Ceny porostou! Paní Šichtařová objevila Ameriku

V létě 2008 věděla paní Šichtařová jako jediná na celém světě, do jakého průšvihu se řítí globální ekonomika. Bohužel centrální bankéři i politici byli k její varovné gestikulaci slepí a hluší a od té doby jim nevěřím ani ň!

            Vrátiv se Přemysl domů z pole, ztěžka dosedl na knížecí stolec, ostatně ne příliš pohodlný a pravil: „Svinští ovádi! Bylo jich zase jako much! Nejvíc u Botiče! Ten zkurvený potok by se měl vysušit, jak má člověk orat a přitom zůstat člověkem!“

            Kněžna Libuše odložila pletení a podívala se na něho nepřítomným zrakem: „Oral jsi?“

            „Oral. Ale málo! Ovádi mne celého poštípali, ale v tom hicu musím orat do půli těla nahej, jinak by se upekl a taky by nebyly vidět moje kérky,“ přikývl Přemysl.

            „Jsi kníže. Nemusíš orat,“ připomněla mu kněžna.

            „Já vím. Oral jsem už jen kvůli orální historii, víš, aby jednou lidi šli kolem, třeba v roce 2021 našeho letopočtu a mohli říkat, že tady oral Přemysl Oráč, zakladatel knížecí dynastie a já nevím, co ještě jsem zač,“ pravil Přemysl a dodal, „vypadáš trochu mimo, miláčku.

            Zase jsi věštila?

            Já tomu nerozumím, jsem jen prostý oráč, ale neměla bys tolik věštit, jsi potom vždy přepadlá.“

            „Věštila jsem,“ přikývla Libuše a její obličej se náhle stal docela ponurým.

            „Co je ti? Viděla jsi tam v budoucnosti něco strašného?“ uhodil Přemysl na ženu.

            „Viděla,“ přikývla Libuše.

            „Mluv, co jsi viděla, pro Peruna svatého, musím to vědět, jsem zvědavý jak stará ženská, jak bába Dymáková! Když mi to neřekneš, tak použiju proti tobě násilí, přísahám!“ pohrozil Přemysl kněžně.

            „Co jsem viděla v budoucnosti?“ řekla Libuše, a natočiv si pramen svých rusých vlasů na prst, vpálila Přemyslovi přímo do ksichtu, „viděla jsem, že ceny porostou!“

            „Ježíšmarjá!“ zaklel Přemysl jako pohan a celý se začal třást, „ceny porostou? To není možné, tomu nevěřím! Musel ses zmýlit! Určitě ses zmýlila! Kdoví co jsi viděla, a ty hned, že ceny porostou!“

            Libuše však na to řekla: „Nezmýlila jsem. Já se nikdy nemýlím. Všechny ekonomické krize, které jsem viděla, nakonec, dříve či později přišly!“

            Ale Přemysl se nedal přesvědčit.

            „Nevěřím, že ceny porostou, že proso zdraží a taky rádla, nevěřím, že jeden tažný kůň bude stát víc než tři měsíční platy, nevěřím, že se stavbou Vyšehradu zadlužíme na celý život, že to bude splácet ještě Karel IV.,“ zvolal a přitáhnul si Libuši k sobě, „bavil jsem se přece včera o tom s guvernérem centrálním banky!

            Ptal jsem se ho, jestli náhodou nepřijdeme o peníze, když bankovní rada včera nejednala o úrokových sazbách, chtěl jsem vědět, proč je nesnížila o půl procentního bodu na minimální možnou úroveň jako americký FED. Ten chlap mne ujistil, že k tomu není žádný důvod, že není žádná mimořádná situace.

            A taky jsem se ho ptal, jestli ufinancujeme ten náš rostoucí státní dluh, ono to upevňování moci a budování raně středověkého českého státu přece jen něco stojí a kde má na to člověk brát a nekrást, že jo?

            Řekl mi, že se nic neděje, stejně jako při stěhování národů, že se nemusíme bát žádných sílících inflačních tlaků.

            Ten chlap je přece ekonom, musím mu věřit, když mi říká, že nepřijdu o peníze.

            Určitě ses zmýlila!“

            Prostota a naivita Přemyslova kněžnu div nerozesmála.

            Něžně chytla Přemysla, přitiskla si jej k hrudi a sladce mu zašeptala do ucha: „Až tě, můj milý, tedy zase bude nějaký politik či centrální bankéř ubezpečovat, že všechno je v cajku a inflace vyšší nebude, vzpomeňte si, jak vás uklidňovali, když se svět řítil do stěhování národů...“

            A druhý den nato vzrostla cena prosa pětkrát a zdravotní obuv stála tolik, že si ji nemohli dovolit ani ti nejbohatší z bohatých...