Česká televize, jedna veřejnoprávní trapnost větší než druhá

Může mi samozřejmě oponovat, ale pro mě je už dávno, zásluhou České televize, pojem veřejnoprávnosti totožný s pojmem trapnosti

            Až do svých pětapadesáti let znal pan Harvánek jen fyzickou podobu lásky, ono většinou krajně nechutné, ale někdy ovšem i nebezpečně smělé tělesné obcování na uhlí.

Jako většina lidí, nebo alespoň mužů, myslel si i pan Harvánek, že ani jiná láska než jen tělesná neexistuje, že má-li člověk vůbec milovat, může a musí milovat jen právě takto, že jediným nástrojem lásky je toliko do všech svých důsledků řádně dovedený koitus, a podle toho se i choval.

Ale pak, jako blesk z čistého nebe zasáhla jej láska metafyzická, láska, o jejíž existenci neměl pan Havránek dosud ani té nejmenší potuchy, láska, kterou mohou okusit jen vyvolení, to jest, jen docela nepatrný zlomek z celkového počtu lidských bytostí, jež mřou v časové řadě našeho letopočtu po miliardách.

Nu, už to nemůžeme tajit, už to musíme říct na plnou hubu, ale pan Havránek se nám na pomalu začínající stará kolena zamiloval do České televize, šlo tedy o lásku natolik metafyzickou, že nad touto láskou stála už toliko boží, jen o něco málo víc nepochopitelná, láska k lidem.

Říká se, že nenávist je nejintenzívnější formou lásky, totiž myslí-li bez přestání zamilovaní na objekt své lásky, myslí pak ti, kteří nenávidí na objekt své nenávisti rovněž bez přestání a ke všemu ještě stokrát intenzivněji, pociťující přitom jakousi zvrácenou rozkoš, která má ovšem již regulérní duchovní parametry a to se, dle všeho, stalo panu Havránkovi osudným.

Láska pana Havránka k České televizi propukla na Palachovo výročí.

To přivádělo pana Havránka k naprosté zuřivosti, při které se přestával zcela ovládat, při které ztrácel nad sebou jakoukoliv kontrolu a tím se řítil do záhuby, neboť takový člověk je nejvíce náchylný k lásce, takový člověk je lásce vydán zcela napospas.

„Jděte už do prdele s tím Palachem!

To se máme všichni upálit, nebo co!“ zařval, jak nejstrašlivěji to šlo, když zapnul televizi a tam byl zase Palach, nic než Palach, jako by nebylo Palacha mimo Palacha, a bylo to.

Jiskra přeskočila a vědomí pana Harvánka, od samé nenávisti vysoce hořlavé, vzplálo zrovna tak, jako by i on byl Palachem, oslnivým plamenem, který nebyl studený ani trochu, neboť to byl plamen lásky k České televizi.

Pan Harvánek se zapotácel (možná zrovna tak se zapotácel i Palach, když se zapálil) a objav televizor, vroucně šeptal: „Miluji tě, Česká televize!“

Nic už nebylo jako dřív, jak to bývá, když se člověk zamiluje. Pan Harvánek četl náruživě televizní program České televize, pořídil si pět nebo šest televizorů, aby mohl sledovat všechny programy milované České televize najednou a, což bylo vůbec nejodpornější, platil i televizní poplatek, platil jej bez odporu, s radostí, s dobrým pocitem, nad čímž už zůstává selský rozum docela stát.

Ale nedělají zamilování lidé bláznivé věci?

Neměl pan Harvánek, jako zamilovaný člověk, právo platit s radostí televizní poplatek, protože je to, z pohledu rozumně uvažujícího člověka, to nejbláznivější, co může člověk udělat?

Nu ovšem, ani metafyzická láska neobejde se bez koitu, třebaže metafyzického.

K tomu docházelo každou neděli při Otázkách Václava Moravce. Už v pravé nedělní poledne se pan Harvánek třásl tak, jako by byl v deliriu, a když OVM konečně začaly, ztrácel se pan Harvánek doslova před očima, jak se jeho existence stávala transcendentální a neuchopitelnou, protože naplněnou láskou k České televizi.

Jako všichni zamilovaní, i on psal České televizi vášnivé dopisy, do nichž se snažil vtělit veškerou vroucnost svého citu.

„Moje milovaná, má nejdražší, má jediná Česká televize,“ začínaly se zpravidla jeho dopisy, aby pokračovaly v tomtéž vášnivém duchu, „dnes zaplatil jsem opět televizní poplatek s tou největší rozkoší, jakou může lidská bytost cítit.

Představoval jsem si, co všechno si z těch peněz pořídíš a bylo mi přitom tak blaze, že to ani slovy nejde vylíčit!

Jsi středobodem veškeré mé existence, veškerého mého konání.

Každá má myšlenka je naplněna Tebou, má milovaná!

Dnes v noci, snící o Tobě, procházeje se s Tebou v rajských televizních studiích, složil jsem báseň. Neumělou sic, nejsem básník, ale přece šeptajícímu si její slova, bylo mi, jako bych do tebe pronikal hlouběji a hlouběji veškerým svým vědomím, jako bych s Tebou splýval v jedno jediné veřejnoprávní, všeobsahující, absolutně nevyvážené médium.

Miluji!

Miluji bez zábran,

bez brýlí na dálku,

miluji jako když

bičem mrská Zemana.

Každý, kdo

někdy vyl s vlky

na zčernalý měsíc,

každý kdo

někdy pil kávu

na zapřenou,

ví, o čem mluvím.

O láske sväté,

o lásce k ČT!“

Takové dopisy posílal pan Harvánek své milované tak dlouho, až jeho láska byla opětována.

Jednoho dne zazvonil u dveří pana Harvánka sám generální ředitel.

„Mohu dál?“ zeptal se.

„Lásko, voníš monoskopem!“ zvolal pan Harvánek štěstím sotva polykaje sliny.

„Ano, voním monoskopem,“ přikývl generální ředitel a vešel vesele dál, „jdu osobně za vámi, pane Harvánek.

Vážím si vaší lásky, vážím si jí o to víc, že kromě vás nás již nikdo nemiluje, ba právě naopak. Dlouho jsme přemýšleli, jak se vám za vaši lásku odvděčíme. Pak nás napadlo, že bychom mohli obnovit Nedělní chvilku poezie a v ní uvést vaši báseň.

Recitoval by ji prof. Halík.

Chcete?“

„Ano!“ vydechl nebohý pan Harvánek, protože ten člověk pochopitelně nebyl žádný generální ředitel České televize, ale lékař z nedaleké psychiatrické léčebny, který se dostavil na upozornění sousedů, že z bytu pana Harvánka je slyšet Česká televize.

Jistě, můžeme pana Harvánka litovat, že nakonec skončil v blázinci, ale můžeme mu i závidět, protože kdo z nás tak někdy někoho miloval, jako miloval on Českou televizi?

Možná ani ten Jarek Nohavica ne, a to už je, pane jo, někdo!