Buzerace cyklistů kvůli požitému alkoholu je nesmysl

Tentokrát mluvím z vlastní zkušenosti, kterou mám, na rozdíl od našich poslanců, kteří hlasovali pro zrušení nulové tolerance alkoholu u cyklistů

Je dobré a správné, když může člověk může chlastat, ostatně mu často ani nic jiného nezbývá, a přitom jezdit na kole, ostatně ani v tomto případě mu často nic jiného nezbývá, protože jedno i druhé se perfektně doplňuje.

            Stačí, když přijedu do hospody, přehodím oholenou nohu přes oholenou nohu a personál se může přetrhnout.

            „Pán je cyklista?“ klaní se přede mnou.

            „Jo,“ přikývnu.

            „Tak to si pán jistě bude přát tuzemáček, je opravdu skvělý.

            Nebo by pán raději borovičku?

            Máme i skvělou zelenou!

Vše výhradně z místních surovin, opijete se jedna báseň,“ nabízejí mi okamžitě v hospodě občerstvení.

            „A fernet máte?“ ptám se.

            „Samozřejmě!

            A taky myslivce a režnou!

            Bude si pán, když je cyklista, přát všechno?“ může se personál přetrhnout.

            „Jo, a taky mi dejte vodku. Velkou. A to všechno ostatní taky velké,“ přikývnu a personál okamžitě spěchá splnit mé přání.

            Sedím u stolu, a představuji, jak to bude hezké, až v Praze bude startovat Giro nebo Tour a pomalu, ale jistě se opíjím, obracím do sebe velké panáky přesně v tom pořadí, v jakém mi je přinesli, tuzemák, borovičku, zelenou, fernet, myslivce, režnou a vodku, vše skutečně z místních zdrojů, je to skutečně lahoda. Když to vypiji, chci se zvednout, ale uvědomím si, že jsem úplně zapomněl na absint.

            „Ještě absint!

Mám rád pelyňek, tu jeho ikonickou hořkost,“ zamumlám, ale personál mi rozumí.

            „Prosím, váš absint!“ mám ho vmžiku před sebou.

            „Na Sram!“ připiji na zdraví amerického výrobce komponentů.

            Pak se zvednu, jenže tak, že se okamžitě ocitnu na zemi.

            „Hned to bude!“ přiskočí ke mně personál a staví mě na nohy.

            „Kde mám kolo?

            Bílé Colnago, všechno vede rámem, nic nevyčuhuje,“ rozhlížím se zmateně kolem sebe.

            Ale zkušený personál mě už přivádí k mému kolu, mému bílému Colnagu.

Nebo je to Cippolini?

S pomocí těch hodných lidí si sedám na kolo, ať se jmenuje, jak chce. Ale neujedu ani metr a vyvrátím se.

            „Hned to bude!“ zvedá mne personál ze země a usazuje zase na kolo.

            To se opakuje ještě třikrát, nebo pětkrát, až konečně chytím balanc a vyjedu na silnici. Zamířím si to okamžitě do protisměru, abych viděl auta, kterou jedou proti mně, a mohl se jím tak lépe už z dálky vyhnout.

            Jedu si, je mi lehko na duši, alkohol i samotná jízda na kole dělají své, nevím, proč všichni nechlastají a nejezdí na kole, hned by bylo méně dopravních nehod.

            Ale to už ke mně přijíždějí policajti.

            „Máte všechno, pane cyklisto?“ křičí na mne z auta.

            „Jo, mám. Rezervu i pumpu i půl promile, žádný strach,“ odpovídám.

            „Nechcete vzít do háku? Jedeme stejným směrem.“ ptají se mě.

            „Díky, ale není třeba. Mám fantastickou formu!“ odpovím a zase se vyvrátím.

            Policajti okamžitě zastaví, vyskočí z auta, usazují mě zpátky na kolo.

            „Děkuji, děkuji, pánové, ale nevíte, kde mám pedály?“ blábolím.

            Policajti mi nacvaknou nohy do pedálů a ještě mne upozorní: „Dejte si pozor, jestli pojedete pořád v protisměru. Za dva kilometry je prudký sjezd s ostrou pravotočivou zatáčkou a hned za zatáčkou je obrovský výmol skoro přes celý jízdní pruh.

My tam loni dvakrát píchli.“

            „Jo, pojedu pořád v protisměru,“ ujistím je, ale to už mě policajti roztlačí a já se vydávám na další cestu.

            Ještě před nedávnem by mě buzerovali, že jedu narvaný na kole, ale teď mi salutují, pomáhají jak se dá, protože je to jejich práce, pomáhat lidem, kteří nedělají nic špatného. Ale k prudkému sjezdu se už nedostanu. Těsně před ním sjedu do příkopu a tam na měkké podestýlce bordelu, který lidé vyhazují z aut, spokojeně usnu.

Spím a zdá se mi, že žiji ve svobodné zemi, kterou jsme si vzali zpět, a když se zase probudím, vidím, že to není sen, ale holá skutečnost a mám z toho takovou radost, že mi nezbývá, než se zase opít, a taky se opiju, mám rád skelné oči opilých cyklistů, když se na nejtěžší převod drápou na kolmé stěny půllitrů a jsem hrdý na to, že jsem jedním z nich.