jako by právě on a nikdo jiný mohl za všechna ta zvěrstva, kterých se Velká Británie dopouštěla ve svých koloniích ve jménu pokroku.

            A nejinak tomu bylo i teď, když Winston Churchill seděl v protileteckém krytu, do něhož příliš výmluvně doléhalo dunění výbuchů leteckých pum vyrobených v jednom protektorátu. Kdyby nebyl příliš důležitým člověkem, osobou, na jejíchž bedrech ležela teď veškerá odpovědnost za budoucnost nejen Velké Británie, ale i veškerého civilizovaného a demokratického světa, který bránil před Hitlerem, byl by se snad modlil, aby kryt zasáhla německá letecká puma a sprovodila všechny ppřítomné ze světa, byť by přitom zahynul i on sám, velký Winston Chruchill, předseda vlády Jeho Veličenstva, ale aspoň by byl ušetřen výčitek, kterými ho nezasahoval nikdo jiný než ten odporný Bradley.

            „Je to vážná věc!“ vykládal Bradley premiérovi, zatímco se strop krytu výstražně chvěl, „nemůžeme strpět, aby v pilotních kabinách letadel RAF seděli rasisti!“

            „Ani při náletu si nedá pokoj, fucking guy!“ pomyslel si smutně Churchill a, když dozněl zvlášť blízký výbuch, odpověděl tomu ničemovi, z něhož táhla kolínská na sto honů, „no nevím, ale mě se zdají být Češi největší pohoďáci, kteří nikdy nikomu neublížili. Nejsou tak upjatí jako my, Britové, ten jejich ministr zahraničí hraje skvěle na klavír, dovedete představit, že by sir Eden zahrál na klavír i něco víc než jen Kočka leze dírou?

A nejsou ani takoví burani, jako Poláci, třebaže jsou taky z východu.

            A s tím jejich prezidentem Benešem mám soucit, takovou neschopnost, aby člověk pohledal, vždyť nic nevydrží, po jedné whisky už se válí na zemi, ale jsem dalek toho, abych podle jednoho člověka usuzoval na celý národ.

            A pak, vezměte si, jak sportovně vzali Mnichovskou dohodu!

            My je předhodíme Němcům, a oni tady za námi přilezou a ustanoví si tady exilovou vládu!

            Mohli přece jít do Moskvy, ale oni ne, šli sem k nám, k těm, kteří se na ně vysrali!

            Není to obdivuhodné?

            Snad jsou t rasisti, jak říkáte. Ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že teď za nás bojují, nasazují své životy, nebýt jich, tak jsme v řiti. Nikdy nevděčil tak velký a významný národ, jako jsme my, za tak mnoho tak malému a bezvýznamnému národu, jako teď, když nám teče do lakýrek!“

            Tón Winstona Churchilla byl smířlivý, ale na to byl zmocněnec pro diverzitu příliš zásadový.

            „Češi jsou shnilé ovoce! Už od kolébky jsou vedeni k rasismu!“ vyštěkl a neméně rozčileně pokračoval, „a já prostě nestrpím, aby v řadách královského letectva bojovali za naši svobodu rasisté!

            Musel bych se hanbou propadnout do země, kdybych za svoji svobodu a za svůj život vděčil rasistům!

            To raději sám sednu do letadla, než aby bylo jedno jediné letadlo Jeho Veličenstva ušpiněno tím, že se jej dotkne český rasista!

            Raději se nechám sám sestřelit nad Kanálem, než abych za svůj život vděčil českým rasistům.

            A to nemluvím o tom, že Češi rozlišují mužský a ženský tvar příjmení a jejich výraz po manželství je odvozený od svazku muže a ženy!“

            Po těch slovech se Wnstonovi Churchillovi stáhla tvář údivem.

            „Opravdu?“ podivil se a dodal, „ten jejich prezident nikdy o něčem takovém nemluvil. Pořád mele něco o tom, že Mnichov je určitě neplatný, že musíme po válce určitě odsunout Němce a že jestli chci, tak nechá určitě zabít nějakého Moravce, a když ne toho Moravce, tak aspoň Heydricha.“

            „Opravdu! Rozlišují ženský a mužský tvar příjmení a manželství je pro ně svazek mezi mužem a ženou!

Jaký chcete ještě důkaz toho, že Češi jsou barbaři, kterým nesmíme dovolit, aby za nás bojovali, jinak ulpí to jejich barbarství i na nás, potřísní nás tím svým smrdutým hnisem?“ hřímal zmocněnec.

„Bohužel. Bez Čechů se neobejdeme. Teď, když bojujeme o všechno, jsou pro nás životně důležití,“ pokrčil rameny Winston Churchill.

„Tak jim musíme dát aspoň dát na srozuměnou, že jim ten jejich rasismus trpět nebudeme,“ řekl zmocněnec velitelsky a dodal, „navrhuji, aby každý český letec byl po svém návratu z bojového letu fyzicky napaden a několikrát udeřen pěstí do obličeje, aby si uvědomil, že my, tady u nás, žádný rasismus nestrpíme.

Prostě nestrpíme!“

Hlas zmocněnce drnčel jako okenní tabulka, do které se opřela tlaková vlna.

„Když myslíte,“ pokrčil rameny Winston Churchill.

„Hned vydám jménem vlády příslušné nařízení. Každý český letec musí na své tváři rasisty pocítit mravní políček a to doslova,“ zajásal zmocněnec.

Ale Winstonovi Churchillovi do zpěvu nebylo, i když nálet, jak se zdálo, skončil.

„Panebože, jak dlouho nás ta naše krvavá koloniální minulost bude ještě pronásledovat? Kdy to skončí, všechna ta muka našeho svědomí, snad až za tisíc let budeme si moci úlevně vydechnout, že máme nejtemnější období našich dějin za sebou!

Bože, chraň královnu!“ zaúpěl nebohý premiér, ale nebylo mu to nic platné, prolitou krev českých letců ze štítu United Kingdom smýt nedokázal, navždy už měla křičet do cicilizovaného světa, že za svobodu a životy poddaných Jeho Veličenstva bojovali a umírali čeští rasisté.