Čekání nejen Židů na Mesiáše je u konce, Mesiáš přišel!

Co bychom byli bez Mesiáše! Teprve Mesiáš musí přijít, aby všude zavládl mír, a pokoj, aby se nám zjevil bůh, který v tomto světě, ačkoliv jej stvořil, zatím tak nějak absentuje

            Tento pracovní týden začal tím nejhorším možným způsobem. Sotva jsem procitl, proniklo každým atomem mého vědomí palčivé poznání, že jsem dlouho očekávaným Mesiášem.

            „Do prdele práce!

            Snad to není pravda, snad jsem šílený!“ zadoufal jsem, že jsem jen zešílel, že ve skutečnosti nejsem Mesiáš, ale jen blázen, kterých běhá po světě spousty.

            Mesiášský komplex, který je zpravidla pokročilým stádiem toho, co je poněkud nepřesně označováno jako duševní choroba, projevuje se většinou tím, že postižená osoba má nutkavou potřebu něco podpálit, aby ohněm, který spálí všechen plevel a nechá jen to dobré, protože poctivého nepálí, očistí svět od všeho špatného a tím spasí lidstvo, pěkně se o tom pojednává ve Zjevení svatého Jana.

            To však nebyl bohužel můj případ, nebyl jsem blázen, byl jsem opravdu Mesiáš.

            To vědomí mne opravdu zdeptalo, přivedlo do těžké deprese.

            „Proč zrovna já musím spasit pitomé lidstvo, lidstvo, které si zaslouží všechno jiné než jen spásu o židovsko-křesťansko-muslimské všivé bandě, ani nemluvě?

Proč?“ opakoval jsem pořád dokola, ztrativ veškerou chuť k životu, ani čaj mi nechutnal.

Představa toho, co budou lidé vyvádět, až učiním první zázrak, jaký humbuk to vyvolá, jak mě všichni ti hlupáci budou vzývat, mě děsila natolik, že jsem začal nenávidět sebe ještě víc než lidské hlupáky.

Čtyři dny jsem takto bezmocně proležel doma, hledě do stropu. Pak sebral jsem přece jen poslední zbytky svých sil a vydal se do své čajovny, abych se tam upil, jiného východiska jsem neviděl.

Byl pátek, poslední den pracovního týdne. Lidé byli, jako vždy, podivně rozjařeni, všude se tvořily kolony aut, ale nikdo mne ještě nepoznával, neukázal na mne a nezvolal: „Mesiáš!“

Mohl jsem kdykoliv udělat jakýkoliv zázrak, mohl jsem zařídit, aby lidé nestáli v kolonách, ulehčit vmžiku lidem jejich život, učinit je šťastnými, protože již dokonale otupělými, ale neučinil jsem tak, neboť bych se zalknul hnusem.

Konečně jsem se doploužil do čajovny, abych s údivem zjistil, že u mého stolu sedí nějaká žena.

„Promiňte, ale to je moje místo.

Čtyři dny jsem zde sice nebyl, ale měl jsem k tomu docela dobrý důvod. Mohu pít jen čaj u tohoto stolu, u žádného jiného natolik jsem si na to za ty roky vysedávání zde zvykl,“ řekl jsem jí.

Žena se usmála a řekla: „Já vím!“

Řekla to tak, že nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že ví všechno.

„Víte to?“ ztěžka jsem vydechl.

„Vím to. Váš příchod byl předpovězen, a skutečně jste přišel, já sama se za to modlila,“ řekla.

„Sedíte tady dlouho?“ zeptal jsem se.

„Od úterý.

To mi bylo jasné, že jste přišel.

Ptáci byli totiž už od pondělí neklidní a všechen hmyz někam zalezl. V úterý ráno mi to docvaklo a tak jsem šla sem.

Podpálíte něco, aby na spáleništi mohl postavit třetí chrám, který bude věčný?“ zeptala se.

„Asi budu muset.

Co mi zbývá, když jsem Mesiáš?“ dosedl jsem rezignovaně na židli, kterou mi žena uvolnila, „chtěl jsem se tady upít, dokonale otrávit čajem, abych před tím utekl.

Ale před tím se asi nedá utéct,“ povzdechl jsem si.

„Musíte učinit nějaký zázrak,“ připomenula mi žena.

„Já vím,“ přikývl jsem a dodal, „vzkřísím Hitlera, Stalina, Mao-ce Tunga, Mohameda, Jana Pavla II., prostě všechny ty lidské zrůdy, vrhnu je do dnešního světa, nic jiného se nedá dělat, neboť samo lidství je největší zrůdností.

A taky vzkřísím Karla Kryla, ať z toho Češi taky něco mají, neboť oni jsou tím národem vyvoleným k největší blbosti.“

A jak jsem řekl, tak jsem i učinil, vzkřísil jsem schválně ne světce, ale všechny lidské zrůdy, masové vrahy a taky Karla Kryla, to kvůli Čechům.

„Teď bude lidem dobře, budou-li nyní masově vražděni, zbaveni vlastní vůle, kterou stejně nikdy neměli, a zbaveni nutnosti přemýšlet, jakkoliv nikdy nepřemýšleli, jsouce jen božími hovady. A nejlíp ze všeho je teď Čechům, těm věčným kverulantům, které svým zpěvem opět oblažuje Karel Kryl.

Vy jste opravdu Mesiáš!“ zvolala žena.

„Dejte s tím pokoj!

Hlavně držte zobák, abyste nikde nevyslepičila, že jsem Mesiáš, že já jsem vzkřísil Hitlera, Stalina, Netanjahua a já ještě nevím koho, aby mi ještě nedali Nobelovu cenu míru, za to, že už nebude žádná válka, protože nebudou ani žádní, lidé, fuj, taková ostuda, vždyť ji dostal i Nansenův mezinárodní úřad pro utečence!

A už vůbec neříkejte Čechům, že jsem vzkřísil Karla Kryla, nebo ještě po mně přejmenují Letiště Václava Havla, fuj, taková ohavnost!“ odplivl jsem si.

„Nebojte, za chvíli už to nebudu mít komu říct, lidstvo bude spaseno v jedné velké plynové komoře, ve kterou se už mění tento svět,“ uklidnila mne žena.

„Všechno zlé, je pro něco dobré. To jediné činí můj úděl Mesiáše snesitelným. To, že lidstvo již brzy bude zlikvidováno v jedné gigantické plynové komoře, vyjma Čechů, kteří se ještě předtím vymlátí navzájem kvůli tomu, kdo z nich má větší právo prohlásit Kryla za svatého,“ usmál jsem se po dlouhé době a nařídil ženské, aby mi přece jen udělala takový magorák, po kterém, jak pevně doufám, a věřím, upadnu do bezvědomí a už se z něj nikdy neproberu, a tak si já, Mesiáš, zasloužím své vlastní vykoupení ještě v našich dnech!