Cecky

Cecky jak necky. Není jich zrovna málo v dnešních, tak požehnaných časech. Jen ta válka by snad nemusela být, když je tolik cecků

Nedávno u nás otevřeli zbrusu novou říční plovárnu včetně převlékacích kabinek stlučených z neohoblovaných fošen a se střechou pokrytou térovým papírem. Řeka je v těch místech skutečně poměrně hluboká, někdy je problém dosáhnout tam vůbec na dno, a tak jsem se na plovárnu vypravil.

Cestou jsem si koupil noviny a dobře jsem udělal. Voda v řece byla ještě nápadně studená a já si nevzal neoprén. Nezbývalo mi, než si jen na číst na plovárně noviny. Naštěstí v nich byla i křížovka, a tak jsem měl o zábavu přece jen postaráno.

Dumal jsem zrovna nad tím, jestli je český prezident Havel, nebo Pavel, když tu moji pozornost upoutalo docela něco jiného než slova důmyslně seskupená do řádků a sloupečků tak, aby do sebe hezky všechno zapadalo.

Vedle mě si totiž roztáhla deku nějaká žena a začala se slunit. Přestal jsem dumat nad Havlem či Pavlem a místo toho začal pozorovat její prsa.

Musím říct na svou vlastní čest, že hezčí a přirozenější prsa jsem dosud neviděl.

Nakonec jsem se k ženě přikulil, seděla na dece, opírajíc se o ruce, a galantně jí její prsa pochválil: „Máte hezká a přirozená prsa. Opravdu, nelžu!“

„A přitom vůbec nejsou přirozená, byla jsem s nimi nedávno na operaci,“ zasmála se žena.

„Pak ovšem musí být ten chirurg, který na nich pracoval, naprostý génius,“ pochválil jsem i chirurga, u něhož byla žena na operaci.

„Ano, je to génius, učiněný génius“ přikývla žena a pokračovala, „o plastice prsou jsem uvažovala už jako mladá, dosud bezdětná holka. Vyrostla jsem v rodině, kde velká prsa nepatřila k něčemu, co je hodno obdivu a krásy. Naopak. Všichni mi to pořád připomínali.“

„Připomínali? Jak vám to připomínali?“ kroutil jsem hlavou.

„Jak? Pořád mi doma říkali, hlavně všichni strýcové: ,Nepraktická zátěž, ta tvoje prsa! Já se ti divím holka, že chceš s něčím takovým tahat, vždyť to nejsou žádné přednosti, takové velké kozy!'“

„Všichni muži nejsou takoví, věřte mi, prosím!“ ujistil jsem ženu.

„Vím,“ přikývla žena pokračoval, „potkával jsem totiž pak i muže, hlavně na ulici, ale našlo se mezi nimi i pár učitelů, kteří s obdivem reagovali, mnohdy ne úplně příjemným a taktním způsobem, s čímž jako čtrnáctiletá holka neumíte moc dobře pracovat. Mohla jsem z toho vytlouct i víc než jen jedničky z tělocviku a z fyziky. Jen jednou jsem na ně byla skutečně hrdá, když jsem díky nim vyhrála recitační soutěž.“

„Už tehdy jste přemýšlela o operaci?“ zeptal jsem se.

„Ano, už tehdy. Ale odhodlala jsem se k ní až ve svých jednatřiceti letech, po dvou dětech,“ přiznala se žena.

„A co kojení? Má to nějaký vliv na kojení?“ zajímal jsem se.

Žena zavrtěla hlavou: „Ani v nejmenším! Co se týká kojení, můžu bez problému kojit další děti, ale je dobré otěhotnět až minimálně rok po operaci.“

„Uff, to jsem si oddechl!“ oddechl jsem si, ale pak se naklonil až k ženě a šeptem se jí zeptal, „a co citlivost? Já bych měl strach, že bych po takové  operaci přišel o citlivost. A taky, že bych nemohl pracovat. Musela jste si prsa opravdu zmenšovat? Nešlo to řešit jinak?“

Velikost mých prsou se nijak zásadně nezměnila. Jen jsou o něco výš, asi tak o pět centimetrů,“ zasmála se žena a přestala se konečně opírat o ruce, protože si lehla, „měla jsem po zákroku měsíc volno v práci. Ale pracovat bez fyzické zátěže jsem klidně mohla už po týdnu. O citlivost v prsou jsem také nepřišla. Ani žádná další žena z těch, které znám a podstoupily stejnou operaci. Vše je v normálu.

Klidně si to vyzkoušejte.“

Ženin návrh se mi líbil a tak jsem i přišel s návrhem: „A můžu to vyzkoušet jazykem?“

„Proč ne? Copak je jazyk horší než konečný prstů? Já myslím, že ne!“ neměla žena nic proti tomu.

„Tak zavřete oči a schválně, jestli poznáte, které bradavky se dotýkám jazykem,“ vyzval jsem ženu a začal oslintávat levou bradavku.

„Levá!“ řekla neomylně žena.

„A teď!?“ zeptal jsem se a schválně olízl ještě jednou levou bradavku.

„Levá!“ zahlásila zase správně žena.

„Děkuji, to mi stačí, abych se přesvědčil, že vám citlivost zůstala,“ poděkoval jsem ženě.

„Sledujte můj Instagram, pravidelně tam fotky svých prsů zveřejňuji, i aktuální informace o nich. A nejen o nich, ale třeba i o svém zadku,“ upozornila mě žena na svůj Instagram.

„Velmi rád to všechno budu na vašem Instagramu sledovat!“ slíbil jsem.

„Můj Instagram je velmi sledovaný, určitě se vám bude líbit, pokud jste duší věčný romantik,“ povzbudila mě žena a zdvihla se země, „nepůjdete si zaplavat? Já letos ještě v řece nebyla, jen u moře.“

„Bohužel ne, voda je na mě ještě příliš studená,“ musel jsem s lítostí odmítnout ženinu nabídku.

„Já si zaplavat půjdu, cítím se tak krásně a lehce, když mě unáší proud,“ usmála se žena a šla k řece, ještě poněkud rozvodněné po včerejší bouřce.

Viděl jsem, jak vstupuje do řeky, jak se do ní takřka celé noří, jak se nechává unášet silným proudem, až mi zmizela zcela z dohledu.

„Škoda, že je voda ještě studená,“ povzdechl jsem si a překulil se zpátky na svoji na deku, abych doluštil křížovku.

Jenže vítr mi mezitím odnesl noviny, zapomněl jsem je něčím zatížit, něčím hodně těžkým, ale čím?

A to byl konec. Zvedl jsem se taky a šel domů. Teď jsem v půli cesty, všechno je důvěrně známé, nevím, opravdu netuším, co by se muselo stát, abych zabloudil, ocitl se v úplně cizích a neznámých končinách.