Češi se nejen díky prezidentu Pavlovi dokážou vyrovnat se zločiny svých předků

Petr Pavel zdárně kráčí ve stopách Václava Klause, který za nás všechny přijal zodpovědnost za zločiny našich předků

Pan Pokojný je, jak už jeho jméno napovídá, pokojný muž, kterého si nikdo nedovede představit se zbraní v ruce, válčícího někde ve smradlavých a zavšivených zákopech.

Ale když rozkvetou kaštany, právě jako teď, vloudí se do pokojné duše pana Pokojného řeřavý nepokoj. Mučí a trýzní ho tento nepokoj, až to normální řečí vypovědět nelze. Nebohý pan Pokojný začne přecházet po místnosti sem a tam, stále rychleji a rychleji, až se nakonec chytí za hlavu a z jeho úst se vydere nelidský výkřik.

A sotva nelidsky výkřik dozní, proměna dosud pokojného pana Pokojného je dokonána. Pan Pokojný otevře skříň, vytáhne z ní pečlivě naolejovaný samopal MP 40, na ruku si navleče pásku s písmeny RG a vyrazí ven, hnán oním divným nepokojem, který se vždy vylíhne v jeho duši, když se rozkvetou kaštany.

Běží, a běží, až doběhne k Institutu Václava Klause a s už odjištěným samopalem vtrhne dovnitř a neomylně jde do pracovny bývalého českého prezidenta.

Vyrazí ramenem dveře a s namířeným samopalem zakřičí: „Ruce vzhůru!“

Václav Klaus, hrdina Pražského povstání, přestane psát knihu a dá poslušně ruce vzhůru.

„Ke zdi! Hlavou!“ zařve pan Pokojný.

Bývalý český prezident se otočí hlavou ke zdi a pan Pokojný mu zajede hlavní samopalu hluboko do žeber, až Václav Klaus sykne bolestí zrovna tak, jako kdyby Václav Havel vstal z mrtvých.

„Jménem republiky tě jako soudce mimořádného lidového soudu odsuzuji k trestu smrti zastřelením za podepsání Česko-německé deklarace, ve které se omlouváme Němcům za křivdy, které jsme jim způsobili po válce, a v níž vyslovujeme lítost nad tím, že nebyli potrestání vlastenci, již vykonávali spravedlnost na Němcích, kteří za války vraždili české umělce, vyjma Jakuba Demla, katolického kněze, autora známého výroku o Židech, jimž je potřeba vyrazit všechny zuby.

Trest bude vykonán ihned, protože proti rozsudku mimořádného lidového soudu nad zrádci není odvolání!“ vynese pan Pokojný spravedlivý rozsudek nad Václav Klausem, protože to byl on, kdo podepsal vlastizrádný dokument, jímž se Česká republika vzdala nároků na válečné reparace.

Odsouzený Václav Klaus, usvědčený kolaborant a vlastizrádce, zaúpí: „Milost! Já tu deklaraci nechtěl podepsat! Ale řekli mi, že když ji podepíšu, tak budu v České televizi, takže jsem to musel podepsat! Protože, kdybych to nepodepsal, byl by v televizi jen Havel!“

Ale na pana Pokojného ta slova nijak nezapůsobí.

„Pal!“ vykřikne a zmáčkne spoušť.

Ale samopal nevystřelí, protože se mu v hlavní vzpříčí náboj, zrovna tak, jak se to stalo Gabčíkovi.

Pan Pokojný začne zoufale cloumat závěrem samopalu, ale to už do místnosti vtrhne Jakl a dobře mířeným čelem zpacifikuje nebohého pana Pokojného.

„Zbláznil jste se? Víte koho jste chtěl popravit! Největšího českého vlastence!“ křičí Jakl na pana Pokojného a ukazuje na Václava Klause, který se tváří náramně uraženě.

Přivolaný lékař shledává pana Pokojného nepříčetným a z toho důvodů je mu nasazena svěrací kazajka. A v tu chvíli nepokoj, který ovládl duši pana Pokojného mizí a místo něho se dostavuje klid a mír, kterým se končí každá válka, když jsou potrestáni zrádci a kolaboranti, protože každá válka se končí, až když jsou potrestáni všichni zrádci a kolaboranti.

Nenápadná sanitka odváží pana Pokojného ulicemi, jež jsou lemovány rozkvetlými kaštany a my se naštěstí nemusíme o pana Pokojného nijak bát, protože tu sanitku řídí sám Ďábel, který nespočívá v ničem jiném než v tom detailu Česko-německé deklarace, že ji podepsal sám Václav Klaus...