Český masakr motorovou sekačkou

To nám to pěkně hicuje! Čtyřicet stupňů Celsia ve stínu, nejvyšší čas nastartovat sekačku a pokosit trávník před barákem

            Ubíral jsem se čarokrásnou krajinou a vůbec přitom nesnil, ba právě naopak, bděl jsem tak, jako snad nikdy dosud.

            „Zemský ráj to na pohled!

            Zemský ráj to na pohled!“ opakoval jsem pořád dokola ve vytržení, jež se bez přestání stupňovalo.

            Kam se mi podařilo dohlédnout, většinou až k samotnému obzoru, tam všude byl nádherný, docela hlaďoučký jako ten nejušlechtilejší beton, na jehož výrobu se použily ty nejkvalitnější portlandské cementy, nažloutlý trávník.

            Prostě nádhera!

            Žádná druhová pestrost, žádná džungle děsivě vypadající vegetace, která se v každém okamžiku chystá zmocnit lidské civilizace, zadusit ji svou temnou zelení, vegetace plná zákeřně kvetoucích rostlin, žádný otravný hmyz poletující vzduchem, jen omamně jednolitý, na první pohled pečlivě a s největší láskou opečovávaný trávník, pažit, o kterém se nejspíše nesní ani samotnému bohu.

            A tam, kde přece jen nebyl trávník, tam vyrůstal ze země asfalt, příjemně tvrdý na chůzi a ještě příjemněji žhnoucí v prudkém slunci, které tomu všemu žehnalo svým úporným žárem, jemuž nebránil žádný ponurý stín, jenž zpravidla vrhají nechutně vzrostlé a stejně tak nechutně košaté stromy.

            Ubíral jsem se tímto pozemským rájem a stále se nemohl nabažit té krásy, umocněné nadmíru bohulibým tropickým vedrem, jímž byl neprodyšně vyplněn veškerý prostor.

            Takto jsem došel k přenádherné vesnici, tvořené pravidelně rozmístěnými, dle všeho nedávno postavenými domy, které byly od sebe pečlivě odděleny opět skvostně vyasfaltovanými příjezdovými komunikacemi. Dříve bylo toto místo, jak jsem později dozvěděl, zohyzděno starým višňovým sadem, v němž vždy v létě hnily na zemi tuny nikým nechtěného ovoce.

            Brrr, to muselo být odporné!

            Naštěstí však lidé proměnili tento hnusný višňový sad na stavební pozemky, na nichž vyrostly tyto přenádherné domy vesničanů.

            Když říkám přenádherné, tak tím jen velmi povrchně vyjadřují krásu těchto lidských domovů, protože u každého z nich nechyběla garáž pro dvě auta a každý z nich, jak jsem se sám přesvědčil, byl obklopen tím nejskvostnějším trávníkem, jaký jsem kdy spatřil, přičemž tento harmonický celek nenásilně dotvářely grilovací altánek, bazén a zahradní trampolína.

            Byl jsem tím tak unesen, že chtěl jsem zvědět, co je to za národ, jenž se tak pečlivě a tak láskyplně stará o zemi mu svěřenou.

            Zazvonil jsem tedy u domu, u něhož byl trávník nejskvostnější, abych se zeptal jeho obyvatel, co jsou zač.

            Nečekal jsem dlouho, neboť se objevil sympaticky pracovitý muž.

            „Mír vašemu nádhernému domu!“ popřál jsem mu a zeptal jsem se, „rád bych věděl, co jste zač?“

            „Co jsme zač?“ usmál se muž a odvětil, „jsme Češi!

            Nás Čechy poznáte snadno.

            Máme postavený vlastní domek na orné půdě, u domku garáž pro dvě auta a kolem domu trávník ostrý jako břitva a na trávníku grilovací altánek, bazén a zahradní trampolínu.

            Jo, abych nezapomněl, každý květen se ještě navlečeme do dresů hokejové reprezentace a namalujeme si na ksicht českou vlajku.“

            „Češi!

            No to je nádhera!“ vydechl jsem úžasem a ukázal na trávník, „viděl jsem toho hodně, věřte mi, vždyť nedávno vrátil jsem se z dovolené na Maledivách, ale něco tak nádherného, jako váš trávník, jsem dosud neviděl.“

            „Chcete si na něj sáhnout?

            Chcete se s ním polaskat?“ zeptal se mne muž.

            „Rád bych!

            Co jsou proti vašemu trávníku všechny divy a zázraky přírody!“ zvolal jsem.

            „Tak si pojďte sáhnout.

            My Češi jsme snad, když na to přijde, ten nejpohostinnější národ na světě,“ řekl muž a otevřel branku.

            Vešel jsem na zahradu, dotkl se trávníku a div neztratil vědomí, protože dotkl jsem se něčeho, co bylo takřka božsky dokonalé, tedy bylo to, jako bych se dotkl samotného boha.

            Muž mě duchapřítomně odvlekl do svého domku, kde v nádherně proskleném obývacím pokoji seděly u dvou, proti sobě umístěných a puštěných televizorů, žena a dvě děti, chlapec a děvčátko, přičemž všechny tyto osoby měly v ruce mobily.

            „Jestli chcete, pustím klimatizaci. My ji puštěnou normálně nemáme. My jsme rádi, když to tak pěkně hicuje, když se člověk potí při sebemenším pohybu, když je v baráku jako ve skleníku,“ řekl muž.

            „Nepouštějte klimatizaci!

            Já to mám taky rád, když je v baráku jako ve skleníku,“ řekl jsem.

            „Kdoví, odkud se to příjemné vedro bere. Jasné je, že za to nemůže člověk, protože ta holka, víte, koho myslím, je blázen, autistka.

            Co to má za snydrom, víš ta bláznivá holka, co nechodí do školy, “ obrátil se muž na ženu.

            „Aspergerův,“ odvětila žena, nezvedajíc hlavu od mobilu.

            „Tak vidíte sám, že je blázen. Přece nebudeme poslouchat nějakého blázna. V létě mají být přece pořádné hice, to je normální,“ řekl muž a dodal, „tak vám se líbí náš trávník?“

            „Strašně moc,“ přikývl jsem a dodal, „jistě jej sečete.“

            „To se ví, že seču. Všichni sečou, tak seču taky,“ řekl muž a mrkl na mě, „ale něco vám řeknu.“

            „Co?“ chtěl jsem vědět.

            „Že nejde jen o trávník. Myslím, trávník jako takový, to je vlastně jenom bonus. Jde o to, že si přitom sečení vyčistím i pořádně hlavu.

            Víte, jak to myslím,“ řekl muž.

            „Jak?“ zeptal jsem se.

            „Prostě sednu na traktorek a jezdím po trávě pořád dokola, dokud nemám vyčištěnou hlavu. Říká se sice, že takový trávník je to nejhorší, co může existovat, protože vzrostlá tráva ochlazuje, lépe a levněji zadržuje vodu, taky se v ní daří hmyzu, ale podle mě to jsou jenom blbé propagandistické kecy.

            Každý člověk si potřebuje vyčistit hlavu, při tom dnešním tlaku.

            Seču trávník každý den, prostě sednu na traktorek a jezdím pořád dokola, všichni sečou trávník a já se mám snad nějak omezovat?“

            „To o tom trávníku, to jsou opravdu jenom lži.

            Říká se například, že i kvůli tomu vymírá i hmyz.

            Ale to je taky evidentní lež, slyšíte přece ten bzukot.

            Jaképak vymírání hmyzu, když to všude bzučí!“ řekl jsem a zvedl prst, protože ze všech stran se opravdu ozývalo bzučení podobné bzučení hmyzu.

            „No, jo, už je pět hodin. Měl bych začít kosit trávník, nejvyšší čas, všichni už sečou!

            Napřed ho poseču traktorkem a pak ho manželka, jsme totiž tradiční rodina, ještě přejede vlastní sekačkou, aby si taky vyčistila hlavu,“ řekl muž a usmál se, „ale jestli chcete, můžete trávník pokosit vy.

            Půjčím vám svůj traktorek.“

            „Vy byste mi půjčil traktorek a nechal mě pokosit zahradu?“ nevěřil jsem.

            „Proč by ne?

            Už jsem říkal, že mi Češi jsme velmi pohostinní,“ řekl muž.

            „Ale co budete dělat vy, kdyže nebude sekat trávník?“ zeptal jsem se.

            „Nemějte o mě strach. Až jej po vás poseče manželka, sednu na traktorek a prostě budu pro jednou jezdit pořád dokola jen tak, abych si pročistil hlavu.

            Jen jedno potřebuji vědět.

Máte rád, když se při sečení práší, nebo mám trávník raději pokropit?“ chtěl vědět muž.

            „Vy máte vodu?“ podivil jsem se.

            „Jasně mám vrtanou studnu. Na tu jsem obzvláště hrdý, jako na to, že jsem ji dokázal vyvrtat. Vody je v ní habaděj, do bazénu i na kropení trávníku,“ vysvětlil mi muž.

            „Já mám rád, když se při kosení od sekačky práší. Ty mraky prachu, co při tom víří, víte, připomíná mi to mraky na obloze,“ řekl jsem.

            „Dobře, nepokropím trávník, ať se nám hezky práší,“ přikývl muž.

            Chvíli na to už jsem seděl v zahradním traktorku, takovém, jaké jezdily i na všech ostatních zahradách této nádherné vesnice.

            Muž mi ukázal vztyčená palec a já na traktorku vyjel celý natěšený vstříc té největší výzvě, jakou může přijmout bílý heterosexuální muž, posečení milimetrového trávníku ve čtyřiceti stupňovém hicu.