Cenzura radyjova a ťapy lapy Ladi Kojzičky

Rozmohl se nám tady takový nešvar, cenzura se tomu říká. Jestli chcete znát skutečnou pravdu, tak radši ani nechtějte, nebo skončíte jako Laďa Kojzička. Šijte to do mě! Za svobodu!

Laďa Kojzička byl člověk, jakých dnes již není mnoho. Ba dokonce není vyloučeno, že na celé naší planetě cvičených opic žil už jen jeden skutečný člověk, kterým nebyl nikdo jiný, než právě Laďa Kojzička.

Předně a hlavně Laďa Kojzička tušil, že pod povrchem toho, co se tváří jako skutečnost, se skrývá jakási temná síla, která dělá z lidí právě jen cvičené opice.

Tato tucha, nebo rovnou vědomí bránilo tomu, aby se Laďa Kojzička stal, jako poslední, taky cvičenou opicí.

Kam jeho oko pohlédlo, tam hned nacházel důkaz toho, o čem byl již dávno přesvědčen, že svět ve kterém on, Laďa Kojzička žije, je už jen výplodem nějakého chorého, k totálnímu a totalitnímu deliriu směrujícího mozku.

Tak například jednou brouzdal Laďa Kojzička po internetu a nebyl by to on, aby neobjevil, jako vždy, když to na něho přišlo, do očí bijící důkaz cenzury.

Stalo se to tak.

Laďa si docela náhodou přečetl jakýsi článek vydaný ČTK.

Ten článek, zdánlivě vcelku nevinný, byl o hudebních klipech, takových těch videích, na které se dívají cvičené opice na naší planetě opic.

Ten článek se ovšem Laďovi Kojzičkovi líbil, protože byl ve skutečnosti velmi odvážný.

„Mlasky, mlasky,“ dokonce spokojeně zamlaskal, když si ho přečetl.

V tom článku byla, považte, nejen zmínka, ale dokonce i link na klip, který se jmenoval, tomu nebudete věřit, „Planeta opic!“

Laďa Kojzička však byl ostřílený kozák (vždyť nedávno navštívil Horní Karabach, který se vlastně jmenuje Republika Arcach) a hned tušil, že to není jen tak.

„Však já na to přijdu!“ zařekl se Laďa Kojzička a zakousl se do internetu jako hladová havířská čuňa do kusu salámu o fajrontu.

A taky na to přišel!

Zjistil totiž, že na nějakém jiném serveru je sice zveřejněn tentýž článek, ale už tam není odkaz na klip „Planeta opic“, ve kterém pořád někdo běží stejně jako v klipech českých metalových skupin ze začátku devadesátek, ale na klip nějaké zpěvačky s velkýma kozama, která neběží skoro vůbec nikam, ale i tak jí ty cecky furt poskakují.

„Cenzura! Místo opic kozy!“ bylo Laďovi Kojzičkovi hned jasné, která bije.

Ale u toho zdaleka nezůstalo, protože se Laďa Kojzička tentokrát i strašlivě naštval.

„Tož to ne, co je moc, to je moc! “ vykřikl Laďa Kojzička, a tak jak byl, v černém nátělníku běžel k mostu Miloše Sýkory, který položil svůj život za naši svobodu, o kterou nás už kdosi dávno zase připravil.

Automobilový provoz na mostě byl hustý jak cyp.

Ale to Laďovi nezabránilo, aby se nepostavil přesně doprostřed jízdní dráhy a nádherným, takřka školeným barytonem nespustil:

„Na barikády všichni půjdeme!

Za svobodu zmrzačíme se a pojdeme!“

Ale nestačil to ani dozpívat, a už ho pevně uchopili dva nenápadní muži v civilu, každý z jedné strany, a odvedli ho směrem ke Stodolní. Nikdo si toho ani nevšiml, a tak nadobro zmizel Laďa Kojzička, poslední člověk na planetě cvičených opic.