Čeho se bojí rusofobové z pražské kavárny?

Včera se rusofobové zase pěkně vyřádili pod články pana Petříka či Nožičky, slétli se na ně doslova jako supi. A přitom  stačí tak málo, zazpívat si hezky s Jarkem Nohavicou Vysockého a bude zase Mupy mup  

            Vladimir Vladimirovič ukázal se skvělým hostitelem. Když skončil slavnostní ceremoniál, na němž mi předal Puškinovu cenu, pozval mne do své osobní prezidentské, typicky ruské lázně.

            „Čert vzal nějaké přátelství mezi národy!

            Zvu vás do lázně.

            Charakter ruského národa formují odjakživa tři základní věci, nezměrné utrpení, vodka a parní lázeň, o které napsal skvělou báseň Andrej Vozněsenskij. Bez toho všeho bychom my, Rusové, nebyli tím, čím jsme, tedy národem vyvoleným k čemusi velkému, nepojmenovatelnému a západním člověkem, to jest například Francouzem či Angličanem, zcela  a naprosto nepochopitelnému.

            Tak co, jdete?“ řekl mi Vladimir Vladimirovič.

            „S radostí!

            S moudrým člověkem je třeba pohovořit!“ radostně jsem přijal nabídku, která přichází jednou za život.

            „Prosím tudy!“ ukázal mi Vladimir Vladimirovič cestu do své prezidentské lázně, jež byla, jak se ukázalo, nejprostší, jak jen mohla být.

            V lázni bylo už zatopeno, vzal jsem si březovou metlu, kterou mi Vladimir Vladimirovič podával a vlezl do lázně jako první. Vladimir Vladimirovič vlezl za mnou a než jsem se nadál, vychrstl na rozpálená kamna kbelík vody a rázem bylo všude tolik páry, jako bychom se byli ocitli v samotné redakci Aeronetu či Parlamentních listů.

            „Je to ale otrava, tyhle slavnostní ceremoniály.

            Ale co se dá dělat?

            V každém režimu přece umírají lidé,“ řekl Vladimir Vladimirovič, šlehaje se březovou metlou, „ale to o té písni, to jste řekl pěkně.

            Kdo si zpívá naši píseň, ten není naším nepřítelem.

A my máme pěkné písně, jen si vezměte takovou Svatou válku!

Aby taky ne, když jsme národ Puškinův. I teď je Puškin tady s námi, a taky Mandelštam, Gorbaněvská, Brodskij, všichni naši velcí básníci jsou tady s námi a hezky se paří.

Někde ve cvokárně,

Vylamuj si dlaně.

Čelem o stěnu

-tváří do sněhu.

To je paráda, co?“

Nemohl jsem, než se slovy Vladimira Vladimiroviče, který zarecitoval verše Gorbaněvské, plně souhlasit.

„Žádný národ nemá takové písně jako národ ruský,“ řekl jsem.

„A jak by taky mohl, když jsme toho, my Rusové, tolik vytrpěli!“ zvolal Vladimir Vladimirovič a, dojat utrpením svého vlastního národa, přestal se šlehat březovou metlou, „a všechno naše utrpení má na svědomí Západ!

Jako Židé přibili na kříž Krista, tak Západ přibijí na kříž Rusko, aby se vykoupil ze všech svých hříchů, za to, že nese přede všemi lidmi vinu za všechny a za všechno!

Ano, nikdo netrpí víc jak Rusové, proto mezi Západem a námi nemůže být žádné přátelství dřív, dokud Západ nebude zpívat naši ruskou, tak mystickou píseň.

Vždyť na co se u nás podíváte, to je mystické, to se vymyká běžnému chápání, a přece je to pro každého Rusa docela obyčejné a běžné, protože každodenně prožívané, například náhlá zmizení nejen jednotlivců, ale celých společenských tříd či národů!

Ale Západ to nechce pořád pochopit!

Pořád nás bičuje, pořád nás přibíjí na kříž, pořád nezpívá naše písně, pořád není součástí naši duše, pořád je naším nepřítelem!

A jak by taky nebyl?

Za bolševické revoluce vyvraždili bolševici veškerou ruskou elitu, a nejen elitu, i rolnictvo, jádro ruského lidu, vyvraždili všechno, co se vyvraždit dalo, a proto bylo potřeba najít nepřítele, který mohl za všechno ruské utrpení, a tím nepřítelem nebyl nikdo jiný než Západ!

Copak Lenin nebyl financovaný ze Západu, copak ho do Ruska neposlali Němci?

I za bolševickou revolucí stal Západ, jakpak bychom nemohli uvěřit, že naším úhlavním nepřítelem není Západ, že on je tím Antikristem, se kterým Rusko, Kristus národů, musí svést vítěznou bitvu?

Stalin v likvidaci ruského národa pokračoval, ale copak by nám, Rusům, dokázal někdo vymluvit, že za všechno může Západ, který nemyslí na nic jiného než jen na likvidaci Ruska?

Vždyť i wermacht jezdil na ruský benzín, Stalin doufal, že Hitler zničí Západ, ale nějak se to vymklo kontrole, a tak nám, Rusům, nezbývalo, než uvěřit, když Němci porušili dohodou o rozdělení Evropy, že wermacht nejezdil na ruský, ale na americký benzín. A my tomu uvěřili, protože my uvěříme všemu, co z nás dělá oběti Západu, co z nás dělá Krista, jenž svým utrpením vykoupí všechny národy!

Západ nás chce zničit, to je naše svatá víra, a proto musíme proti němu bojovat, rozvrátit ho, protože rozvrat a chaos je náš, ruský živel, nic víc nedělá nám Rusům tak dobře, jako chaos a rozvrat.

Válka, kterou proti Západu permanentně vedeme, je válkou svatou, a proto jsem i já světec, celý ruský národ je národem svatým. Už Stalin rozvracel Západ prostřednictvím Kominterny, už tehdy komunisté všech zemí, fanatičtí vyznavači komunistické víry v Rusko Spasitele, konali svou požehnanou práci.

Nemáme nic, čím bychom mohli vyniknout nad jiné národy. Všechno rozumné a svobodné se tady u nás v Rusku musí vždy skončit nezdarem, všechno se musí utopit ve vodce a v strašlivé korupci. Ale v propagandě jsme geniální, protože veškerá naše ruská existence je postavení na lhaní, a čím víc lžeme, tím víc jsme přesvědčeni, že to všechno, co říkáme je pravda.

I já jsem přesvědčen, že veškeré moje lhaní není nakonec než jen pravdou!

Rozvracíme Západ jeho vlastní zbraní, svobodou. Je to vlastně jednoduché, stačí nepřítele obviňovat z toho, co sami děláme, stačí nepřítele překřičet.

Myslíte si snad, že je u nás svoboda slova?

Tak hloupí, jako na Západě nejsme, abychom si nechali rozvracet Rusko svobodou slova.

Ale armáda užitečných blbců každý den křičí o tom, jak je na Západě ohrožena svoboda slova, jak se zamlčuje pravda, přitom se tetelí blahem, že oni všechno prokoukli, že oni se obalamutit nedají!

,Pravda nikdy nelže!‘ řekl Stalin, když jej upozornili na to, že v Pravdě špatně uvedli jméno úderníka Stachanova, který se tak musel přejmenovat, aby Pravda nelhala.

Pravda nikdy nelže, a proto nikdy nelžeme ani my!

Západ sám se zahubí tou svojí svobodou, sám se nám vydal napospas!

Rozvrátíme ho, zničíme a vstaneme vzkříšeni z hrobu. Kam se podíváš, tam bude Rusko, totiž mystický chaos a rozvrat, to, co my Rusové tak milujeme, protože Rus je nejšťastnější tehdy, když leží opilý na zemi.

Ti, co budou pít s námi, to budou naší přátelé, a ti, co ne, s těmi amen!“

Slova Vladimira Vladimiroviče zněla nanejvýš přesvědčivě, sotva se dalo o nich pochybovat.

Přesto jsem však namítl: „Je nad slunce jasné, že se vám Západ podaří rozvrátit, neboť třeba takoví Češi, i kdyby byli sebevíce přežraní, pořád budou mít málo, pořád budou nadávat na to, že Brusel může za to, že nejsou přežraní ještě víc.

Ale co budete dělat pak?

Ať si je Západ, jak si chce prohnilý, přece jen Rusko uznává a respektuje natolik, že by se Rusko bez něj už dávno rozsypalo.

Ale třeba taková Čína, ta už nebude jak Západ, ta je proti vaší propagandě zcela imunní, tam si nikdo nedovolí křičet nic o svobodě slova, jako na Západě ruští trollové, ta se nebude na nic ohlížet, ostatně už teď drancuje nelítostně na Sibiři ruské surovinové zdroje a Rusko tomu jen nečinně přihlíží.

Porazíte ve svaté válce Západ, ale pohltí vás Čína, k čemu pak bude Puškinův řád, jaký pak bude Rusko Kristus národů?“

„Na tom už nezáleží!

Hlavně, že se pomstíme za rozpad Sovětského svazu!

A pak, nezapomínejte, že máme vodku, ta nás už tolikrát zachránila před sebou samými, zachrání nás i před Číňany,“ řekl Vladimir Vladimirovič a napařený už, jak se patří, začal se švihat březovou metlou tak, jako by byl opravdu Kristem a jeho ruka Západem.