Česko konečně zakáže dvojí kvalitu potravin, už nebudeme popelnice Západu

Tak a máme tady zase další zákaz. Tentokrát zákaz dvojí kvality potravin. Co se všechno ještě zakáže?

Znepokojen dvojí kvalitou nejen lidského života, ale i potravin navštívil jsem ministra zemědělství.

Právě dojídal jitrnici.

„Je domácí.

Dáš si?“ nabídl mi špejli s kouskem střívka.

Vrhl jsem se na ni jako čínští turisté na tibetskou vlajku.

„Mňam!

Ta je dobrá!

Takovou v akci nekoupíš,“ olízl jsem se od ucha k uchu a přešel k věci, „ta dvojí kvalita, to ti je svinstvo!

Člověk by i žral zdravě, ale copak to jde!?

Například kostelecké uzeniny u nás neženeš, rozeberou si je řidiči, co je rozvážejí, a na nás pak zbudou už jen piliňáky kdoví odkud.“

Ministr zemědělství si utřel mastné ruce o podbradek a řekl: „Svět se skládá z vnitřností. Každá ta vnitřnost má dvojí kvalitu. Vyšší a nižší. Mluví, o tom, tuším Hegel.

Hegel si totiž jednou při obědě všiml, že naše poznání dvojí kvality potravin, a tedy i vnitřností, nevychází z vnitřností samých, které jsou nám více či méně nepřístupné a dávají se poznat jen v různých zkušenostech, zde tedy zejména chuťových.

 Tak člověk, který konzumuje potravinu, se ve skutečnosti setkává s fenoménem, jak mu jej zprostředkují různé chuťové a jiné vjemy. Ty ovšem závisejí i na mnoha dalších okolnostech, na kvalitě jeho žaludku a trávicích šťáv, na předchozích zkušenostech. Proto se může stát, že domněle kvalitní vnitřnost, a tedy i potravina, se ukáže být polským hovězím nebo ještě něčím jiným.

Kant proto důsledně rozlišoval mezi zkušeností smyslů a vnitřností o sobě, o níž nemůžeme vědět nic víc, než co nám podává zkušenost. Prvním a hlavním úkolem ministerstva zemědělství je tak podle mě zkoumat podmínky možné zkušenosti a nedat se svést naivním realismem, který to, co ochutná, pokládá rovnou za vnitřnosti samé a vyšší kvality.“

„To si pleteš s Kantem,“ upozornil jsem ministra na jeho možný střet zájmů (vědělo se o něm, že je náruživý dialektik), „a dodal, „pokud vím, tak dvojí kvalitu potravin zpochybnil už Nietzsche. Ten přece tvrdí, že pokud je ,vnitřnost o sobě‘ natolik nepřístupná lidskému poznání, pak je docela jedno, jakou má tato vnitřnost, ergo potravina kvalitu, protože je to prázdný a zbytečný pojem, který nemůže nic znamenat.“

„Nietzscheho nemusím,“ ošil se ministr zemědělství, jako by byl Nietzsche nějaký eurokomisař, ale pak radostně luskl prsty, „v každém případě už máme problém dvojích potravin vyřešen.

Připravil jsem přírodní zákon, který dvojí kvalitu potravin prostě zakáže.“

„Další zákon, který něco zakazuje, který vodí lidi za ručičku, jako by byli nesvéprávní?

Další snaha státu říkat a nařizovat, co je dobré a co ne?

Tak to ti paní Šichtařová pěkně vyhubuje, ajaj!“ chytil jsem se za hlavu, jako bych už slyšel ten křik.

„To je zákon přírodní, protože to je zákon přechodu kvantity v kvalitu, čím více bude zákonů, tím budou kvalitnější,“ řekl ministr zemědělství.

„To je celý on!

Všude musí strkat toho svého Hegela, šibal jeden!“ pomyslel jsem, ale to už ministr zemědělství vytáhl odněkud další domácí jitrnici a s chutí se do ní pustil, páni, jak ten člověk umí distingovaně žrát jitrnice, to se jen tak nevidí!