Česká televize je českých občanů! I česká vláda musí být českých občanů!

Česká televize je naše! I Česká republika je naše! Nechali jsme si sice vzít lásku a pravdu, ale nenechali jsme si vzít naději. Prostě už toho máme dost!

Setmělo se.

Už dávno se setmělo.

Vlastně bylo celý den takové vlezlé a slizké šero.

17. listopadu 1989 byl jasný a slunečný den, lidé se bezstarostně slunili na autobusových zastávkách, ale jen pár nejvyšších zasvěcenců vědělo, že se za pár hodin tato bezstarostnost skončí a dalších třiatřicet Kristových let budeme zoufale bloudit na poušti, než konečně najdeme zase cestu ven z otroctví.

17. listopadu 1989 byl jasný a slunečný den. Ale dnes, dnes jsem ze smaltovaných oken tiché čajovny ani jednou nezahlédl Slunce. Přesně v 11.17 mě měl jeho tenounký paprsek udeřit mezi oči, ale nic, celý den bylo šero.

Nezbláznil jsem se z toho permanentního přítmí, ale přece jen jsem se propadl to těch nejchmurnějších úvah, nejchmurnějších, protože státoprávních úvah.

A nejchmurnější myšlenka byla tato: „Neumožňuje-li Ústava České republiky jejímu, přímo volenému prezidentu, aby na základě to, že před Českou televizi přijdou, navzdory nevlídnému počasí demonstrovat desetitisíce lidí, aby odvolal vládu a na její místo jmenoval vládu odborníků, pak je sama tato Ústava protiústavní!“

Není divu, že jsem pil celý dnešní, jakkoliv sváteční den, magorák, jako divý. On byl to jediné, v čem jsem nacházel útěchu.

Setmělo se.

Ale nesedím už v tiché čajovně sám!

Už jsme tady dvě lidské bytosti, dvě lidské duše!

Už je tady se mnou i pan učitel!

Právě se vrátil z Prahy, zastavil se a já se jej na všechno žíznivě vyptávám, tak žíznivě, jako bych dnes nevypil už dobře dvacet litrů magoráku.

„Byl jste tam, pane učiteli?“ ptám se jej ze všeho nejdřív.

„To se ví, že jsem tam byl!“ přikývne pan učitel.

„A šel jste celou trasu, až k České televizi?“ visím na panu učiteli.

„Inu celou jsem šel, to se ví, že celou!“ přikývne pan učitel.

„Tak to jste jistě zmokl, pršelo přece!“ vykřiknu vzrušeně.

„Nu, ovšem pršelo, a já trochu zmokl,“ přizná se pan učitel.

„Vidíte, pane učiteli! Nechybělo mnoho a nezmokl byste vůbec, protože jsme stáli jen nepatrný krok od třetí světové války, kterou málem vyvolala naše vláda!“ připomenu, jaké jsme měli štěstí v neštěstí, že naše vláda nevyvolala třetí světovou válku.

„Ano, moc nechybělo a naše vláda by vyvolala třetí světovou válku,“ uvědomuje si i pan učitel, jak málo nás dělilo od nedozírné katastrofy.

„To je vidět, pane učiteli, že si dokážete dohledat informace na internetu!“ pochválím pana učitele.

„Ano, to dovedu. Vyhledat si ty správné informace na internetu,“ přikývne pan učitel.

„Tak to jste jistě nesl cedulku s nápisem: ,FUCK OFF DEEP STATE!'“ řeknu.

„Ano, takovou cedulku jsem skutečně nesl,“ usměje se pan učitel.

„Jestli jste nesl takovou cedulku, tak to jste měl určitě na hlavě kulicha v barvách ruské trikolóry, to znamená bílé, modré a červené, protože česká trikolora je bílá, červená a modrá, jelikož historická česká vlajka je červená a bílá (viz Havlíčkův epigram, červená a bílá je barva naše), ke které se pak přifařila, kvůli Slovensku, modrá, jak ví každý vlastenec byť jen se základním vzděláním,“ řeknu panu učiteli.

„Ano, měl jsem na hlavě kulicha v barvách ruské trikolóry. Ale jinak jsem nikde neviděl nic proruského,“ usměje se pan učitel.

„Jestli jste neviděl nic proruského, tak to jste určitě křičel, že chcete demisi. Uhodl jsem?“ ptám se pana učitele.

„Ano, uhodl jste. Křičel jsem, že chci demisi,“ zaculí se pan učitel.

„Tak to jste jistě i zatleskal Lipovské, když řekla, že nejste proruský šváb, ale koncesionář České televize, abyste se mohl dívat jednak na biatlon, jednak na Martinu Sáblíkovou a v neposlední řadě i na fotbal mezi Hroznovou Lhotou a Vnorovami,“ připomenu panu učiteli, že je koncesionářem České televize.

„Ano, z těchto důvodů musím bohužel platit České televizi poplatky, ale jinak se pochopitelně na ni nedívám,“ přitaká pan učitel.

„No jo, pane učiteli. Mají vás s tím biatlonem a s tu Sáblíkovou pěkně v hrsti, musíte jim platit jak mourovatý za ty jejich lži,“ pokývám hlavou a dodám, „ano, už je toho dost!

Vládu odborníků jste vyhlásili?“

„Ano, vyhlásili. Zítra se Rajchl stěhuje do Strakovy akademie a v pondělí bude už všechno třikrát levnější,“ zatváří se velmi vážně se pan učitel.

„Ale co Okamura? Zůstane v opozici, nebo ne? Vládu odborníků sice máme, ale on v ní není, jsou přece i větší odborníci než on. Jak se zachová?“ mnu si bradu.

„Je jedno, jak se zachová Okamura. Vláda odborníků je od toho vládou odborníků, že nepotřebuje žádnou důvěru. Stačí, když ji jmenuje prezident,“ vysvětlí mi pan učitel.

„Hrome, vidíte, na to jsem úplně zapomněl! Že vláda odborníků nepotřebuje žádnou důvěru, od toho jsou přece odborníci,“ plácnu se do čela a nakloním se blíž k panu učiteli, abych mu důvěrně zašeptal do ucha, „ta Bobošíková, to je ale pořád ještě kus ženské, co!?

Kam se na ni hrabe Kovářová!

Já vám řeknu, pane učiteli, tyhlety blondýnky od krav jsou pro mě příliš křehké, jestli mi rozumíte.“

„Ano, Bobošíková je pořád ještě kus ženské. Stál jsem jen třicet metrů od ní!“ přivře pan učitel oči a zasněně pronese, „redaktoři z České televize porušují kodex novinářů, ČT prosazuje novinářský aktivismus, znemožňuje vzájemné porozumění a toleranci ve společnosti, vysílá neobjektivně a nevyváženě publicistiku i zpravodajství. Je potřeba zavést celoplošný kanál ČT pro vysílání obsahu z alternativních zdrojů. Koncesionářské poplatky by měly být dobrovolné.“

„Ano, máte pravdu. Když lidé, přesněji víc jak polovina národa, přispívá dobrovolně na to, aby byla Česká republika na prvním místě, proč by nemohli dobrovolně přispívat i na ČT, kdyby na ni vysílal celoplošný kanál obsah z alternativních zdrojů, který by se tak stal mainstreamem?“ souhlasil jsem s panem učitelem a dodal, „taky jsem se chystal na tu demonstraci. Chtěl jsem protestovat, jak víte, proti xenofobii v České televizi. Počítal jsem s tím, že se přidám k průvodu a budu u toho držet vlajky Ukrajiny a Evropské unie, protože účastníci pochodu se nedívají na Českou televizi a proto jsou velmi tolerantní, vím, že by mi to umožnili, že by mi je nikdo nevyrval.

A taky jsem chtěl požádat Vrabela, aby mi dovolil promluvit, že je Česká televize xenofobní. Určitě by mi to dovolil, bojuje přece za svobodu slova a vlastenci by mě určitě odměnili potleskem, protože přece taky kritizují Českou televizi.

Jenže se mi udělalo kuří oko. Na malíčku. Takový malý prevít, to je ale neušel bych to, celou tu trasu. A pak t ta příjice!

I Mysliveček ji měl, marná sláva.

Takže pak jste šli od České televize docela neplánovaně na Národní třídu, zrovna jako devětaosmdesátém?“

„Ano, šli jsme pak docela neplánovaně na Národní třídu. Na Národní třídě se to začalo, na Národní třídě se to muselo i skončit,“ přisvědčil pan učitel.

A taky se to na Národní třídě skončilo. To věčné žití z ruky do huby, ta nesnesitelně nebezpečná lehkost bytí na okraji třetí světové války, ty dnešní časy mnohem horší než před rokem 1989. Skončily se i díky panu učitelovi, zatímco já jsem seděl v čajovně a pil magorák, protože se mi udělalo kuří oko, o příjici nemluvě, i Mysliveček ji měl, léčil se přírodní rtutí.

„Dobrou noc!“ křikl jsem pak na pana učitele, když se zvedl k odchodu, ale byl už příliš daleko, aby mne slyšel, všichni jsme už daleko, příliš daleko, tak daleko, že už neslyšíme ani sami sebe, vlastní sípavý dech.