Cenzura ruských dezinformací není omezování svobody slova, ale její obrana

Zvu vás všechny vespolek do diskuze o tom, co je to cenzura a co je to svoboda slova a jak se s jedním i druhým co nejčestněji popasovat

            Učitel Josef vyběhl ze sborovny, jako když střelí.

Za minutu již zvonilo na hodinu a třída, ve které měl nyní učit, nalézala se v nejvyšším patře školní budovy, na samotném konci chodby, ano byla to ta třída, kam se nikomu z učitelského sboru příliš nechtělo, neboť cesta tam trvala ze sborovny přinejmenším dobré dvě minuty.

Nebyl však učitel Josef z těch pedagogických pracovníků, kteří na svoji nezastupitelnou roli ve vzdělávání a výchově mladých generací zcela rezignovali, kteří chápou své učitelské povolání, jež svým významem není příliš vzdáleno od povolání kněžského, jen jako pohodovou zašívárnu, kde i ten nejbídnější pracovní výkon je odměněn královskou mzdou, o níž si například ošetřovatelé skotu mohou nechat jen zdát.

Nebyla to vina učitele Josefa, že se nejspíše opozdí na hodinu, na to byl příliš poctivý a svědomitý, nic takového by nikdy nepřipustil, to by se byl raději hanbou propadl, než by přišel pozdě na hodinu.

Na vině tomu byla ředitelka, tedy vyšší moc, proti které učitel Josef nic nezmohl.

O přestávce přišla ředitelka do sborovny, kde učitelský sbor vychutnával si kratičký oddech.

Všichni se okamžitě postavili do pozoru, ale ředitelka se usmála a řekla: „Dnes jsem vás nepřišla kárat, ani vám vytýkat nedostatky a chyby v administraci. Dnes jsem mezi vás přišla, abych přede všemi blahopřála panu učiteli Josefovi k jeho významnému pedagogickému jubileu.

Ano, následující hodina bude stotisící vyučovací hodinou našeho milovaného pana kolegy Josefa. Toto jubileum je o to význačnější, že ho pan kolega Josef dosáhl bez jediného vyhoření.

Dovolte mi, pane kolego Josefe, abych vám svým jménem pogratulovala k vašemu významnému profesnímu jubileu a popřála vám hodně optimismu do vaší další pedagogické činnosti.

Kéž bychom my všichni dokázali aspoň tak z poloviny kráčet proti proudu jako vy!“

Na závěr své řeči políbila ředitelka pana učitele Josefa, tak jak to měla ve zvyku, proti kterému se nikdo neodvážil protestovat, dlouze na ústa.

„Děkuji vám, paní ředitelko,“ poděkoval učitel Josef, usmívaje se, avšak v duchu už věděl, že je zle, protože nestihne přijít včas na hodinu, „ale už musím běžet na hodinu.“

„Ano, máte nejvyšší čas.

My všichni máme nejvyšší čas, protože za chvíli se ozve zvonek a přestávka se skončí.

Běžte, ať nepřijdete pozdě, je to vaše stotisící hodina,“ řekla ředitelka, čímž učitel Josef ztratil dalších pár drahocenných sekund.

Ještě nikdy se nestalo, že by učitel Josef přišel na hodinu pozdě. Byli ve sborovně kolegové, kteří pranic nedbali zvonku a dostavovali se ke splnění svého pracovního úkolu klidně i minutu po zvonění, aniž by pociťovali byť i ty nejmenší výčitky svědomí, když pak kontrovali, zda jim na účet skutečně přišla jejich mzda.

Ale učitel Josef zdaleka takový nebyl.

Nechtěl děti okrádat o vzdělání jen kvůli své vlastní nedbalosti a pohodlnosti. Kdyby každý učitel chodil na hodinu o minutu později, přišly by děti za celou dobu své základní školní docházky dobře o sto hodin čistého času, po který mohly být intenzivně vzdělávány a tak i lépe připraveny na život, v němž uspějí jen ti konkurenceschopnější.

To by učitel Josef dětem nikdy neudělal!

Ale nešlo jen o to. Šlo o to, že děti učitele Josefa bezmezně milovaly a bylo by proto od něj zločinem, kdyby je připravil jen o jednu jedinou sekundu své přítomnosti, natož minutu.

Děti učitele Josefa bezmezně milovaly pro jeho přísnost a spravedlnost. Nic víc si nezíská dětská srdce než přísnost a spravedlnost.

Kdo jiný než děti, ta nevinná a dosud nezkažená, tak čistá stvoření, by měly ocenit to, že je s nimi zacházeno přísně a spravedlivě?

Bylo ve škole, kde učitel Josef působil, mnoho mezi dětmi neoblíbených učitelů či učitelek, neoblíbených právě proto, že jim scházela buď přísnost, nebo spravedlnost, nebo rovnou obojí. Proto se děti těšily na hodiny s učitelem Josefem víc než na prázdniny. Ale nebyl to ze strany učitele Josefa žádný kalkul, učitel Josef prostě takový byl. Přísný a spravedlivý.

Jenže čas neúprosně běžel, a učitel Josef byl postaven před zatím nejtěžší úkol své pedagogické kariéry, doběhnout na hodinu včas, jakkoliv se něco takového zdálo zhola nemožným. Ale učitel Josef se nevzdával, to neměl ve své povaze.

Co se jen nachodil proti proudu a nikdy to nevzdal!

Proč by to měl vzdát teď, třebaže jeho situace byla docela beznadějná?!

Učitel Josef doběhl ke schodům. Stačilo už jen po nich vyletět nahoru do nejvyššího patra a pak rychle sprintovat na konec chodby. Ale právě u schodů, jinak silné stránky učitele Josefa, jeho veškeré naděje definitivně pohasly. Schody byly namydlené a to byl konec. Namydlil je školník, který pocházel ze staré školy a který ještě pamatoval pátera Piťhu jako ministra školství.

Tento školník nedělal nic jiného, než jen mydlil schody a chlastal, jako všichni školníci za starých časů. Ale jelikož dělal předsedu školní odborové organizace, byli na něj všichni krátcí. Ostatně, byl to starý intrikán už od narození, který měl užitečné kontakty nejen na kraji, ale i na ministerstvu. Pustit se s ním do otevřeného boje znamenalo podepsat si rozsudek smrti, natolik vládl železnou rukou školním chodbám.

Učitel Josef přesto se pokusil o nemožné.

Pevně se chytil zábradlí a, co nejrychleji to šlo, přičemž to šlo opravdu velmi pomalu, se drápal po namydlených schodech nahoru. Ano, šlo to, to je pravda, ale učitel Josef nebyl ani v polovině schodiště, když se ozval nelítostný zvonek a v tu chvíli si i učitel Josef musil přiznat, že všechno je ztraceno, že poprvé přijde na hodinu pozdě a bylo mu z toho tak smutně, že se dal on, dospělý muž, do pláče...

Zvonilo, ale ne na hodinu, nýbrž na přestávku. Učitel Josef se probral se svého snu a uviděl na stole před sebou stoh jakýchsi písemek, které děti nejenže samy vyplnily, ale i samy posbíraly a daly milovanému panu učiteli na stůl, zatímco on spal.

Učitel Josef vzal ten stoh papírů do ruky a podíval se na ty, o jejichž příštím osudu tyto papíry přísně a spravedlivě rozhodovaly (už se to taky dávno mohlo dělat elektronicky). Děti, ačkoliv už byla přestávka, seděly tiše na svých místech a pohledem doslova visely na zbožňovaném pedagogovi.

Učitel Josef věděl, že nemůže děti opustit jen tak, že jim musí do paměti vštípit něco, co je bude provázet celý život, že teď je na to ta nejlepší chvíle, i když už je přestávka.

„Z hlediska vyššího principu mravního není cenzura dezinformací omezováním svobody slovy, ale její obranou,“ řekl učitel Josef a dětem se rozzářily oči jako nejlepší důkaz toho, že tato slova si budou pamatovat po celý svůj život.

Když pak učitel Josef konečně vyšel ze třídy, čekali jej už na chodbě dva pánové, kteří se mu ani nepředstavili, ostatně nebylo toho vlastně ani třeba, vše bylo hned jasné, každý věděl, o co jde, že se sociální kredit učitele Josefa právě dostal do záporných čísel.